Ten druhý Kyrgios. Svéráz Bublik kácí hvězdy: Není OK, že nebudu ve čtyřiceti chodit
Svým způsobem připomíná Nicka Kyrgiose. Jen méně sebestředného a agresivního, o to sympatičtějšího. Alexander Bublik (27), prchlivý tenisový umělec ve službách Kazachstánu, hraje životní grandslam. Na antuce, kterou z duše nenáviděl, už srazil dva soupeře z top 10 a teď v prvním čtvrtfinále kariéry na majoru vyrukuje na světovou jedničku Jannika Sinnera. Snadný mač pro Itala, či bitva? Těžko říct, s temperamentním Bublikem nikdo netuší, co dostane.
Vymyká se ze světa robotů, kteří tenis dýchají, jí ho, spí s ním. Alexander Bublik tak posedlý není. „Večer před zápasem mě klidně můžete potkat, jak chodím po Paříži. Neblázním, ale taky jsem dost společenský člověk. Klidně vynechám trénink, když nemám náladu,“ hlásá s tím, že život a tenis jsou pro něj priority 50 na 50 a tím hlavním pro něj je, být dobrým manželem a tátou syna Vasila.
Když ve 2. kole prohrával 0:2 na sety s Alexem Minaurem, už si prý v hlavě plánoval, jak se na druhý den dostane domů do Monte Carla. Nakonec přežil v turnaji.
Během osmifinále se světovou pětkou Jackem Draperem ztrácel set a brejk ve druhé sadě. „Být to 0:2, je hotovo. Už bych se ani nesnažil bojovat,“ klidně si dovolí povědět. Mač otočil ve čtyřech dějstvích na 5:7, 6:3, 6:2, 6:4 a třiadvacetiletý Brit, kometa sezony, obrat ztěžka vydýchával. „Nehraju moc zápasů, kdy bych si připadal úplně bezmocný a nevěděl, co mám dělat. Dneska to byl ten případ.“
Bublik, momentálně až 62. tenista žebříčku, se odvázal k jednomu z nejlepších zápasů kariéry. Když v potetovaných pažích třímá raketu, můžete jen odhadovat, co přijde. Na Drapera vyslal 196 centimetrů vysoký servisman 37 kraťasů, Brita zcela přehrál z forhendu, jeho největší zbraně. Podání spodem, údery mezi nohama, voleje. Všechny tenisové skopičiny, které si dokážete představit, Bublik miluje. Baví ho a sokům se zařezávají pod kůži. A když se rodák z ruské Gatčiny cítí dobře a během utkání mu neodcestují myšlenky někam od tenisu, což se často stává, je noční můrou s ním hrát.
Vzdal. Prostě už neměl nervy pokračovat
Loni touhle dobou byl sedmnáctý na světě, vlastní čtyři ATP tituly. Letos v březnu se však tenhle bohém skutálel až na 82. místo, což ho vyděsilo. „Prohrával jsem a neměl jinou možnost, než začít brát tenis trochu vážněji. Vyrazil jsem na challengery, už nebyl prostor dělat blbosti. A začal jsem vítězit,“ popisuje.
Dokonce i na antuce, jím tolik opovrhovaném povrchu. Před třemi lety v Monte Carlu na ní předvedl legendární výstup. Ve druhé sadě proti Španělu Pablu Carreňovi nevyužil mečbol, za stavu 3:4 ve třetím se sebral a odešel z kurtu. Vzdal, aniž by si zavolal ošetření či ho něco trápilo. Prostě už neměl nervy pokračovat. „Nenávidím antuku, chlapi. Nenávidím ji!“ řekl pak novinářům.
Dnes je z něj čtvrtfinalista Roland Garros, poprvé stojí mezi osmičkou nejlepších na grandslamu. Když skolil Drapera, vychutnával si euforii. „Stojím tady, jak kdybych vyhrál celý turnaj. Ale ještě nemůžu brečet,“ vtipkoval s publikem na dvorci Suzanne Lenglenové. „Hele taky jsem profík jako všichni ostatní, čeká mě další zápas, musím jít.“
Bublik na 99 procent Roland Garros nevyhraje. Uvědomuje si, že není tak připravený, aby v těchto gladiátorských hrách na pět setů mohl dotáhnout turnaj až do konce. A je s tím zcela smířený, protože to je jeho cesta. „Pro někoho je OK, že nebude ve čtyřiceti chodit. Pro mě ne,“ tvrdí fanoušek rapu, jenž má na těle vytetované úryvky textů od Eminema. „Nemyslete si, taky trénuju, neflákám se. Ale abych si zničil tělo a život kvůli tomu, že bych mohl mít šanci na něco velkého? To ode mě nečekejte…“
