Zatímco někteří z kolegů si po veslařském mistrovství světa v Račicích dopřáli zasloužené volno, českého reprezentanta Miroslava Vraštila čekala další velká výzva. Na Havajských ostrovech absolvoval mistrovství světa v dlouhém triatlonu – legendární Ironman. „Na trati jsem nechal všechno. Nejtěžší bylo připravit se na závod psychicky,“ popsal nejrychlejší Čech, který s časem 9:06:02 obsadil celkové 92. místo.
Tohle jméno byste ve výsledkové listině havajského Ironmana našli hned dvakrát. Nejde přitom o žádný omyl. Na start legendárního závodu se postavil otec a syn, oba stejného jména – Miroslav Vraštil. Trojnásobný olympijský účastník ve veslování ve věkové kategorii 70-74 a jeho potomek i následovník v kategorii 40-44 let. „Táta pro mě byl vždycky inspirací. Dohánět ho ale nebudu. Ten má za sebou snad už sto Ironmanů,“ usmívá mladší z dvojice Vraštilů.
Havajského Ironmana jste dokončil jako nejlepší z Čechů. Jak jste s výsledkem spokojený?
„Musím říct, že přeorientovat se z veslování bylo docela náročné. Ještě 14 dnů před začátkem Ironmana jsme jeli finále mistrovství světa v Račičích. Za dva týdny bylo tedy potřeba nabrat alespoň trochu mentální energie a dát se do kupy po dlouhém cestování, které člověka dost vyčerpá. Všechno bylo o to složitější, že jsme na Havaj letěli i s malou dcerou. Připravit se na závod psychicky bylo za mě opravdu to nejtěžší. Myslím ale, že se mi to docela povedlo a v závodní den jsem se probudil s čistou hlavou, nabitý energií. Na trati jsem pak nechal všechno. Sice jsem si říkal, že bych letos mohl pokořit hranici devíti hodin, což se nakonec nepovedlo, ale i tak jsem opravdu hodně spokojený.“
Co je to Ironman? |
|
Je to dlouhý triatlon, který se skládá z 3,86 km plavání, 180 km jízdy na kole a maratonského běhu (42 km). Mistrovství světa v Ironmanu se koná každoročně na Havaji. Účastníci z řad profesionálů i amatérů se sem mohou kvalifikovat prostřednictvím závodů pořádaných po celém světě. Kvůli vysokým teplotám a vlhkosti vzduchu bývá havajský Ironman považován za nejtěžší závod světa. |
Nastala během závodu nějaká krize?
„Jednu jsem měl v cyklistické části. Naštvalo mě, že spousta lidí podváděla a nedodržovala rozestupy. Ty měly být podle pravidel alespoň 12 metrů nebo 6 délek kola. Běžně tam ale jezdilo pohromadě deset, dvacet lidí. Když jedete v balíku, tím menší máte odpor větru a tím více uspoříte energie. Aby měli všichni stejné podmínky, je tohle na Ironmanu zakázané. Nebyla to krize v tom smyslu, že bych nemohl fyzicky, byl jsem z toho spíš morálně zlomenej. Člověk se snaží jet celý závod poctivě sám za sebe a najednou vidí lidi, kteří to šidí. Chvíli jsem tedy spustil nohy a říkal si, jestli to mám vůbec zapotřebí. Vždyť mistrovství světa je jednou za rok a pro někoho je to třeba i jednou v životě. Proč si to tedy kazit něčím takovým.“
Po fyzické stránce krize nepřišla?
„Tu největší jsem měl až při běhu, když chybělo asi 9 kilometrů do cíle. Občerstvovací stanice byly strašně daleko od sebe, tak asi došlo k nějakému přehřátí. Vedro pro mě bylo pak už tak nesnesitelné, že jsem musel na občerstvovačkách vždycky zastavit a zchladit se, abych pak mohl pokračovat dál. To bylo opravdu nejtěžší.“
Jakou z disciplín považujete za svou nejsilnější?
„Nejsilnější disciplína je pro mě vždycky ta, kterou mám nejlíp natrénovanou. Letos to byl určitě běh. V tom jsem se cítil opravdu silnej. Třicet kilometrů jsem letěl po trati a předbíhal jednoho za druhým. Největší strach jsem měl naopak z plavání, protože jsem letos naplaval asi 8 hodin. Nejsem nějak moc talentovaný plavec, kraula jsem se naučil až na vysoké škole. Oceán na Havaji bývá navíc docela houpavý a jsou tam vysoké vlny. Měl jsem z toho velký respekt. Nakonec to ale dopadlo docela dobře. Zaplaval jsem kolem hodiny, což je na mé poměry úplně super.“
V kategorii 70-74 let startoval na Ironmanovi i váš táta. To on vás k tomuto sportu přivedl?
„Ano, táta pro mě byl vždycky velkou inspirací. S triatlonem začal koketovat někdy v devadesátých letech a postupně se dostal až k dlouhému triatlonu. Před patnácti lety se mu poprvé podařilo kvalifikovat na Havaj. Jeli jsme tam tenkrát celá rodina, abychom mu fandili. Pamatuju si, že mě to tam tenkrát neuvěřitelně nadchlo. Hrozně se mi líbilo, jak je celý ostrov politý energií. Jelikož jsem byl vždycky dobrý vytrvalec, říkal jsem si, že bych to jednou taky mohl zkusit. Tátu ale dohánět určitě nebudu. Ten má za sebou snad už sto Ironmanů, zatímco já teprve deset.“
Jak se vám dařilo skloubit přípravu na Ironmana s profesionální veslařskou přípravou?
„Dá se to docela dobře, ale asi musí mít člověk nějaké zkušenosti. Mně bylo před pár dny čtyřicet a veslování dělám opravdu dlouho. Veslování je samo o sobě docela destruktivní a hodně silový sport. Když jsem byl mladší, vesloval jsem dvakrát někdy třikrát denně. Za posledních pár let je to ale už jen jednou denně. Ten tréninkový objem musím tedy nahnat někde jinde. Docela jsem si oblíbil zařazovat do tréninku cyklistiku a běh. Je to o nějaké takové rovnováze, aby se to navzájem doplňovalo a dělalo mě to o něco lepším, rychlejším a silnějším. Zároveň musím ale dbát i na to, aby mě ta kombinace příliš nevyčerpávala.“
Máte ambice se na Havaj ještě v budoucnu vrátit?
„Na letošní Havaj jsem se kvalifikoval loni po olympiádě na Ironmanu v Itálii. Měl jsem tenkrát trochu problém s chodidlem. Až dva týdny po závodě se ukázalo, že jsem měl únavovou zlomeninu, se kterou jsem odběhl maraton. Možná i to mělo vliv na to, jak jsem se závodně cítil. Říkal jsem si tehdy, že je to strašný a že tohle v životě už nikdy nechci zažít. Přesto jsem se ale rozhodl, že na Havaj pojedu. Tentokrát jsem žádné negativní pocity neměl. Doběhl jsem sice vyčerpaný, ale nebyl to boj o přežití. Aktuálně tedy žádného dalšího Ironmana nehledám, ale neříkám, že ho v životě už dělat nebudu. Každopádně Havaj v příštím roce určitě vynechám. Ono je to i dost finančně náročné. Je to velký zásah do rodinného rozpočtu.“
Ironman není financovaný z reprezentačních zdrojů?
„Závodil jsem v kategorii amatérů, ale i profesionálové, kteří tam závodí, si na to peníze musí sehnat sami. Žádná federace ani asociace to nepodporuje. A ani se nedivím. Jenom startovné stojí 1300 dolarů (zhruba 32 000 korun). Není to jen o tom, že se člověk musí kvalifikovat, ale ještě to musí všechno zaplatit. Letenky, bydlení… Nakupovat tam v obchodě, to je horší než ve Švýcarsku. To se odrazilo i na počtu dobrovolníků, kteří si tam všechno musí platit sami.“
Byl v závodě menší počet dobrovolníků znát?
„Ano, jako závodník to nejvíc poznáte na občerstvovacích stanicích. Zaprvé jich bylo míň, než mělo být, a zadruhé se tam člověk spíš občerstvoval sám, než aby mu někdo podával kelímky, ledy a podobně. To vás samozřejmě docela zpomalí. Bavili jsme se tam s místními a ubytování na ostrovech bylo prý v době Ironmana asi o šedesát procent dražší, než je běžné. Vždycky je to tam trochu napálené, ale letos to byl prý extrém. Na druhou stranu věřím, že všichni, co se tam zvládli kvalifikovat a závodili, to prožívali absolutně pozitivně. A to třeba i v případě, že jim závod úplně nevyšel. Ostrov žije Ironmanem a má neskutečnou atmosféru a energii. Z toho pak člověk může těžit a to nejen ve sportu, ale i v normálním životě. Určitě myslím, že to stojí za to.“
