Sportujte, ale netlačte na pilu. Táta a syn Prskavcovi o úplných začátcích i kanadské pasti na pubertu

V mládí lyžoval, na svazích se potkával i s vrstevnicí Ester Ledeckou. V rámci rodinné tradice vyhrála voda. „Dodneška mě to strašně baví,“ hlásí 31letý kajakář, dvojnásobný mistr světa a pětinásobný evropský šampion, jenž v posledních letech začal úspěšně jezdit i na singlu.

Od mládí ho vede otec (52), sám účastník dvou olympiád, v jehož tréninkové skupině jsou vedle „Jíři“ i Vít Přindiš, Ondřej Tunka a Lukáš Rohan. Takže vede i synovy největší rivaly. Na Hrách v Tokiu ho po suverénní zlaté jízdě dlouze objal, když se k němu u kanálu natáhl. Byl to magický okamžik, jenž obletěl celý svět.

Janda: Začněme právě tímto momentem. Pro mě jako sportovního rodiče to byl top zážitek, který bych také s dcerou nebo synem chtěl zažít. I vy jste to tak vnímal?
Táta: „Jeden z těch top zážitků. Olympijské zlato získal jenom jednou, ale několikrát jsem ho mohl obejmout v cíli při mistrovství světa.“

Janda: Jak vy, Jířo, na to vzpomínáte?
Syn: „Táta to vystihl správně. Když se mi povedou důležité závody, vždycky za mnou přiběhne a má radost stejně jako já. Ale Tokio bylo speciální. I díky atmosféře, která před závodem nebyla vůbec příjemná. Báli jsme se, abychom se nevyautovali pozitivním covidovým testem, ještě než to začne. V hlavě jsem měl ještě jednu věc. A nevím, jestli tatínek bude nadšený, když ji tady řeknu… Já si ho pamatuju, když ještě závodil, protože mě měl jako dost mladý. Když se vrátil z olympiády ze Sydney, kde si troufnu říct, že měl formu, aby si přivezl hezký výsledek, byl smutný. Protože se mu to nepodařilo. A myslím si, že v Tokiu přišel moment, kdy jsme to dokázali oba společně. Proto to bylo tak silné a nezapomenutelné.“

Strachová: Je to moment na pár vteřin, ale už málokdo si dovede představit, co všechno se za tím schovává. Roky tvrdé práce. Co vám proběhlo hlavou v tu chvíli?
Syn: „Zcela upřímně musím říct, že to byla úleva. Bylo to asi jedinkrát v životě, kdy nejenom já, ale i celé okolí jsme měli velká očekávání, že to zvládnu. Měl jsem zřejmě nejlepší formu v životě. Navíc i trať byla taková, jakou jsem si v hlavě maloval. Úplně první myšlenka byla: Jo, dals to! A přišla úleva. Až potom se mi nahromadily emoce ve stylu, že jsem došel na absolutní vrchol, který pro mladého kluka, když začíná, tam někde v hlavě je. Tohle všechno se mísilo, pak se dostavily myšlenky na rodinu. Že už se hrozně těším, až zase budu doma s Terkou i Jiříčkem a Marečkem.“

Strachová: Úlevě rozumím, protože tlak je ohromný. Já nemám zlatou z olympiády, ale bronzovou. Dodneška si pamatuju, jak se ten závod ve Vancouveru v roce 2010 vyvíjel.
Syn: „Já si ten svůj taky dobře pamatuju.“

Strachová: Byla jsem druhá po prvním kole. A když jsem dojela, viděla jsem, že na bedně budu. A v ten moment už mi bylo úplně jedno, jestli to bude stříbrná, nebo bronzová placka. Taky to byla úleva. Býváte, Jirko, nervózní při závodech, když jede Jířa?
Táta: „Já s nervozitou dokážu pracovat.“

Strachová: To byla moje navazující otázka, protože jste pochopitelně na sebe navázaní. Takže jak nervozitu dokážete skrýt, abyste ji na syna nepřenesl?
Táta: „Vnitřně jsem hodně nervózní. A to nejenom, když jede Jířa, ale všichni svěřenci. Dneska jsem i šéftrenérem, takže když jede kdokoliv, prožívám to. Myslím si, že s tím dokážu pracovat, a před závodem ze mě spíš vyzařuje klid a vnitřní podpora každého, kdo jede. U Jíři je to umocněné tím, že je můj syn, ale já se to snažím odmala brát tak, že je pořád jeden člen skupiny. Snažím se dát všem stejně, aby mohli předvést v danou chvíli nejlepší možný výkon. To by měl být cíl kouče. Protože každý má strop někde jinde. Někdo může vyhrát republikový šampionát žáků, někdo olympiádu. Ale když se trenérovi podaří závodníka dostat k jeho limitu, může být spokojený.“

Strachová: Jířo, cítíte před závody od táty klid? A máte v něm tátu, nebo trenéra? Dá se to vůbec rozlišit?
Syn: „Určitě se to dá. My jsme nikdy nebyli otec a syn, trenér a svěřenec, jenom dva. Byl jsem vždycky součástí širší party. Byli jsme v ní minimálně tři závodníci. A táta mi odmalička dával jasně najevo, že při tréninku jsem jenom součástí skupiny, a jestli jsem jeho syn, nebo ne, to jsem nikdy moc nevnímal. Asi jsem si na něj možná na svůj věk dřív otvíral pusu, když mi to úplně nešlo. (smích) Ale jinak byl vztah korektní. Spíš v rovině trenér - závodník.“

Janda: A když se vrátíme k tomu klidu? Cítíte ho z táty?
Syn: „Trenér podle mě ve většině případů kopíruje závodníka. Když ten se necítí dobře, trenér se mu snaží pomoct, ale i na něj se přehodí trochu nervozity. Je to na něm víc znát, než když všechno běží jako na drátkách a závodník je si jistý. To pak vnímá i kouč. Taťka to řekl hezky, umí s tím pracovat. Ale jsou okamžiky, kdy je fakt nervózní a sálá to z něj jako z nás.“

Janda: Potěšilo vás, že jste v cíli v Tokiu viděl dojatého tátu poprvé brečet?
Syn: „Bylo to pár slziček, ale je to pravda! Pamatuju si situaci, když jsme žili v Kanadě a já mu přivřel prst do kufru auta. To muselo fakt strašně bolet! Ale ani slza. Až tady v Tokiu. Takže to bylo opravdu hodně emotivní.“

Janda: Při olympiádě v Paříži jsem trochu tajně natočil z novinářské tribuny Jířovu jízdu ve finále. A byl zážitek sledovat, jak jste to prožíval, jak jste i na suchu jel s ním… To musí být strašné nervy, že?
Syn: „On se taťka drží celkem dobře před startem. Ale teď už ho nevidím, takže už může! (smích) Musí si to vychutnat.“

Janda: Pomáháte mu na dálku tím, že kopírujete jeho pohyby?
Syn: „Se šťouchem už to nebylo nic moc.“
Táta: „Nahoře měl velmi nešťastný dotyk, takže jsem věděl, že už je to na hraně. Protože trať nebyla taková, že by šlo moc ujet. S dvouvteřinovou penalizací už to bylo hop, nebo trop. V tu chvíli jsem věděl, že je blízko k tomu, aby se to nepovedlo.“

Janda: Dáváte si pozor, abyste nedával najevo, když Jířa něco zkazí? Aby to nebylo vidět v televizi? Nebo aby to náhodou nezahlídl přímo on?