Optické měření tepu je docela častým námětem diskuzí mezi běžci. Někteří nedají dopustit na jeho pohodlí, jiní si zase stěžují na nízkou přesnost. Jak je to doopravdy?
Když jsem si připravoval podklady pro tento text, docela mne překvapilo zjištění, jak krátkou dobu se optické měření tepu u sportovních hodinek využívá. I když oficiálně první byly hodinky Mio Alpha z roku 2013, výraznější prosazení této funkce mají na svědomí až další sporttestery.
Do většího povědomí se začalo optické měření dostávat až o rok později s příchodem hodinek TomTom Cardio Runner. Skutečný průlom pak znamenal teprve rok 2015 a modely Garmin Forerunner 225 a Polar A360. S trochou štěstí stále můžete narazit na běžce, kteří tyhle hodinky nosí na ruce. A s větším rozšířením se začaly objevovat i čím dál větší kontroverze.
Ale i přes výkřiky o nepřesnosti v měření a problematickém designu (senzor s tepem ze začátku narušoval spodní hranu hodinek) se tato funkce hodně rychle rozšířila a sportovní hodinky, které ji dnes nemají jsou jednoznačně v nevýhodě.
Tajemství zeleného světla
Pokud by všichni kritici i zastánci optického měření tepu věděli na jakém principu přesně funguje, mohlo by být po hádkách. Způsob měření zkrátka ani neumožňuje maximální přesnost, nebo lépe řečeno, okamžité zaznamenání změny v tepové frekvenci. Zelené světýlko, které ze spodu hodinek svítí totiž prosvěcuje kůži a sleduje změny v prokrvení. Získanou hodnotu přepočítává algoritmus v hodinkách a výsledný údaj se zobrazí na displeji. Mimochodem, právě způsob výpočtu je tou hlavní devízou a výrobním tajemstvím.
Pokud tedy celý proces závisí na změně prokrvení tkání na zápěstí, je docela logické, že takové měření se nemůže rovnat hrudnímu pásu, který přes elektrody sleduje přímo rytmus srdce. Hodinky na zápěstí navíc musí být správně utažené - když budou příliš škrtit ovlivní průtok krve, když budou zase moc povolené měřící čidlo se bude pohybovat a nebude zaznamenávat přesně.
Vzhledem k těmto nevýhodám se nabízí otázka, proč vlastně něco tak nepřesného používat. No, protože to přes všechny nedostatky ve skutečnosti funguje docela spolehlivě. Samozřejmě, špičkoví atleti budou potřebovat naprosto přesné hodnoty z hrudního pásu. Stejně tak je zbytečné se na hodinky s údajem o tepové frekvenci dívat, když běháte intervaly. Změny intenzity běhu se prostě objevují se zpožděním. Většina hodinek, které mi za život prošly rukama, také ukazovaly nesmysly při seběhu z kopce. Měřící technika si zkrátka asi nevšimla, že předchozí prudký výběh už je za mnou a nastává trochu klidnější fáze.
Uvědomit si limity
Když ale člověk doběhne a srovná průměrné hodnoty srdečního tepu naměřeného ze zápěstí a z hrudního pásu, najednou zjistí, že se výsledky liší jen minimálně. A to, myslím, naprosté většině uživatelů stačí.
Výrobci navíc přidali optickému měření jednu skutečně skvělou vychytávku, která celé využití posouvá o pořádný krok dopředu. Jedná se o celodenní měření. Jeho průměrné hodnoty dokážou při správné interpretaci velmi přesně určit, nakolik je člověk unavený nebo třeba odhalit blížící se nemoc. Celodenní měření bylo možné do hodinek integrovat hlavně díky tomu, že se vyřešil problém s původně vysokými nároky na výdrž baterie.
Naměřené hodnoty tepové frekvence se postupem času staly důležité i pro další funkce, které sportovní hodinky využívají. Odhad doby regenerace či hodnocení tréninku by nemohlo fungovat, pokud by hodinky tep neměřily.
Jak tedy celkově optické měření tepu zhodnotit? I přes jeho logické nedostatky je to užitečná funkce, která se ve sportovních hodinkách jednoznačně osvědčila. Pokud si budete uvědomovat jeho nevýhody a limity, poslouží vám více než dobře.
