Macelová: Na Žižkově pěšky trefím

V neděli na slavném havajském Ironmanu dobyla nejlepší české umístění v historii, výborné čtvrté místo.

Ke čtvrtému místu vám gratuluji, pro Česko je historické. Ale ujasněme si hned na začátku jednu věc: můžeme si ho přivlastnit jako české?
„To víte že můžete, vždyť jsem se narodila v Praze a až potom jsem se s rodiči odstěhovala za moře. Můj muž je Kanaďan, umí tak pět českých slov, natrvalo se vrátit do Prahy neplánuji, ale po celých Čechách mám příbuzné, vyrůstala jsem tam, takže nejsem ani Kanaďanka, ani Češka, ale Čechokanaďanka.“

Takže kdyby vám v cíli závodu podávali vlajku, jakou byste vzala, českou nebo kanadskou?
„V takovém případě bych si musela vzít obě. Bylo by těžké jednu z nich vynechat a sáhnout po té druhé. Na Havaji nicméně nikdo nic nepodával, takže dilema nebylo.“

Co vás vůbec po tolika letech ještě váže k Česku?
„Určitě rodina a taky vzpomínky na to, jak jsem vyrůstala. První roky v Kanadě mi chyběly české večerníčky, ty jsem si zamilovala. Vánoce stále slavíme půl napůl. Tady v Kanadě se slaví úplně jinak, my to respektujeme, ale napůl si děláme i české. Vždyť i rodiče na nás pořád mluvili česky, takže jsem všechno rozuměla, i když jsem třeba nemluvila tak dobře.“

Vy ale mluvíte dobře, říká se o vás, že jako Ivan Lendl, což je určitě tak akorát.
„Já se teď mám možnost vídat s Luckou Zelenkovou, jsme spolu v jednom týmu, trénujeme spolu a býváme často ve spojení, takže si češtinu oprašuji.“

Přímo v Čechách ještě máte dobré kamarády?
„Nespočítala bych je, ale určitě ano. A taky příbuzné, jak jsem říkala.“

Prý máte taky na Žižkově byt, je to tak?
„Babička bydlela na Žižkově, zemřela před dvěma lety. Vyměnili jsme ten byt za jiný kousek dál a bydlí v něm sestra. Když mám šanci, tak ji navštívím, nebo se ona vydá za mnou. Třeba na závody do Švýcarska. Tento rok jsem ale v Čechách vůbec nebyla, jezdila jsem s triatlonem všude možně po světě.“

Trefila byste na Žižkově autem?
„To nevím... autem asi ne, protože když jsem tam vyrůstala, byla jsem malá a auto jsem neřídila. Navíc my jsme auto ani neměli. Takže spíš pěšky.“

Čeští fanoušci o vás naposledy hodně slyšeli před olympiádou v Aténách, kde jste chtěla za Česko startovat. Byla jste hodně zklamaná, že to nevyšlo?
„To ano, protože jsem dělala olympijský triatlon tak dlouho a byla jsem tak blízko... určitě jsem zklamaná byla, ale věděla jsem, že jsem to zkazila jenom já sama, že to bylo na mě, jestli zajedu výsledek nebo ne. Trvalo to dlouho, než jsem se přes to přenesla. Déle než jsem myslela. Musela jsem hledat jiný cíl, důvod sportovat. Těžké období.“

Nakonec jste přešla na dlouhý triatlon a zdá se, aspoň podle výsledků, že jste se v něm našla.
„Vyšlo to asi jako změna k lepšímu. Já jsem vždycky věděla, že na olympijský triatlon nemám rychlost. Protože jsem uměla velice dobře plavat, dělala jsem ho, ale na kolo ani běh jsem neměla dispozice. Věřila jsem, že delší trati mi budou sedět. Někdy ale trvá déle, než se člověk naučí všechno zvládat a přijde na to, jak závodit.“

Nešla jste si v havajském cíli dobírat Petra Vabrouška, že vás předčil jen o čtyřicet vteřin?
„Ani ne, i když s Petrem se dobře znám. Potkali jsme se na kole, on mě předjížděl na 140. kilometru. Bavili jsme se a on mi říkal, že za mnou byl balík holek, tak mě předjel. Na běhu jsem ho sice trochu viděla, trochu jsem se blížila, ale nedoběhla jsem ho. Petr už závodí dlouho a dobře, tělo mu slouží, což je vždycky pro triatlonistu nejdůležitější.“

Jak dlouho se ještě hodláte mučit vy?
„Je to dřina, ale záleží taky na tom, jak dlouho ve sportu jste. Jestli to děláte od patnácti nebo jste začal později. Já jsem začínala ve třiadvaceti a nebrala jsem to ještě tak úplně vážně, tělo si tudíž neničím tak dlouho. Samozřejmě vím, že to nebude navěky. Já jsem šťastná, že se mi to tento rok tak povedlo, díky tomu si to pořádně užívám. Pokud tělo bude stačit, budu si to užívat dál, i ženy kolem čtyřicítky mají velmi dobré úspěchy.“

Musíte po takovém zápřahu dlouho odpočívat?
„To záleží na každém závodu. Jestli se úplně nezničím, tak třeba dva týdny, ale pokud jsem zničená, nestačím na trati pořádně jíst a pít, tak i delší dobu. Po tom nedělním se cítím docela dobře.“

Čím lepší výsledek, tím kratší rehabilitace?
„To taky, ale záleží i na konci. Když jsou křeče nebo když jsem dehydrovaná, je to těžší. Přijde mi, že po každém závodě je to lepší a lepší. Že si zvykám.“

Přitom na začátku roku o vás trenér řekl, že vypadáte jako žena v domácnosti. Bylo to s vámi tak zlé?

„Když jsem v lednu dorazila na soustředění, viděl mě trenér poprvé na vlastní oči. Sledoval výsledky, ale pak mě viděl. A já nejsem hubená, ani vyzáblá, ani atletická, spíš vypadám jako normální člověk. Nebyla jsem moc vyšvihaná a nebyla jsem ve formě. On si myslel, že v kempu moc dlouho nevydržím, že jsem moc měkká a zvyklá na pohodlí, že na to nemám. Tak mi říkal domácí paničko, aby mě nabudil. On to řekne, jak si to myslí, nemá strach. Takže mi říkal takhle a mě to nakoplo.“

Což vám zaklaplo perfektně. Prožíváte svůj nejlepší rok?
„To jo. Všude jsem byla na bedně, jenom jeden závod jsem nedokončila, to jsem měla problémy s kolem. Jinak časy a výsledky jsem měla výborné a jsem velice spokojená.“

Povězte, jak si žijete v Torontu, kde jste doma?
„Bydlím ve městě, protože muž dělá pro Cervelo, tedy společnost, co vyrábí kola. Oni sídlí právě ve městě. Koupili jsme tam barák, taky s mamkou, takže máme dvojdomek. Pro manžela je to výhodně, nemusí cestovat hodinu do práce, já to mám na trénování složitější. S bazény je to dobré, ty jsou v dosahu, běhat se dá taky kdekoliv, ale pokud chci dobrý trénink na kolo, naložím ho do auta a vyjedu za město. Otázkou je taky počasí. Je tady jako u vás v Praze, takže pokud je podzim nebo zima, nedá se venku trénovat. Takže minulý rok jsem byla v Torontu třeba čtyři nebo pět týdnů, zbytek jsem byla na závodech nebo soustředěních.“

Chodíte se bavit na hokej, basketbal, na baseball nebo jiné sporty?
„Byla jsem jednou na baseballu, ten nemusím. Ani na hokej moc ne. Brácha na hokej chodí, ale já tomu moc nefandím. Leda když hrají Češi v televizi.“

Když vám nevyšly Atény, chystáte se na olympiádu do Vancouveru?
„Jako divák ne. Tam to bude vcelku cáklé, myslím že tam už teď jsou vyprodané hotely a byty. Já jsem žila ve Viktorii, což je ostrov u Vancouveru, tam jsem byla tři roky, znám to tam a je to tam krásné, ale na olympiádu se tam nedostanu.“