Korda 20 let po životním triumfu: O euforii, panácích i objetí s dcerou
Rok s osmičkou na konci je ten, během kterého mění Petr Korda číslo na dresu. Koncem ledna vstoupí mezi padesátníky, což mu připomíná, že už to je také dvacet let, co prožil nejsilnější příběh své tenisové kariéry. Stále zůstává posledním českým mužem, který dobyl grandslamový titul. Když v lednu roku 1998 ovládl Australian Open, bouchla v něm Etna. Vzpomíná na mučivých 72 hodin čekání na finále, jak na kurtu předvedl hvězdu a kterak vyřídil svého chilského soka Marcela Riose hned dvakrát. Nejdřív drtivě na kurtu za pouhých 85 minut 6:2, 6:2, 6:2, v noci pak při pití panáků na baru.
Bylo mu třicet a věděl, že další šanci už asi nedostane. Hrál svůj 35. grandslamový turnaj kariéry, v tehdejších poměrech už byl málem považovaný za tenisového vysloužilce. V Melbourne mu fandila těhotná manželka Regina i téměř pětiletá dcera Jessica. Teď, nebo nikdy, věděl Petr Korda, když šel podruhé v kariéře bojovat do grandslamového finále. Velký příběh si znovu přehrával před očima, když z floridského Bradentonu poskytl Sportu rozhovor.
Váš syn Sebastian právě hraje v Austrálii challengery, čeká ho i juniorka Australian Open. Neuvažoval jste, že byste ho na své velké výročí do Melbourne doprovodil?
„Kdepak. Tenis musí být o něm, tentokrát bych byl pro něj moc rušivý element. Musí si to užít podle svého.“
Zvali vás pořadatelé Australian Open?
„Něco proběhlo, jednalo se o tenis, a ten já už hrát nechci.“
Kdy jste si uvědomil, že už to je 20 let od vašeho triumfu?
„Před pár minutami, než jsme šli dělat rozhovor. Jsem rád, že se mi to tehdy podařilo. A taky je strašný, že už to je dvacet let.“
Doléhá to na vás? 23. ledna ještě k tomu oslavíte padesátiny.
„Nedoléhá. Věk je prostě číslo. Je super, že mám tři děti, které sportují, a máme s nimi pořád zábavu.“
Když jsme spolu vzpomínali před 10 lety, říkal jste, že finále s Riosem máte stále před očima, všechny zápasy vidíte živě. Vybledly o něco vzpomínky, nebo jsou stále živé?
„Tohle se vám z hlavy nevymaže. Možná to sice už nevidím tak ostře, abych vám vyjmenoval všechny momenty, ale těch sedm zápasů za titulem bych dal určitě dohromady. Hlavně si ale člověk samozřejmě pamatuje vítězný moment, pocit toho, kdy jsem odehrál poslední balón a klekl na kolena. V tu chvíli mi proletěl hlavou celý život, euforie byla obrovská.“
Hvězda po mečbolu? Čistá euforie
Schválně, jak vypadal mečbol ve finále?
„Bylo to 30:40 při Riosově servisu, zahrál jsem bekhendový return, on mi to vrátil kontra do forhendu a udělal asi dva kroky dopředu. V tu chvíli jsem míč forhendem křížem poslal na čáru. Zabil jsem mu to tam prostě. A zbytek už je historie.“
Chvíli jste klečel na kolenou, pak vyhodil raketu do vzduchu a udělal samým štěstím hvězdu. Jak vás to napadlo?
„Byla to čistá euforie. Vždycky jsem byl na kurtu rád, když jsem mohl lidem ukázat, jak umím tenis hrát, ale taky jak mě baví. A tak jsem chtěl ukázat svoje štěstí, nadšení.“
Nasvědčovalo před sezonou 1998 něco tomu, že by mohl tak pronikavý úspěch přijít?
„Podívejte se na moje výsledky od roku 1996, kdy jsem podstoupil druhou operaci třísel. Po ní jsem začal mít obrovskou konzistenci. Na US Open 1997 jsem porazil Samprase, pak jsem musel bohužel skrečovat Björkmanovi, protože jsem nemohl dýchat a musel na další operaci. Rok 1998 jsem začal vítězstvím v Dauhá. Ve finále jsem dával Santorovi 6:0, 3:0, hrálo se jen na jednu bránu. Odlétal jsem do Austrálie s vyhraným turnajem a hodně dobře naladěný.“
To jste ještě netušil, že vítěznou šňůru natáhnete na 12 zápasů.
„Během samotného Australian Open mě hodně nakoplo čtvrtfinále s Björkmanem, které jsem otočil z 0:2 na sety. Moje sebevědomí šlo ještě výš. Pak mi pomohl Karolko Kučera, který vyřadil Samprase, čímž mi hodně otevřel cestu. V tu chvíli bylo rozhodně jednodušší hrát semifinále s ním než se Samprasem. Karolko měl určitě výbornou formu, ale já měl víc zkušeností, hrál jsem i líp.“
Bylo zvláštní vést semifinále proti bývalému krajanovi, člověku, kterého dobře znáte?
„Když spěje turnaj do konce, nemůžete koukat přes síť. Jediné, co jsem chtěl, bylo vyhrát. A myslím, že to jediné zajímalo i jeho. Ještě k tomu ho koučoval Méča (Miloš Mečíř), s kterým jsem toho hodně prožil v Davis Cupu. Ale bylo to jednoduše tak, že jsme se oba chtěli dostat do finále. Nic víc, nic míň.“
Mučivé čekání na finále
Jak se vlastně stalo, že jste tenkrát vzal manželku Reginu s dcerou na turnaj až do Austrálie? Tenkrát to ještě v módě nebylo.
„Já byl vždycky velice rodinný typ, chtěl jsem je mít kolem sebe. Cestovali jsme spolu hodně. Rodina byla na velkých turnajích vždycky kolem mě, tam jsem je potřeboval vždycky nejvíc. Jessica mě mezi zápasy odváděla od tenisu, díky rodině jsem si držel čistší hlavu.“
Takže jste ráno koukali na pohádky a hráli jste si?
„Určitě nějaké pohádky proběhly, ale na to už si moc nevzpomínám. Ze začátku jsem s nimi moc nebyl, ale posledních 72 hodin turnaje mi hodně pomohly. Čekání na finále bylo totiž nekonečné. Dohrál jsem ve čtvrtek semifinále s Karolem a čekal 72 hodin na další zápas.“
To musela být muka.
„Taky že byla. Nemohl jsem jíst, byl jsem hodně nervózní, protože jsem cítil, že to je velká šance. Druhé semifinále hráli v pátek Rios s Escudem. I když to byli oba dva výborní hráči, byli na finále nezkušení. Opravdu mi ty tři dny rvaly nervy.“
Tyhle velké zápasy často nejsou o tenise, ale o hlavě. A vy jste musel být dobře nachystaný.
„Největší práci se mnou tenkrát udělal Tony Pickard (bývalý kouč Stefana Edberga). I když pracoval s Rusedskim, byl se mnou v denním kontaktu a dirigoval mě, co mám dělat. Hodně mi pomohl k tomu, abych proplul nervozitou. I když jsem byl ve finále grandslamu v roce 1992 (Roland Garros) a vyhrál jsem Grand Slam Cup (obdoba Turnaje mistrů), tak v té době mi bylo třicet let. Říkal jsem si: tahle šance může být poslední. Z toho se můžou sportovci podlomit kolena. Tony mi opravdu hodně pomohl. A víte, co si ještě dobře pamatuju?“
Povídejte.
„Hodně lidí se mě ptalo, proč jsem tenkrát nastupoval v teplákách. Ač bylo vedro, mně byla zima. Byl jsem politý studeným potem. Když jsem šel chodbou na centrkurt, skoro jsem nemohl jít, jak jsem byl nervózní. Ale ve chvíli, kdy na mě přiletěl první balón, spadlo to ze mě. První game byl sice vachrlatý, myslím, že jsem čelil dvěma brejkbolům, ale otočil jsem ho a dostal se do zápasu.“
Ten jste dohrál za bleskových 85 minut. Ruka vám ztěžkla ještě na konci třetí sady, kdy jste spáchal tři dvojchyby v jednom gamu.
„To bylo za stavu 6:2, 6:2, 4:2. Věděl jsem, že to je klíčový moment, a když si podržím servis, prakticky jsem vyhrál. Vybavuju si, že jsem to tam koulel zprava zleva, ale stejně se mi podařilo ten game získat. Pamatuju, že euforie po vyhraném gamu byla možná větší, než když jsem vyhrál celý zápas. Tam jsem udělal největší krok k poháru.“
Objetí nejbližších? Nepopsatelný moment
Když padl mečbol, zamířil jste hned na tribunu za rodinou. Prý jste nevěděl, že dcera Jessica je v hledišti.
„Ona nebyla na zápase, přivedli ji až na poslední game. Tehdy jí bylo necelých pět let, nevydržela by sedět. Když jsem mohl být u nich, obejmout ji a Regi, bylo to úplně nejvíc. Nepopsatelný moment.“
Pamatuje si Jessica něco z tohohle zážitku?
„Má své střípky, které si pamatuje. Všechny moje děti to finále zpětně viděly, bavili jsme se o pocitech, které jsem tehdy měl. Je to pro ně jako pro sportovce docela poučné, aby si dokázali představit, do jaké situace se můžete dostat, co s vámi dělá napětí před výkony. Jessica mi připravila krásný zážitek, když před šesti lety vyhrála svůj první LPGA turnaj v Melbourne. Oba tak máme vyhraný Australian Open. Pro ni to byl první titul, pro mě vlastně poslední. Je to strašně pěkný.
Prý jste si schoval všechny rakety, s kterými jste tenkrát hrál.
„Všech sedm raket jsem schoval. Pár jsem jich rozdal, jednu jsem předal tátovi, jednu Tonymu Pickardovi. Mám ještě poslední tři, ty jednou předám svým dětem.“
Jak vzpomínáte na telegram, který vám přišel do Austrálie od tehdejšího prezidenta Václava Havla, jenž zrovna sport extra nesledoval?
„To bylo velice příjemný. Takového uznání od hlavy státu si musíte vždycky vážit, ať už jí je kdokoliv. Byl jsem velice poctěn.“
Návrat z Austrálie do Prahy probíhal podle dobových pramenů hekticky, prý jste sehnal na poslední chvíli dřívější letenky přes Singapur. Bylo to tak?
„Kdepak, to bylo všechno naplánované. Nechtěli jsme přiletět do Prahy po strašně dlouhé cestě a mít novináře v příletové hale. Proto jsem řekl, že pár dní zůstanu v Singapuru. Tenkrát nebyly žádné sociální sítě, nikdo nemohl zjistit, kde jsem. Takže Ruzyní jsme prošli skoro bez povšimnutí a tiskovku jsme s Mirkem Černoškem udělali až ve čtvrtek. To už jsem měl za sebou oslavu v rodinném kruhu a tak dále.“
Bezprostřední oslava v Melbourne byla střídmější?
„Můžu vám říct, že jsem si dal dvě whisky a měl jsem toho plný brejle.“
Počkejte, legenda ale praví, že jste se potkali v baru s poraženým Riosem a tam spolu vypili pár panáků.
„To je pravda. Bylo to v italské restauraci, každý jsme seděli v jiném traktu, ale pak jsme se nějak dali dohromady. Snažil se mě tehdy porazit aspoň na baru. Ale mě by ten den neporazil na tenise, ani by mě neupanákoval.“ (smích)
Chilanovi bylo tehdy 22 let, měl pověst zvláštního patrona, který není moc oblíbený. Jak jste ho poznal vy?
„Několikrát dostal citrón od novinářů pro nejméně sympatického hráče, což asi něco vypovídá. On držel se španělsky hovořící komunitou, ale já ho opravdu nikdy blíž nepoznal.“
Nagano mě připravilo o výhru, směje se Korda
Namíchnul vás v roce 2015, když žádal revizi výsledku finále vzhledem k tomu, že vám byl následně při Wimbledonu 1998 nalezen v těle nandrolon? Tehdy Rios prohlašoval, že by neprohrál, kdyby nenastoupil proti osobě pod vlivem zakázaných látek.
„Podívejte se, to přesně vyjadřuje jeho osobnost. Mně nepřísluší to, abych komentoval jeho věci. Já ho mám zařazeného v určité kategorii a z té se nikdy nedostane.“
Tenkrát po triumfu na Australian Open jste vyskočil na 2. místo žebříčku, jen 300 bodů vás dělilo od prvního Peta Samprase. Cítil jste, že by to mohlo jít ještě výš?
„Víte, já měl takovou ideu. Let z Austrálie je strašně dlouhý a já měl dost času přemýšlet. Dělal jsem si plán roku a přehodnocoval cíle. Když se podíváte na moje výsledky, v antukové sezoně jsem vždycky spíš trénoval na to, abych hrál dobře na betonech. Já měl vždycky výborné jaro od Indian Wells po Key Biscayne a pak podzim od US Open dál v halách. Můj plán byl takový - pokusit se Samprase alespoň na jeden týden sesadit z jedničky. Měl jsem k tomu docela blízko v Monte Carlu, ale Ríša Krajicek mi tam dal dvě esa a všechno bylo jinak. Kdybych ten zápas vyhrál, byl jsem první na světě. Pak jsem měl druhý plán. Rozhodl jsem se odehrát Masters v roce 1998, tam všem poděkovat a udělat čelem vzad. Prostě skončit.“
Světovou jedničkou jste se nikdy nestal. Slyšel jsem vtipnou historku, že za to mohlo i olympijské Nagano, jelikož jste jako velký sportovní fanda tak prožíval hokejové tažení, že jste po probdělých nocích u televize prohrál pár zápasů, které jste prohrát neměl.
„To je pravda. Čtvrtfinále s Amerikou mě stálo vítězství nad Karolem Kučerou v Antverpách. Vstávali jsme ve čtyři ráno na sledování hokeje a euforie byla taková, že už jsem nemohl usnout. Tenkrát jsem na turnaji všechny drtil. Ale přišel jsem nevyspalý na Karola a úplně jsem vyhořel fyzicky. Hned po tom zápase jsem sedl do letadla a letěl do Londýna na další turnaj. Tam nás málem vystěhovali z hotelu, jak jsme řvali při finále s Rusákama. Nagano bylo prostě speciální.“
Celý rok 1998 byl úžasný. Vy jste ho začal, pak přišlo Nagano, poté vyhrála Jana Novotná Wimbledon.
„Všechno se tak pěkně sešlo, že jsme tenkrát všichni dosáhli na největší úspěchy našich kariér. Ale to už jsou jen vzpomínky. Podívejte se, letos je znovu olympiáda, znovu Australian Open. Pořád se něco děje.“
