Na Sovětky jsme neměly, fízlové byli všude s námi. Odměna za medaili? Tři metry látky
Ke sportu je samozřejmě třeba mít talent. Ale hlavní je mít sport rád. Protože je to odříkání a dřina. Bez nich se úspěchy nedostaví. Ve sportovní gymnastice to platí taky. „Vždycky jsem mladým holkám říkala, že hlavní je vydržet,“ říká bronzová olympijská medailistka Alena Danišová. Manžel cvičil na třech olympiádách. Oba už před časem oslavili devadesátiny! Roční iSport Premium nyní za zvýhodněnou cenu >>>
Narodila jsem se v roce 1931 v Olomouci a vyrůstala v Kojetíně. Měla jsem tam krásné dětství. Můj otec Vladimír Chadima byl kamenosochař, ale protože byl nemocný, nemohl svou práci dělat. Byl tedy správcem sokolovny a také jsme tam bydleli. Takže já jsem Sokolem doslova žila, cvičila jsem možná už od čtyř let, co si tak pamatuju. V kojetínské sokolovně probíhaly různé akce, kroužky, kino bylo. Jezdili tam dokonce známí herci z Prahy, například Jaroslav Vojta, Raoul Schránil, Adina Mandlová.
Maminka Marie byla vyučená švadlena, ale pracovala v sokolovně spolu s tátou, pomáhala mu. Měla jsem také o jedenáct let mladší sestru Hanu, ale ta už zemřela, měla těžké astma.
Z Kojetína jsem dojížděla do rodinné školy pro ženská povolání do Kroměříže.
Ferdinand Daniš: „Já se narodil o rok a kousek později jako pátý ze šesti synů do slovensko-maďarské rodiny. Otec Daniel pracoval jako zámečník, ale v době mého narození byl nezaměstnaný. Maminka Ema, rozená Molnárová, byla v domácnosti. V roce 1930 získal otec práci ve firmě Norma, která se specializovala na smaltované a kovové zboží, a celá rodina jsme se přestěhovali do Frýdlantu nad Ostravicí. Začal jsem chodit do školy, ale moc mi to nešlo. Česky jsem neuměl, protože maminka byla Maďarka a doma se mluvilo jen maďarsky. Ve Frýdlantu jsem vychodil osm tříd základní školy a jako patnáctiletý nastoupil v roce 1944 na pozici dělníka v podniku, který zaměstnával nejen otce, ale i starší bratry.“
Pamatuju si na válku. Ke konci se táhla v Kojetíně celý týden, protože Rusáci chodili od baráku k baráku, lidi je vždycky opili. A tak se to opakovalo několik dnů. Byla jsem v krytu s tátou a celou rodinou, přes vesnici létaly rakety. I přes nádraží, tam padaly i bomby. Ošklivé to bylo.
Během války byli v sokolovně ubytováni Němci, ale měli obrovskou disciplínu. Když pak přišli Rusáci, byl to pravý opak.
Jednou, to si vzpomínám, do sokolovny přišlo gestapo. Náš táta vedl loutkové divadlo a měl tam nějaké dětské zbraně na hraní. Byly tam ale schovány i normální zbraně. Než gestapo přišlo, chlapi je naštěstí odvezli, tak táta Němcům ukázal jen ty dětské. Takže to předtím asi někdo prásknul.
Také si pamatuju, jak šel Kojetínem po válce průvod kolaborantů a lidé na ně plivali. To jsem jako dítě viděla.
Samozřejmě jsme byli rádi, že Němci jsou pryč, i když jsme se museli smířit s tím, že se Rusáci nechovali dobře a rabovali.
„S otcem a bratry jsem pracoval ve firmě na smaltované nádobí. Vzpomínám si, že jsme tam vyráběli i součástky pro německou armádu, a dokonce tam ke konci války byli ošetřováni ranění vojáci. Po válce jsem ve firmě zůstal a vyučil se zámečníkem. Naše rodina se přestěhovala blíže k sokolovně, a to znamenalo zlom. Když jsem viděl cvičit sportovce ze Sokola ve Frýdlantu nad Ostravicí, tak mě úplně uchvátili a hrozně mě to nadchlo. Začal jsem pravidelně cvičit, závodil hlavně na župních soutěžích, v osmnácti jsem se dostal do národního gymnastického týmu a poprvé reprezentoval.“
