Nebýt zarputilé povahy, český pozemní hokej by přišel o jednu ze svých nejúspěšnějších reprezentantek. Kateřina Laciná (29) patří k málo Češkám, které výše zmíněný sport hrají profesionálně. „Už na základce jsem si říkala, že bych se tím mohla živit,“ přiznala zkušená záložnice. Jako první z krajanek si zahrála v prestižní nizozemské lize, před 11 lety však musela odchovankyně Kbel řešit i dost nepříjemnou situaci – kostní nádor na lebce.
Jsou třetí na světě, ale takřka nikdo o tom neví. Ženskému národnímu týmu pozemních hokejistek se letos v únoru povedlo na světovém šampionátu v Jihoafrické republice vybojovat bronzové medaile. Kapitánku reprezentace Kateřinu Lacinou na úspěchu mrzí, že jen málokdo se kvůli chatrnému zájmu o jeden z nejpopulárnějších sportů na planetě o medailovém zisku dozví. Přitom budou Češky v létě hrát mistrovství Evropy v Praze, kde mohou zabojovat o kvalifikaci na olympiádu v Paříži.
Čím si vysvětlujete chabý zájem Čechů o pozemní hokej? Ve světě patří mezi výrazně sledovanější sporty.
„Určitě je to dané základnou. V Belgii býval pozemák kdysi malý sport, ale myslím si, že je to také o finančních možnostech. Naše ženská složka reprezentace teď sice dostala díky dotaci od NSA možnost pozemnímu hokeji v Česku nějak pomoct, ale je to běh na dlouhou trať. Chybí tu pevné a kvalitní základy, finanční injekce se pak rozpustí v širokém spektru a efekt není skoro vidět, minimálně ne hned. Žádná zkratka k tomu, aby se finance použily k okamžité pomoci, asi není. Zároveň ale není ani jisté, zda budeme moct dotace čerpat dlouhodobě. Důvodů, proč o pozemní hokej není zájem, je několik a všechny na sebe navazují.“
Víte o konkrétních důvodech?
„Netuším, kde celý koloběh začíná, ale vezměte si příklad, kdy jste hráč z malého klubu, nemáte žádné velké ambice se dostat dál, tak to hrajete jenom pro radost a to vám stačí. V tom případě nemáte důvod se srovnávat s někým v Německu, kdo hokej hraje pro to, aby se dostal do reprezentace a byl lepší. Neříkám, v Německu jsem zažila hráčky, které to taky hrály jen pro radost, ovšem odhodlání, motivace a vložený čas i mimo tréninky byly daleko větší, než mají vrstevnice v Česku. To by mohl být první krok.“
A druhým krokem jsou finance a minimální profesionalizace?
„Může to tak být, pak máte více možností se tomu sportu věnovat. Abyste v českém klubu dostali odměnu za to, že do hokeje investujete čas a energii? Kdepak, to u nás neexistuje. Všichni si všechno platí sami. Řekla bych, že v Belgii jsou hráčky už z 95 procent pod smlouvou. Byť dostávají úplné minimum, něco přeci jen dostávají. Malý rozdíl udělá i proplacený cesťák. Finance se hned spojí s odhodláním či motivací a hned jste o krůček výš. V Česku je momentálně nemyslitelné dostat něco v klubu.“
Jak vlastně funguje česká reprezentace?
„Hodně chybí sponzoři včetně generálního partnera. A úplně chybí marketing. Obecně o nás není vůbec slyšet. Zatímco v Belgii marketing frčí i na klubové úrovni, na Instagramu se třeba dozvíte všechno i díky dobrovolníkům, kteří ale fungují jako profíci. Tohle v Česku není, i když reprezentace funguje podobně, ale to jen porovnávám s klubem v Belgii, kde jsou dokonce holky zvyklé si samy připravovat videorozbory a mluvit o nich mezi sebou. V reprezentaci se tohle všechno teprve učíme a holky nejsou zvyklé si dělat vlastní rozbory, být aktivní a rozjet diskuzi. Možná i proto vypadá hokej v zahraničí atraktivnější a přiláká mnohem víc fanoušků.“
V Belgii tedy cítíte mnohonásobně větší zájem?
„Pro Belgičany už je hokej ambiciózní sport, který něco znamená. U nás je to spíš tak, že Češi dělají pozemák spíš z lásky či rodinných vazeb. Jenže jsou k tomu potřeba i další faktory, ať už peníze, profesionalita či podmínky. Jedno jde s druhým. Přijde mi, že ještě toho chybí dost, aby se český pozemní hokej dostal do většího povědomí.“
Zvýšit zájem nepomohl ani bronz z letošního mistrovství světa v Jihoafrické republice?
„Ne, to mě právě na tom hrozně mrzí. Medaile z mistrovství světa je ohromný úspěch a nikde se o tom nemluví. Prakticky nikdo neví, že Češky jsou třetí na světě. Jako hráčka a ještě k tomu kapitánka reprezentace, co je momentálně v bližším kontaktu s vedením, nechápu, proč český pozemní hokej nemůže využít nějakého úspěchu k větší pozornosti a pomoct nejen jedné kategorii, ale všem. Myslím si, že úspěchů se chytá daleko líp, než začít úplně bez ničeho. Pamatuji si, že florbalistkám se také povedl úspěch a sponzoři hned začali přispívat. O pozemním hokeji v Česku však pořád prakticky nevíte. Bohužel, mezi námi a světem je pořád obrovská propast.“
KATEŘINA LACINÁNarozena: 13. listopadu 1993 (29 let) v Praze |
Prozraďte, za jakých okolností jste se dostala k pozemnímu hokeji?
„Ve Kbelích jsem jako malá holka hrála na flétnu, ale v určitý okamžik jsem přišla na to, že už mě úplně nebaví, že chci dělat něco jiného. S tím jsem taky přišla domů, kde mi řekli, ať vyberu, cokoliv chci, zkrátka ať mám nějakou zálibu. Brácha už tou dobou hrál pozemák a vlastně celé mé dětství bylo o takovém následování staršího sourozence. Řekla jsem si tedy, že to taky zkusím. Přišla jsem na první trénink a tam to pro mě začalo.“
Vzpomínáte si na první zápas?
„Na Hagiboru se konal turnaj mladších žáků. Hrála tam bráchy kategorie. Měla jsem za sebou pár tréninků a poprvé jsem nastoupila. Týmu se zrovna zadařilo a vyhráli první turnaj od chvíle, kdy brácha začal hrát hokej. Pamatuji si, že byl trochu naštvaný s vědomím, že hokej hrál už tři čtyři roky, dřel bídu dlouhou dobu a já jen přijdu a po týdnu už mám na krku medaili.“
Dá se říct, že tento okamžik odstartoval váš větší zájem o hokej?
„Rozhodně! S jistotou si nepamatuji všechny detaily, ale dobře si vybavuji, jak brácha komentoval, že tohle přece není fér.“ (směje se)
Věděla jste už tehdy, že byste chtěla hrát profesionálně?
„Myslím si, že někdy na konci základky jsem si říkala, že bych se tím chtěla živit. Měla jsem takový dětský sen, aby se jednou tiskly dresy s mým jménem. Zaujalo mě to, když jsme s Kbely jezdili na turnaje i do zahraničí, kde už tehdy jste si mohli koupit dresy se jmény a čísly slavných hokejových osobností. Každý z nás měl své hrdiny.“
A vy jste se taky chtěl stát hrdinkou.
„Přesně tak. (směje se) Až se půjdu podívat ke stánku vedle hřiště, aby tam jednou měli dres s mým jménem. To se tedy ještě nestalo a nejspíš ani nestane.“
Ani nyní v Belgii nemáte svůj dres?
„Ne, představte si, že ani tam to neprodávají. (směje se) Jasně, dovolím si tvrdit, že jsem si stihla udělat nějaké jméno, znají mě, ale zřejmě ne natolik, aby začali tisknout mé jméno na dresy. Každopádně ve škole se nejspíš zrodila myšlenka se hokejem živit. V určitou chvíli jsem si říkala, že jestli se chci hokejově rozvíjet dál, v Česku mi to nebude stačit, což se potvrdilo.“
Úvahy o zahraničí tedy mohly začít.
„Přiznávám, že jsem trošku stydlín. Nerada vystupuji ze své komfortní zóny, takže udělat první krok a vyrazit do zahraničí pro mě byl opravdu ohromný skok. Na druhou stranu mě hnala láska k tomu sportu a přesvědčení, že to chci zkusit dokázat pro sebe a zároveň pro hokej. První zahraniční angažmá bylo těžký, při druhém jsem si začala uvědomovat, co všechno přináší, že to vlastně není jenom o hokeji a o sportu jako takovém.“
A o čem tedy?
„O životní lekci. Když si vezmu, co všechno jsem se naučila a s jakými lidmi jsem navázala kontakt a přátelství trvající dodnes. Naučila jsem se i jazyk a vůbec žití v jiné zemi. Poznávala jsem cizí kultury. Až zpětně si uvědomuji, co mi to dalo. Na začátku to bylo hlavně o překonání strachu z neznáma a hlavně změny, protože hokejová úroveň v zahraničí je prostě jinde.“
Začínat vedle kluků? Nejlepší krok pro kariéru
Hlavně díky čemu jste podle vás dokázala udělat ohromný skok do neznáma?
(přemýšlí) „Jsem docela zarputilý člověk, a když si něco usmyslím, chci to dotáhnout, byť to může trvat déle. Chci sama sobě dokázat, že to zvládnu. Samozřejmě, že mi pomohli rodiče. Bez nich by to rozhodně nebylo možné. Začátky byly hlavně o tom, že mi život v zahraničí dotovali. Vydělávat hokejem jsem si začala v podstatě až teď. Bez rodičů bych se nikam nedostala, ale nápad jít někam ven bylo o takovém mém odhodlání a přesvědčení.“
Nebýt hokeje, čím byste se nejspíš živila?
„To je dobrá otázka, protože se ji aktuálně a dost aktivně zabývám. (přemýšlí) Fakt nevím. Jsem člověk bez užšího zaměření. Baví mě spousta věcí, ovšem jen málo z nich mě naplňuje natolik, abych si řekla, že se tím chci živit a věnovat se tomu dlouhodobě. Jsem hodně impulzivní, chytnu se témat a zálib, ale ne vždycky u toho vydržím. To už musí být něco, abych to dokončila. Vlastně se nyní trochu hledám. Říkám si, co bych chtěla jednou dělat, až hokej odsunu na druhou kolej.“
Vraťme se zpátky k začátkům. V mateřských Kbelích neměly dívčí tým, musela jste hrát s kluky. Jaké to pro vás bylo?
„Tím, že jsem začínala s kluky, neměla jsem žádné srovnání. Ve Kbelích jsem neviděla holčičí tým, takže jsem neměla ani pocit, že by mi něco chybělo, nebo něco bylo jinak. Přišlo mi to úplně normální. Až v žácích jsem si začala uvědomovat, že jsou i dívčí kategorie a turnaje. Já už ale měla svoji partu a tým. Tehdy mi to bylo jedno a nepřišlo mi, že bych chtěla změnu. Těžko říct, jaká by se ze mě stala hráčka, kdybych hned začala u holek. Na druhou stranu si myslím, že začátek s kluky byl nejlepší krok pro moji hokejovou kariéru.“
Proč myslíte?
„Byť jsem to brala úplně normálně, dalo mi to mnohem víc. Tvrdost a píli navíc. Vzpomínám si, že jsem na hřišti byla skoro denně, div ne dvakrát za den. Chtěl jsem uspět mezi kluky, kteří byli přirozeně rychlejší, šikovnější na hokejce, tvrdší. Musela jsem to nějak dohánět.“
Ve starších kategoriích už jste ale s kluky dál hrát nemohla a musela jste odejít do dívčího týmu, Pragovky. Minimálně pro holky to musel být trochu šok, nebo ne?
„Myslím si, že pro obě strany to byl docela šok. Najednou se střetly dva úplně jiné styly hokeje. Na druhou stranu bych řekla, že jsme se obohatily navzájem. Dívčí tým mě naučil přistupovat k hokeji trochu jinak, někde ubrat, naučit se jiné věci a zároveň jsem vložila do týmu něco, co se implementovalo do našeho stylu hry a soupeřky to neznaly. V mnoha jiných týmech byly holky, které od začátku vyrůstaly jen s dalšími holkami. Na můj styl nebyly zvyklé. Našemu týmu to přineslo takový dobrý balanc. Každopádně jsem si udržela svůj osobitý herní styl, který mi vydržel od útlého věku. Každý se nějak v průběhu let mění, ale tím že jsem přešla od kluků k holkám, se to ještě nějak doformovalo. Věřím, že mi to hodně pomohlo.“
V pozemním hokeji už máte za sebou řadu zkušeností včetně reprezentace. Vnímáte, že vás již někdo bere jako vzor?
„Pro mě byla velká změna, když se nám dva roky zpátky obměnila reprezentace a přišly šestnáctileté až osmnáctileté holky. Do té doby jsem všechny spoluhráčky i protihráčky brala jako sobě rovné. Vlastně až po zmíněné obměně jsem zažila situaci, kdy mi hráčka řekla, že by chtěla nějakou herní akci udělat stejně jako já a chtěla ode mě poradit. Najednou jsem se dostala do úplně nové pozice a role v týmu. Z nejmladšího benjamínka, kterým jsem většinou byla a mohla jsem se starat jenom o sebe, jsem začala předávat zkušenosti a rady.“
Zřejmě velká změna, že ano?
„Všechno pro mě začínalo být nové. I když už uplynuly minimálně dva roky, pořádně si až teď uvědomuji, že tohle už je moje pozice. Už se nemůžu starat jenom o sebe, ale musím předávat zkušenosti jiným. Nejdřív jsem z toho byla taková nesvá. Nikdy jsem o takovou roli předtím nestála, vždycky jsem byla spíš týmový provokatér přes srandičky, který věci nebral vážně a chtěl si turnaj hlavně užít. S přibývajícím věkem je ale normální přijímat zodpovědnost a začít se starat o tým. Musím říct, že nyní mě to hrozně baví.“
V létě 2022 jste se dokonce stala kapitánkou ženské reprezentace.
„To je pravda, ale kromě toho, že teď nosím pásku na ruce, se jinak vlastně nic moc nezměnilo. Hierarchii jsme měly postavenou trochu jinak. Říkali jsme si, že je dobrý, když máme kapitánku, ale vedle ní jsou další zkušenější hráčky, které se rovnoměrně snaží pomáhat mladším. Není to o velení jedné hráčky, kterou všichni poslouchají a následují. Vypomáháme si navzájem se staršími hráčkami, také ony mají roli lídra. Musíme jít příkladem a nedělat věci jen podle vlastní nálady.“
Jeden z okamžiků, kdy se musíte zastavit...
Na mistrovství Evropy jste vybojovala bronz a dvě stejné medaile i na světovém šampionátu, naposledy letos v Jižní Africe. A na každém turnaji jste byla v jiné roli. Jakého úspěchu si ceníte nejvíc?
„Nedokážu posoudit. Každou medaili jsme získaly úplně jinak. Před osmi lety na mistrovství světa šlo o můj úplně první velký úspěch, takže tehdy šlo o nejintenzivnější pocity. Člověku to najednou dalo hrozně moc elánu, motivaci pro další působení v hokeji a lásku k nároďáku. Tím, že jsem brzy odešla do zahraničí, ztratila jsem pocit domácího prostředí, který mi vrátila až reprezentace. Srdcovka v dospělém hokeji je pro mě národní tým. Druhá medaile z mistrovství Evropy byla v určitém meziobdobí, kdy jsem se soustředila hrozně na sebe. Už jsem byla vyzrálá hráčka a hrála jsem tam od toho, abych podala co nejlepší výkon a pomohla týmu. Podle mě jsem tehdy byla v nejlepší fazoně. Cítila jsem se hrozně dobře. Výsledek mě tedy ohromně potěšil osobně. Dřina vložená do týmu se vyplatila.“
A při posledním bronzovém triumfu už jste byla hotový lídr.
„Takže znovu úplně jiná pozice. Pro mě ohromně znamenalo, že jsem vedla tým k úspěchu. Byť byl pro mě základ soustředit se i na sebe, nepotřebovala jsem tolik energie, abych podala stejný výkon jako před třemi lety. Větší energii jsem mohla vložit do týmu. Mám hlavně hroznou radost za všechny holky. Pro řadu z nich jde o první úspěch podobně jako u mě před osmi lety. Reflektuji si své pocity do jejich aktuálních pocitů a hrozně jim to přeju. Chci, aby takových úspěchů bylo víc a našli impuls pro další zlepšování. Přijde mi, že v posledních letech je to spíš na úpadku.“
Před jedenácti lety vám do hokeje a hlavně života zasáhl kostní nádor na lebce, po zdařilé operaci jste se ovšem dokázala vrátit. Řekla byste, že vás to posilnilo ve všech směrech?
„Rozhodně ano. Člověk si spoustu věcí neuvědomí, než je k tomu vlastně nějakým způsobem donucený. Tohle byl jeden z okamžiků, kdy se musíte zastavit. V jednu dobu jsem nemohla nic dělat, tak zkrátka přemýšlíte a máte čas si uspořádat priority a udělat si náhled na nějaké věci. Myslím si, že mě to posunulo, nakoplo a možná i otočilo trochu mé myšlení a přístup jiným směrem.“
Myslíte ještě na tento hodně nepříjemný zážitek?
„V běžném životě už nad tím absolutně nepřemýšlím, ale jsou chvíle speciálně při sportu, kdy zpozorním pokaždé, když mi něco míří na hlavu a okamžitě se mi myšlenky stočí tímto směrem. Teprve nedávno se mi stalo, že mi destička trochu natekla zřejmě kvůli alergické reakci, šlo ale o první případ po operaci, od které už uplynulo více než deset let. Měla jsem nahnáno, po tak dlouhé době od operace. Každopádně mě to určitě nijak nelimituje. Vím, že to tam je, ale nic mě nebolí.“
Už jste si zvykla být středem pozornosti pokaždé, když se vás někdo zeptá na speciální čelenku?
„Zvykla. Stejný dotaz vždycky přijde na začátku sezony, nebo někde, kde jsem nová. Ptají se mě, co to tedy nosím a proč vlastně. Už se však ptají čím dál tím míň. Na začátku se hodně lidí ptalo, ale teď už jsou takové chrániče třeba běžné, nebo jsou lidé šetrnější a nechtějí se zeptat.“
Máte ještě nějaké sny, které byste si chtěla v kariéře splnit?
„Určitě olympiáda.“
Jde podle vás o uskutečnitelný sen?
„V tom si právě nejsem úplně jistá. Osobně si myslím, že je to reálné, ale za jediné podmínky. Celý tým, který nyní v nároďáku máme, si musí začít uvědomovat, jak blízko olympiádě vlastně jsme. A věřit tomu. Pokud to tak bude, věřím, že kvalifikace můžeme dosáhnout. Nikdy jsme neměli šanci větší než teď. Nicméně bez společného úsilí nemůžeme dosáhnout společných cílů. Přitom nyní máme podmínky, abychom se mohli soustředit na cestu zakončenou olympiádou. Tým je ale víceméně nový, formuje se a momentálně nemám pocit, že jsme všichni připravení odevzdat stejné maximum.“
Předpokládám, že vy uděláte všechno pro olympijskou kvalifikaci, viďte?
„Snažíme se o to. Byť je to občas těžší, ještě pořád máme naději a snažíme se ji uživit. Když jsme v únoru byli na mistrovství světa, přišla z hokejové federace oficiální zpráva, že máme šanci se kvalifikovat do Paříže, nejen do Los Angeles. V létě hostíme v Praze mistrovství Evropy, kde bychom museli skončit do druhého místa a tím pádem se dostat na lednový kvalifikační turnaj. Tam už by na nás čekaly týmy, jako jsou USA, Chile, Kanada, Irsko a pro nás další silní soupeři. S málokterými z nich jsme se vyjma Irska na hřišti osobně setkali. Jen několik holek z nároďáku má zkušenost proti nejlepším soupeřům. O to je těžší uvěřit, že se na Hry dostaneme. Pro devadesát procent holek z týmu je těžké si uvědomit, jak jsme blízko.“
Jak do mladších spoluhráček vtlouct, že mají před sebou největší výzvu v kariéře?
„Něco jim řeknete slovy, ale dokud si to osobně neprožijí, nebudou mít stejné uvědomění a pochopení pro společný cíl. Samozřejmě nikdo jim to nemůže zazlívat. Taková je realita.“
Mistrovství Evropy II ženy v Praze30. 7. – 05. 8. 2023 České pozemní hokejistky mají jedinečnou možnost si před vlastními fanoušky zahrát o senzaci. Na hřišti v areálu pražské Slavie budou v rámci evropského šampionátu bojovat o postup do kvalifikace na olympijské hry v Paříži 2024. Z osmi účastníků turnaje mohou postoupit dva týmy. Kdy hrají Češky 30. 7. ČESKO – Ukrajina 18:00 |
V Nizozemsku si mě moc nevážili jako člověka
Můžete nám přiblížit současné angažmá v belgickém týmu Braxgata HC?
„V Belgii hraju druhou sezonu a jsem blízko k podpisu třetí. U mě hodně záleží, v jaké životní fázi a do jakého klubu jsem se dostala. Každopádně nyní mi přijde, že si všechno tak sedlo, že jsem konečně na správném místě. Hraju hokej na úrovni, která mě pořád posouvá dál. Pořád se musím učit nové věci a dávat tomu dostatek času, energie a úsilí, abych stačila a měla vhodné výkony. Zároveň mě belgické angažmá uspokojuje natolik, že nemám potřebu se poohlížet po jiném či lepším. Pro mě ideální balanc nejen na hřišti. Cítím se dobře ohodnocená a mám pocit, že mě zkrátka berou nejen jako hráčku, ale i jako člověka. Ne všude tomu tak bylo.“
Povídejte.
„Zažila jsem národy, u kterých byli domácí na prvním místě a kdo přišel ze zahraničí, musel předvádět nadstandardní výkony, aby byl vůbec brán na stejné úrovni jako domácí. V Belgii mi přijde, že si mě váží.“
Jste první Češkou, která si zahrála nizozemskou ligu považovanou za nejlepší soutěž světa, ale přijde mi, že ne všechno bylo v Nizozemsku podle vašich představ, viďte?
„Pro mě to byla hodně velká zkušenost. Ještě než jsem dostala nabídku, přemýšlela jsem o Holandsku skoro jako o nedosažitelné metě. Pro mě jejich soutěž vždycky znamenala nejlepší světovou ligu, ale nic pro mě. Říkala jsem si, že na to nemám. Až když jsem se vracela z Austrálie, kde jsem měla trenéra, který v Holandsku hrál a dodal mi sebevědomí, když se mě ptal, proč jsem to ještě nezkusila. Slíbil, že mi pomůže. V tu chvíli to pro mě začal být reálný cíl. Když už se mi povedlo dohodnout nizozemské angažmá, vím, že jsem na to opravdu tvrdě trénovala, protože mě čekal velký skok. Využila jsem dobré přípravy s reprezentací, po fyzické stránce jsem byla perfektně připravená. Přechod nebyl nijak drastický, ale zklamala mě jiná věc.“
Pokračujte, prosím.
„Po hokejové stránce to byla úžasná zkušenost. Nejlepší hokej, jaký jsem kdy zažila. Přála bych všem, aby holandskou soutěž zkusili. Nedávno jsem byla navštívit kamaráda v Larenu, kde jsem působila, a vzpomněla jsem si, jaké pocity to ve mně zanechalo po životní stránce. Dalo mi to hrozně moc, ale nejen pozitivně. Možná je to jenom můj dojem, ale jako člověka si mě moc nevážili, alespoň dle jejich chování. Už bych tam asi nechtěla hrát. Nestojí mi za to znovu podstupovat angažmá, kde mi dokola jenom něco slibují, ale nic nesplní. Chci být někde, kde mě docení jako hráčku i jako člověka, mohu dál růst a nemusím se pořád jen hlásit o svá práva. V Belgii to mám a neměnila bych.“
Po více jak deseti letech v zahraničí se z vás stal hokejový světoběžník. Vyjma angažmá v Belgii a Nizozemí jste hrála také v Německu, dokonce jste reprezentovala Tasmánii v Austrálii. Na které zahraniční angažmá nejraději vzpomínáte?
„Nejzajímavější pro mě byla Tasmánie. Kdekoliv jsem hrála, všude měl hokej trošku jiný styl, ale Tasmánie byla dost specifická. Zatímco v Česku máme hodně technické, ale někdy až pohodlné hráče, obecně v Austrálii neustále zběsile běhají. Celý tým. Jakmile se rozhodne, že se útočí, tak celý tým jde do útoku. Jako střední záložník jsem stála uprostřed hřiště na transfer balonu zepředu dozadu a najednou kolem mě proběhlo stádo. Ptala jsem se, kam to běží, jako kdybychom ztratili balon. Mají úplně jinak nastavené myšlení. Člověk si nakonec na to zvykne, něco si odnese a vloží to do své skládanky. Každé angažmá mě tedy formovalo a učilo, ale tasmánská zkušenost pro mě byla v prvních týdnech vážně šílená. Chaos a zběsilost. Bylo těžké si najít to svoje, ale přeci jen jsme si vyhověli a vzájemně se něco naučili.“
Navštívila jste díky hokeji nějaké místo, které vás nejvíce ohromilo?
„Stoprocentně Austrálie a Tasmánie. Bez debat. Nebýt hokeje, ani bych nepomyslela nad tím tam vůbec jet. Nyní bych to doporučila všem. Jako Středoevropan jsem v Tasmánii nalezla neskutečný kus přírody a životního bohatství. Opravdová nádhera. Přecházel mi zrak v podstatě na každém kroku. Stejně tak životní styl. Líbilo se mi, jak jsou Australané srdeční, přátelští a všemu hrozně otevření. Je vidět, že žijí u vody a na slunci. Srší z nich pozitivní energie. Nejen z domova znáte unavené lidi z práce, ale tam by si s vámi každý chtěl povídat v obchodě či vám jakkoliv pomoct, když někde tápete. Úplný opak jsem ale zažila v Jihoafrické republice.“
Vážně...
„Byla to velká zkušenost. Během turnaje jsme měli úplný zákaz vycházet z hotelu. Řekli nám, že to pro nás není vůbec bezpečné. Bylo hrozně zvláštní vidět rozdíly mezi místními navzájem a zároveň námi. Z hotelu na hřiště jsme jezdili jen s eskortou. Byly to zvláštní pocity. V prvních dnes si to člověk neuvědomí, říká si, že to přece nemůže být tak zlý, vždyť tam lidi normálně fungují a žijí. Nicméně jsme xkrát viděli cestou na hřiště z autobusu, jak lidé na nás ukazují, že nejsme úplně vítaní.“ (přejíždí si prstem po krku)
Hodně nepříjemný pocit, viďte?
„Uvědomíte si, že se tam prostě žije jinak. Když vidíte, jak po jednom chodníku jde upravená paní v kostýmku a naproti ní jde chlap, u kterého bych věřila, že má pod roztrhaným tričkem nůž či jinou zbraň a jde si zrovna obstarat něco k jídlu či hotovost, skoro nevěříte, že tam tihle lidé žijí pospolu. Tohle všechno jsme viděli jen z dálky. Pouze jednou jsme šli do supermarketu, což pro nás bylo trochu safari. Přišli jsme a najednou se všechny oči upíchly na nás. Měli jsme doprovod, který nám neustále říkal, ať se držíme u sebe a nikam jinam nechodíme. Najednou jsme pocítili, jak prostě nejsme vítaní. Tohle u nás neznáme.“
