Video se připravuje ...
Její velké úspěchy přicházejí ve dvouletých intervalech. V roce 2019 postoupila Markéta Vondroušová do finále Roland Garros, předloni brala stříbro v olympijském Tokiu. Wimbledonský triumfem všem vyrazila dech. Odměnou za jízdu na do té doby neoblíbené trávě byl nedělní večer na bále šampionů, kde zaujala dlouhými černými šaty. A trenéra Jana Hernycha dál žene pod jehlu, aby splnil sázku. „On ještě žádné tetování nemá, tak je z toho zděšený,“ smála se po příjezdu do domovského klubu.
Když v klubové restauraci na Štvanci promítali záznam proměněného mečbolu, zahlásil komentátor na adresu české hráčky, že celý Wimbledon zvládla absolutně bez nervů. „No, to nevím,“ procedila mezi zuby Markéta Vondroušová. A začala ochotně vyprávět zážitky z nejslavnějšího turnaje.
Zažíváte velký kolotoč, jako každá vítězka jste středem pozornosti. Jaká gratulace vás nejvíc potěšila?
„Ještě jsem se jimi neprobrala, ale v první řadě jsem chtěla poděkovat všem, kteří tam pro mě byli od prvního kola. Gratulace se nastřádávají víc a víc, ale pro mě jsou nejdůležitější ti, kteří mi píšou od prvního zápasu. Ty jsem si ve zprávách našla a odepsala jsem. Ostatním odepíšu později.“
Markéta Vondroušová, wimbledonská šampionka. Jak vám to zní?
„Je to neskutečné. Když se to takhle řekne, nikdy by mě to nenapadlo. Navíc, že se to povede na trávě, kde se mi nikdy nedařilo. Wimbledon je nejslavnější turnaj, takže je to prostě neuvěřitelné.“
S jakými cíli jste vstupovala do hry, vzhledem k nelichotivé předchozí bilanci na travnatém grandslamu?
„Hrála jsem před tím na turnaji v Berlíně, celkem se dařilo, a tam jsem si říkala, že by to zas nemuselo být tak strašné. Samozřejmě jsem do Wimbledonu jela s tím, že bych chtěla vyhrát pár zápasů, los nebyl úplně dobrý. Měla jsem Kuděrmetovovou a Vekičovou, které na trávě před tím hrály skvěle, a říkala jsem si, že to bude hrozně těžké. Ale obě jsem porazila ve dvou setech a pomyslela jsem si, že to možná nebude úplně špatné. Říkala jsem si: Ty jo, něco by z toho mohlo vzniknout.“
Neprobleskla vám v tu chvíli myšlenka na titul?
„Nemám to tak, že bych myslela nějak moc dopředu. Postupovali jsme kolo od kola a už od osmifinále jsem říkala, že je to neskutečné. A že se stalo tohle, je pro všechny pořád dost neuvěřitelné.“
Čím jste se psychicky uklidňovala v závěrečných kolech?
„Když jsem vyhrála semifinále, říkala jsem si, že už je to masakr. Že jsem takhle blízko. Pro tenisty je to obrovská meta, ale zároveň to bylo pořád hrozně daleko. Nechtěla jsem si to vůbec uvědomovat, abych nad tím nemusela přemýšlet.“
Tlak na vás nepadl ani před finále? Změnila jste nějak přípravu na nejdůležitější zápas kariéry?
„Noc před finále jsem skoro nespala. Už se mi to v hlavě všechno šíleně motalo, byla jsem ráda, že už musíme vstávat a že se už nemusím válet v posteli. Snažili jsme se dělat vše stejně, jak jsme dělali do té doby. Byli jsme se rozehrát venku, i když se hrálo pod střechou, chtěla jsem mít na všechno klid.“
Vlastně hned od úvodu vás provázelo zranění. O co šlo?
„Trochu jsem si udělala výron kotníku v prvním kole. Pak pršelo, takže se mi posouval zápas o den a to si myslím, že mi pomohlo. S Kuděrmetovovou mě to bolelo docela dost, měla jsem tejp a měla jsem to fakt skoro jak sádru. Tam mi pomohl déšť, ale v posledních zápasech jsem o tom skoro už nevěděla.“
Jak by se vám hrálo, kdybyste byla úplně fit?
„Možná hůř. (usmívá se) Myslím si, že mi to možná i v něčem pomohlo, protože jsme si říkali, že musím hrát aktivněji. Nemohla jsem tolik běhat a nemohla jsem se tolik dostat do poloh, do kterých bych normálně šla. S Kuděrmetovovou mi to prospělo, říkala jsem si, že tam takové výměny hrát nemůžu, šla jsem do toho a padalo mi to dost.“
Co jste se dozvěděla o sobě a o své hře během čtrnácti londýnských dnů?
„Asi to, že umím hrát na trávě. (směje se) Bylo super, že jsem to ustála hlavou, protože ty dva týdny jsou náročné a zápasů je strašně moc. Od pozdějších kol je to velký nápor, hrozně moc zpráv a dalších věcí. Jak jsem to pak zvládla dohrát, mě samotnou překvapilo.“
Čím to, že na takové úrovni uspěje hráčka na do té doby neoblíbeném povrchu?
„Nevím, už předtím mi říkali, že na to hru mám. Ale je to samozřejmě těžké se na trávě pohybovat. Měla jsem velké problémy s pohybem a přišlo mi, že jsem o polovinu pomalejší než na jiných površích, protože jsem zvyklá, že běhám rychle a mám hodně míčů. Ale na trávě mi to tak nepřišlo. Ale pak se to změnilo a od prvního zápasu jsem ty míče měla. Říkala jsem si: Dobrý, možná to půjde.“
Cítíte, že jste se za čtyři roky od neúspěšného finále Roland Garros hodně posunula?
„Jsem o pár let starší a myslím, že jsem to teď zvládla všechno líp. V devatenácti to byl fakt hukot a dělo se kolem mě hrozné haló a neustála jsem to moc dobře. Člověku těch pár let navíc pomůže. Zvykla jsem si a zase tak extrémně mi to nevadí. Tehdy jsem s tím neuměla pracovat, teď je to už lepší.“
Přidal vám triumf na sebedůvěře?
„Myslím, že by přidal každému. Už v turnaji jsem se cítila dobře, ale nepřemýšlela jsem nad tím, že bych jej mohla vyhrát. Všechno mi teprve dochází. Poslední dny mám v úplné mlze a moc nevím, co se vlastně stalo. (usmívá se) I lidem okolo mě to teprve začíná docházet.“
Dostala jste spoustu rad, mluvila jste s Martinou Navrátilovou, Janem Kodešem. Která rada byla nejcennější?
„S Martinou jsem mluvila až po finále. Před zápasem s ní mluvil trenér a pak mi říkal nějaké věci. Je úžasné, že tyhle osobnosti rady dávají, sedí u zápasu a vidí, co se děje. Pan Kodeš byl v lóži, pak jsme se tam objímali. Bylo to skvělé.“
V jaké fázi je vaše sázka s trenérem Janem Hernychem o tetování? Kdy půjde pod jehlu?
„Nevíme, ale snad brzo. On je z toho takový vyděšený. (směje se) Ještě mu dám pár dnů prostor a pak se o tom pobavíme, samozřejmě nechci, aby měl nějakou kravinu. Hlavně, abychom s tím byli všichni spokojení.“
V Londýně jste se zmínila, že si necháte vytetovat symbol Wimbledonu jahodu…
„Opravdu ještě nevíme. Ale bude to něco malého, jen symbolického. On ještě žádné tetování nemá, tak je z toho zděšený. Hlavně, aby to bylo něco normálního.“
Jak jste si užila bál šampionů. Které setkání vás nejvíc potěšilo?
„Je to krásný zážitek, navíc jsem tam mohla vzít i lidi, kteří tam byli se mnou celou dobu. Ségra se pak fotila s Alcarazem. Bylo to všechno takové hezké. Na člověka dopadne, když pak vidí všechny a já jsem tam mezi nima šla s pohárem.“
Večer se trochu protáhl kvůli mužskému finále, že?
„Dívali jsme se na baráku, finále bylo skvělé. Ale věděli jsme, že kvůli tomu se bude ta slavnostní večeře dost posouvat, takže to nebylo nejpříjemnější. (usmívá se) Ale jinak to bylo všechno super. Báječné zážitky.“
Šampionka čtyřhry Barbora Strýcová dorazila mezi posledními?
„Dohrávala debla, takže přišla později, ale viděli jsme se. Byla tam jen chviličku, protože jsme toho všichni měli, myslím, docela dost.“
Její dvouletý syn Vincent vám prý nakreslil obrázek, je to pravda?
„Dával mi ho před čtvrtfinále. Vybarvoval mi nějaký obrázek, dával mi ho, tak jsem si ho strčila do bagu a mám ho tam do teď.“ (usmívá se)
Jak dlouho jste na společenskou akci vybírala šaty?
„My jsme byly nakonec s holkama ve městě si je vybírat, protože jsme nebyly spokojené s tím, co nám nabízely. Ale pak jsme se připravovaly jen chvíli, nebylo to nic velkolepého.“
Hodně lidí jste pobavila fotkou, na které jste ukázala, že jste dorazila v bílých teniskách…
„Měla jsem dlouhé šaty až na zem, takže jsem věděla, že to pod tím nebude vidět. Kdybych tu fotku neudělala, ani by to nikdo nevěděl. Kvůli kotníku jsem se společenské obuvi ráda vyhnula, navíc mě z ní bolí nohy.“ (usmívá se)
Budete ještě pokračovat s oslavami?
„Myslím, že ještě budeme. V sobotu je tady na Štvanici oslava 130 let a je super, že tady můžu být. Ale pojedu taky do Sokolova za rodinou, protože jsem je neviděla dlouho. Tam to prožívali extrémně. Na to se těším.“
Po vítězství jste říkala, že si za odměnu dáte pivo. Kolik jich bylo?
(směje se) „V sobotu jsme slavili dost. Měli jsme pronajatý barák kousek od Wimblasu, takže jsme se tam všichni nahrnuli a bylo to docela dobré. Měli jsme Stellu a další věci, ale myslím, že jsme si to všichni užili. Bylo vidět, jak měli všichni strašně velkou radost a oslavili jsme to skvěle.“
Co pro vás znamená posun na 10. místo světového žebříčku?
„Je to taková meta pro všechny, kteří začínají hrát tenis. Je to krásné, i když ten grandslam je víc. Ale že jsem takhle poskočila je skvělé i kvůli nasazování do turnajů, je to velká výhoda.“
Může být cílem i Turnaj mistryň?
„V žebříčku Race jsem vysoko, ale ještě je dost dlouhý čas, uvidíme, jak to půjde dál. Je tam dost holek, které na to budou taky útočit.“
Budete pro soupeřky velkým terčem, jak mnozí experti varují?
„Myslím, že tohle je dobrý problém, který teď mám. Samozřejmě to bude nepříjemné, všechny se budou chtít vytáhnout a hrát dobře. Ale to k tomu patří. Vyhrála jsem grandslam, takže s tím musím počítat a musím se s tím naučit pracovat.“
Váš manžel říkal, že na vás po vítězství cítí zvýšený tlak. Jak to prožíváte a jak to hodláte zvládat do budoucna?
„To uvidíme. Nejsem typ, který by tohle vyhledával. Pro mě jsou tohle spíš povinnosti. Budu se snažit mít svůj okruh lidí, který mám, a nikam se úplně necpat. Snad to nějak půjde. Samozřejmě pak musím začít trénovat na další turnaje, takže se budu snažit se tomu co nejvíc vyhýbat.“ (usmívá se)
Už jste řešili další turnajový program?
„Poletíme do Montrealu na začátku srpna. Teď si dám pár dnů volno, pojedu taky do Sokolova. Do konce týdne hrát nebudu, dám se dohromady a začneme trénovat.“
Kam vlastně vystavíte trofej, aby ji vaše kočka neshodila?
„Musíme to vymyslet, asi někde v ložnici, protože my nic jinde nenecháváme – ona všechno shazuje. Tam to aspoň budeme mít pod kontrolou.“ (směje se)
Témata:
wta, sport, tenis, wimbledon, Česko, tisková konference, Markéta Vondroušová, Tenis na Heureka.cz
Související články
