Video se připravuje ...
Kdo je? Odkud se vzal tenhle tenisový zázrak? Co ji baví, co má ráda? Jelikož Barbora Krejčíková není pouze šampionkou tenisu, ale velmi pečlivě odpovídá i na tiskových konferencích, zhmotňuje se obrázek obyčejné pracovité dívky z Ivančic, která v tenisové branži vystoupala až na samý vrchol. A také hned nabízí, že každému ráda poradí, jak na to.
Byl to vtipný, až absurdní moment. Šampionka Roland Garros se pár desítek minut po největším okamžiku života soužila s otázkou, kteráže pohádka je její nejoblíbenější. Hledala v paměti, nemohla si vzpomenout na název. Ale jelikož všechno dělá poctivě, neodbyla dotaz, zdlouhavě vysvětlovala a nakonec se rozpomněla.
Věříte na pohádky? Máte je ráda?
„Mám ráda pohádky a věřím na ně. Mám dvě nejoblíbenější. Jedna je Tři oříšky pro Popelku, protože na Vánoce jsme se vždy všichni z rodiny sešli pohromadě a v osm večer jsme se na tuto pohádku dívali. Jsou tam i písničky Karla Gotta, takže to je srdcovka, je to pro mě důležitá pohádka. A další pohádka, která se mi strašně líbí, je… Nemůžu si vzpomenout na název. Je rýmovaná, paní herečka tam má myší kožíšek. Je to hodně stará pohádka, muselo být těžké ji natočit… Už to mám, Princezna se zlatou hvězdou. Tu mám taky ráda.“
Tenisovou pohádku jste na pařížských kurtech napsala i vy sama. Přemýšlíte, jak vám grandslamový titul obrátí život vzhůru nohama?
„Nic neočekávám. Nevím. Chci zůstat sama sebou. Holkou z malého města, která začala hrát tenis o zeď. Neplánuju změnu. Dostala jsem novou motivaci makat dál. Chci si hlavně užívat tuhle cestu, tenisovou kariéru, život.“
Náhlou slávu nebude snadné jen tak lehce vstřebat, že?
„Máte pravdu. Asi se to hodně změní, i když u mě se nic nezmění. Vždycky jsme si to přála, ale trošku z toho mám obavu. Nevím, co očekávat. Ale těším se domů, že budu s rodinou, s našima, s bráchama, s neteří, synovcem, se sousedy. S lidmi, které tam mám kolem sebe, kteří mi fandí. Těším se, že si to užijeme. Uděláme grilování, možná si dám aj skleničku a pořádně to oslavíme. Ale pak se zase musím vrátit do práce. Nechci tímhle končit, chci dál hrát, dál se zlepšovat, abych na sebe mohla být dál hrdá. Zase to bude o další práci. Bude tráva, Wimbledon, pak olympiáda a chtěla bych pokračovat v těchto výkonech a vím, že bez práce to prostě nepůjde. Budu stát nohama na zemi a pojedu dál. Budu se snažit dělat radost českým fanouškům, rodině a budu se snažit plnit si další sny.“
Povězte, jaká je Barbora Krejčíková v soukromí.
„Mám ráda tenis a svou rodinu, se kterou trávím hodně času, kdykoliv se vrátím domů. Mamku a taťku, dva bratry. Jsem už teta, mám synovce a neteř. Bavím se s kamarády, chodím do svého bývalého klubu, kde mluvím se svým prvním koučem. Když mám volno, dívám se na filmy nebo vyšívám, což mě uklidňuje. Ráda spím a jím – třeba pořádný steak si s chutí dám. Pomáhám našim na zahradě, sekám trávu.“
Říkala jste, že se těšíte hlavně na setkání s vaším prvním koučem v Ivančicích Antonínem Ondrou. Co pro vás znamená?
„Když jsem přišla do klubu, kde hrál brácha, tak se tam staral o kurty a dělal trenéra. První, co mi řekl, že musím jít na zeď, a ne rovnou na kurt. Musím se nejdřív naučit trefovat do míče a teprve pak mě tam pustí. Naučil mě vytrvalosti a trpělivosti. Vždycky, když se zadaří, mu přijedu trofej ukázat, protože on je pro mě základní stavební kámen. On se mi věnoval, dal mi základy a je to strašně suprovej chlap. Ráda se za ním jezdím odreagovat a jenom si tak popovídat. Naslouchá, můžu mu říct cokoli a vždycky se mi snaží poradit.“
Prý v ivančickém tenisovém klubu chodíte i brigádničit, když je čas.
„Mě to baví doma. Ráda se učím věci ohledně tenisu, ohledně toho, jak se připravují kurty. Jsem tam ráda, a když můžu, tak proč bych nepomohla. Vždycky je tam dobrá parta, všichni jsou pozitivní, hodní a je příjemné trávit čas mezi normálními lidmi, kteří vás mají rádi. Neřeší, že třeba hrajete velký tenis, a berou vás jako sobě rovného člověka.“
Teď se mezi známé vrátíte jako grandslamová šampionka ve dvouhře. Přitom před devíti měsíci jste nebyla ani v top 100 žebříčku. Jak vlastně k takovému skoku může dojít?
„Je to hodně o práci a o tom naučit se užívat si tenis. Opravdu. Nejvíc, co jsem se za těch posledních osm měsíců naučila, bylo mít z tenisu radost. Ať už člověk hraje dobře, nebo nehraje. Vyhraje, nebo prohraje. Jde mu servis, nebo nejde. Když si sport užíváte, v ten okamžik z vás všechno spadne a začínáte hrát svůj nejlepší tenis. Myslím, že mi k tomu hodně pomohl mix. (Krejčíková je trojnásobnou šampionkou Australian Open ve smíšené čtyřhře) Vždycky, když jsem ho hrála, byla jsem v obrovské pohodě a snažila jsem se navodit stejnou atmosféru i na jiné mé zápasy. Věděla jsem, že když si to budu užívat, můžu hrát dobrý tenis, ať se děje, co se děje. Budu psychicky silná a nebude mě nic svazovat, protože dělám něco, co mě baví.“
To zní velmi jednoduše.
„Ale tak to vážně je. Kdo tvrdě pracuje a je trpělivý, zvládne strašně moc. Kdokoli, kdo hraje a dává sportu všechno, může příště sedět na mém místě. Všem holkám a klukům bych chtěla vzkázat, aby makali, bojovali a že sny se plní. Není nic, co by člověk nedokázal, pokud by se nesnažil. Důležité je obětovat maximum a pořád věřit, že člověk nějaký ten titul vyhraje, ať už v singlu, v deblu, v mixu, ať už to bude WTA, challenger, turnaj ITF. Důležité je na sobě pořád pracovat a za každou cenu se zlepšovat. Přála bych si, aby český tenis dál vzkvétal, aby měl co největší podporu. A kdykoli se mě bude chtít někdo z hráčů na něco zeptat, jsem otevřená jim to říct, protože si myslím, že je strašně důležité jim předávat zkušenosti dál, tak jak mně je předávali Jana Novotná a pan Kodeš. Je to důležité, aby věděli, že i nemožné věci se mohou stát.“
Jak moc vám prospěly rady Jana Kodeše?
„Pan Kodeš mi psal už v Římě, kdy jsem měla dva mečboly s Igou (Šwiatekovou) a říkal: To vůbec nevadí, v Paříži se ti to vrátí. A já jsem si pomyslela: Když to říkáte, tak super. A teď mi v posledních dnech vypisoval, že to je super, jak bojuju, že má hroznou radost, že se mám pořád snažit a na kurtu nechat všechno. Titul mi hrozně přál. Bylo moc příjemné, když psal, že přiletí do Paříže. Fandil mi, povzbuzoval mě. Při finále jsem v hledišti hledala, kde sedí. Měla jsem ho jako takový záchytný bod. Jsem ráda, že nám dodává tolik energie a že se snaží předávat zkušenosti další generaci. Moc si toho vážím a moc mu za to děkuju.“
Určující pro vaši kariéru byl i rok 2013, na jehož sklonku jste oslovila s žádostí o radu Janu Novotnou a přišla jste za ní až domů. Odkud se vzal ten troufalý nápad?
„Z internetu. Seděli jsme u nás v pracovně a dívali jsme se, že zrovna vyšel článek o Martině Navrátilové. A hned pod ním byl další článek, že se Jana Novotná přesouvá do Omic. A naši říkali: To je hned tady na cestě do Brna. Mamka byla ta, co mě k tomu dokopala. Řekla, že zkusíme napsat dopis, do Omic zajedeme a zjistíme, kde paní Novotná bydlí. Dáme jí dopis do schránky, ona si ho přečte a uvidíme, třeba se mi ozve. Přijedeme, vyptáváme se, kde bydlí, a najednou tam Jana stála a venčila pejska. Byla překvapená a dívala se tak na nás, jako co chceme. Bála jsem se mluvit, mluvila hlavně mamka. Jana byla ale hrozně milá, daly jsme jí dopis a ona řekla, že jestli chci, má ve čtvrtek trénink, tak ať si přijdu zahrát. Jenže já byla zrovna po nemoci, tenis jsem nehrála snad měsíc. Tak si můžeme jen popovídat, prostě se ukaž, řekla mi. Chovala se tak krásně normálně, ne jako velká tenistka, která vyhrála tolik titulů. Okouzlila mě tím. Vždycky mi zdůrazňovala: Nezáleží, kolik titulů vyhraješ, vždycky musíš pozdravit, poděkovat. Je důležité být milý na ostatní. Byla mým velkým vzorem. Od té doby jsme byly v denním kontaktu. Po měsíci mi Jana řekla, že si myslí, že na to mám a že by mi chtěla pomoct.“
A vy jste svou trenérku neopustila až do jejích posledních dnů, když bojovala s rakovinou a stále jste jí byla nablízku.
„Uvědomila jsem si, že na konci jejího života musím být s ní a podporovat ji. Rodiče mi říkali, ať za ní nechodím, protože viděli, jak mě to ničí. Ale já měla pocit, že ji v tom prostě nemůžu nechat. Cítila jsem, že když tohle všechno zvládnu, tak získám nový pohled na svět a budu si víc vážit života a zdraví. Myslím, že byla šťastná, když jsem s ní byla. Proto teď na mě shora dává pozor. Proto mám tolik grandslamových titulů. Chce, abych vyhrávala. Ví, co to pro mě znamená, a já vím, co by tenhle triumf znamenal pro ni.“
Související články
