Soupeř Štěpánka Ferrer? Rebel a vztekloun
Španělský kapitán Albert Costa ho vytáhl z klobouku jako tajný trumf. Sedmadvacetiletý David Ferrer, někdejší čtvrtý hráč světa a subtilní běžec, jenž často připomíná živou zeď, jím skutečně je. Na antuce neprohrál v Davis Cupu jedinou ze šesti dvouher, smetl na ní Djokoviče či Roddicka. A pozor, to samé dnes může udělat Radku Štěpánkovi.
Ferrer má spíš vizáž rockera než tenisového hráče, zdání ale klame. Svým výborným returnem deptá soupeře, je to vynikající atlet s nebývale bojovným srdcem. A se Štěpánkem má již historii maratonských zápasů.
Ze šesti jejich vzájemných duelů se tři natáhly na pět setů a dva z nich Ferrer urval ve svůj prospěch. „Klidně ať je to zase pětiseťák, jsem připravený na všechno. Je to náš poslední letošní zápas, je mi jedno, jestli tam budu dvanáct hodin,“ vyhlašuje bojovně Štěpánek.
Taktický plán na Ferrera není složitý. „Platí na něj měnit hru, hrát pestře, třeba kraťasy a nalákat ho na síť. On sice dopředu běhá výborně, ale pak neví, co na síti dělá,“ říká Jaroslav Navrátil o muži, jenž rovněž patří k velkým nervákům a vzteklounům, mohly by ho pohltit emoce.
Ferrer dramaticky prorazil mezi nejlepší v roce 2007, kdy se dostal i na Turnaj mistrů. Loni v únoru byl dokonce čtvrtý na světě. Letos však nezískal ani jeden turnajový titul a stagnoval. „Jenže pozor, na antuce je jako doma,“ varuje Navrátil před mužem, jehož životní osud je hodně neobyčejný.
Na toho sedmnáctiletého pobudu, co se víc než tréninku věnoval vysedávání s bandou kamarádů po barech, by ve Španělsku nevsadil nikdo ani euro.
Na hrubý pytel patří hrubá záplata. Tohoto přísloví se kdysi držel španělský trenér Javier Piles, když už ho jeho lajdácký svěřenec opravdu naštval. Ferrer byl nadějným juniorem v národním tenisovém centru v Barceloně.
Jenže donutit trénovat kluka, který si to vždy k areálu přihnal na malé motorce a po pár minutách bylo jasné, že nejeví o tenis valný zájem, byl téměř nadlidský úkol.
„Když nechtěl pracovat, zamknul jsem ho do černé místnosti dva na dva metry, kde jsme obyčejně skladovali tenisáky,“ vzpomíná Piles, jenž k Ferrerovi pokaždé prohodil, že trénink trvá od devíti do dvanácti, a pokud již nechce dřít, bude do té doby za trest zavřený.
„Podal jsem mu skrz zamřížované okénko chleba s vodou a nechal ho tam. Ačkoli křičel na ostatní, ať ho pustí, nikdo si ho nevšímal,“ směje se Piles, jenž je dodnes Fererrovým koučem. „Je to můj druhý otec,“ říká tenista.
| 6:0 |
Taková je daviscupová bilance Davida Ferrera ve dvouhrách na antuce. |
Ještě jednou lekci ale musel nezkrotný Španěl dostat. Když už neviděl v tenise svou budoucnost, rozhodl se v sedmnácti skončit. Jak ale teenager sežene peníze na diskotéky, bary či cigarety, jimž údajně holduje dodnes? „Táta mi řekl, že na svou zábavu si musím vydělat sám,“ popisuje Ferrer, jenž vzal místo rakety do ruky lopatu a začal pracovat jako dělník na stavbě.
Za třicet eur týdně makal od úsvitu do soumraku. Vydržel to přesně týden, v neděli večer už zvonil kouči Pilesovi telefon.
„Trenére, čekejte mě v devět ráno na kurtu. Chci být tenistou,“ sliboval do telefonu a od té doby už nikdy nebyl za trest zavřený ve svém tmavém vězení.
„David je muž protikladů. V zápase je skvělý bojovník, ale při tréninku se nevydá ze všeho,“ tvrdí Piles, podle něhož Ferrera sráželo i malé sebevědomí, u tenistů neobvyklá věc. Ačkoli se v přípravě vyrovnal borcům jako Juan Carlos Ferrero či Marat Safin, s nimiž často trénoval, považoval se za mnohem horšího hráče.
Když si v roce 2002 zahrál první finále turnaje ATP v Umagu a pronikl do stovky žebříčku, nazval sám sebe nejhorším hráče, který je tak vysoko. A to považte, že zrovna porazil Coriu či Nalbandiana.
Dodnes po každém utkání volá mámě domů a tvrdí, že by klidně i nosil vodu, jen aby byl v daviscupovém týmu Španělska. A v něm je v posledních letech opravdu častým hostem. Zvlášť pro svou bojovnou povahu a fyzický fond. I proto dostal přezdívku Ferru, což v katalánštině znamená „Železný“.
