Sluníčko a koupání v Jaderském moři? Běžkyně Linda Tekeliová si v Chorvatsku vybojovala o něco jiný zážitek. S parťákem Reném Kaletou zvládla závod 100 miles of Istria za šestadvacet hodin, mezi ženami skončila čtvrtá a svou věkovou kategorii vyhrála.
Když zvedla telefon, požádala o chvilku strpení. „Jenom se postavím na nohy. Jestli se na ně tedy postavím,“ smála se Linda Tekeliová z Kilpi Racing Teamu ráno poté, co zvládla sto mil po chorvatském poloostrově.
Je to po závodě tak zlé?
„Odlezly mi nehty, mám puchýř přes celou nohu. Jinak jsem v pohodě… "
Jaký byl závod?
„Byly tam strašné podmínky, to jsem asi ještě nezažila. Na nejvyšším vrcholu Vojaku šíleně sněžilo, fučelo, masakr… To jsem nezažila ani na čtyřiadvacítce na Lysé hoře. První polovinu jsme se šetřili, pak nás totiž čekal dlouhý, hnusný terén. Museli jsme čtyřikrát do vody a před sebou jsme měli ještě osmdesát kilometrů. Proto mám ty puchýře. Sestupy jsou šílené. Musíte prudce dolů, všude samé bláto. Byli jsme rádi, že se nám nic nestalo. Byl to zatím nejnáročnější závod, zvládli jsme to s parťákem dobře.“
Jak vám bylo při představě, že si budete osmdesát kilometrů drásat nohy?
„Já doufám, že mám velmi silně vytrénovanou hlavu. Když mě někde píchne, nevykašlu se na to. Na devadesátém kilometru jsem cítila, jak se mi oddělávají nehty od lůžka. Bylo mi jasné, že nesmím sundat ponožku. V polovině jsem přezula boty za jiné, ale ponožky jsme neřešili. Říkali jsme si: Bolí to, ale nějak do cíle dojdeme.“
Neměla jste strach, že si ublížíte?
„Je to v hlavě. Kdybych si mohla ublížit, skončila bych. Pokud vím, že je to puchýř, který se za čtrnáct dní zahojí, je to jiné. Pro mě je priorita, že mi to nezničí zdraví, že nejde o kolena, o kyčle. Puchýř je i jiná bolest, bolí, štípe, ale v závodě se smířím, že to k tomu patří. Jako když jsem rodila, měla jsem bolesti, ale byl z toho krásný výsledek. Tohle je podobné.“
Měla jste na trati výraznější krizi?
„Fyzicky jsme neměli krizi žádnou. Nikdy nesmíme přestřelit začátek, nikdy neletíme jak šílenci. My cupitáme, zahříváme se. Že bychom neměli síly, to se nám nestalo. Hlídáme se co dvě hodiny. Máme tabletky na křeče, na regeneraci, aby se nic nestalo. Čekala jsem to horší. Před závodem se vždycky připravím na masakr, aby mě to nelámalo. I tréninky podle toho vypadají, abych byla připravená na hodně těžké situace.“
Mám těhotenské chutě!
Věděla jste podle trasy, do čeho jdete?
„Vůbec. Například prvních dvacet kilometrů jsme se sekli ve špuntu, kotel se zacpal lidmi a nešlo běžet ani doleva, ani doprava, museli jsme jít hlemýždím tempem. Byl tam velmi různorodý terén, krásná trasa, škoda, že ve tmě si to člověk neužije. Začíná se ve čtyři odpoledne, v osm jsme byli na Vojaku. Od úseku, kdy bylo vidět, byla příroda nádherná, vyloženě jsem si to užívala.“
Jak funguje spolupráce s běžeckým parťákem?
„Já jsem s Rendíkem v pohodě celou dobu. Mám to nastavené tak, že nejde o život. Rozhodla jsem se něco v sobě posunout, ukázat, že to zvládnu, že to šlape, že mám něco natrénováno. S tím jsem do Chorvatska i jela. Nám se na žádných závodech nestalo, že bychom se pohádali. Já ten sport miluju, zbožňuju celým srdcem, nejsem tu, abych se honila, že vyhraju. Když jsem zjistila, že jsem čtvrtá žena, snažila jsem se sice, ať to udržíme. Ale o výhru nejde.“
Na co máte po takovém vypětí chuť?
(směje se) „To je dobrá otázka. Dneska jsem konstatovala, že mám těhotenské chutě. Snědla bych všechno, okurky, mrkev, gumídky, člověk neví, co chce. Když to sesumíruju, snědla jsem strašně málo. Jedu na přesnídávkách, ty mi chutnají, dostanu to rychle do sebe, týden po tom dojídám, co mi chybí. Mám chuť na sladké, za pět minut na slané. Chutě opravdu těhotenské…“
Co plánujete dál?
„Za dva měsíce máme ve Švýcarsku Scenic Trail na 113 kilometrů, pak uvidíme jak s Beskydskou sedmičkou. Dostala jsem dalších dvacet letáčků na traily v zahraničí, tak máme z čeho vybírat. Ale musím taky regenerovat.“
