Marie Sehnálková
18. července 2023 • 04:50

První kouč Vondroušové: Učil jsem ji mužský tenis. Proč ČT nedávala finále?

Vstoupit do diskuse
2
Video se připravuje ...
TOP VIDEA
SESTŘIH: Sparta  – Pardubice 2:1. Domácí se na výhru nadřeli, rozhodl Olatunji
První dojem: Problém Sparty? Střed hřiště. Ryneš a Daněk obstáli, Krasniqi MUSÍ přihrávat
VŠECHNA VIDEA ZDE

Je vůbec prvním trenérem novopečené wimbledonské šampionky. Trenér Jan Fuchs si vzal Markétu Vondroušovou pod křídla, když jí bylo deset. Společně pilovali stopbaly, čopy a loby na kurtech v Kynšperku nad Ohří. Výsledek? Unikátní herní styl, na který nenašly odpověď ani ty největší hvězdy světového tenisu. „Vždycky jsem se do ní snažil nacpat, aby hrála spíš přemýšlivý mužský tenis než ten silový,“ říká kouč.



Posílal jste Markétě gratulaci k vítězství?
„Píšu jí po každém turnaji. Myslím ale, že těch gratulací bylo tentokrát opravdu hodně. Teď si užije čtrnáct dnů obrovského spěchu, z kterého jí půjde hlava kolem. Markéta je na to naštěstí psychicky připravená. Má totiž takovou povahu a umí se od všeho oprostit. Co ji nezajímá, tomu nevěnuje pozornost. Nechci tím však říct, že by byla uzavřená do sebe. Zkrátka věci filtruje a nedělá z ničeho drama. Určitě to zvládne stejně dobře jako v roce 2019, kdy hrála finále Roland Garros. A navíc teď už ví, co ji čeká.“

Sledoval jste na Wimbledonu každý zápas?
„Když jsem mohl, díval jsem se. Ono to totiž se sledováním zápasů nebylo tak jednoduché. Psal jsem to i na sociální sítě, že děkujeme České televizi a dalším stanicím, kde místo Wimbledonu dávali šipky nebo kulečník. Ať mi neříkají, že se nedají koupit práva alespoň na finálový zápas. A nejde jen o Markétu. Do finále se dostala i Bára Strýcová. Jenže místo toho na České televizi šlapou šest hodin Tour de France. První týden jsem tedy turnaj sledoval jen prostřednictvím průběžného skóre na internetu. Člověka to zamrzí, vždyť takové velké turnaje nejsou každý den.“

Vidíte v Markétině hře vlastní rukopis?
„Když hrála v sobotu finále, byl jsem tou dobou v Německu. Mám tam ještě nějaké kamarády, se kterými hraju tenis. Odpoledne jsme se pak všichni společně dívali na Markétin zápas v televizi. Chlapci mi říkali, že hraje podobně jako já. Že jsem to já v dámském vydání. (směje se) Je pravda, že jsem se do ní vždycky snažil nacpat, aby hrála spíš přemýšlivý mužský tenis než ten silový. Tak snad to trošku vyšlo. Jsem rád, že se zadařilo na trávě, protože jsem si vždycky říkal, že umí hrát výborně na síti a že by jí to mělo jít.“

Poznali jste se, když jí bylo zhruba deset. Bylo už tenkrát zřejmé, jaký má talent?
„Markéta má klučičí myšlení, a tak ke sportu vždy přistupovala. Chvíli například hrála i fotbal za žáky Baníku Sokolov. Byla zkrátka univerzálně sportovně nadaná. Ke každému sportu se uměla po chvilce postavit. I kdyby se nakonec rozhodla, že bude dělat něco jiného než tenis, jsem přesvědčený, že by vynikala. Kromě toho je i soutěživá. Občas jsme spolu hráli třeba i squash. Když prohrála, vždycky řekla: Pojď, dáme odvetu, jdeme znova, dělej. Žádné brečení, to neexistovalo. A to má v sobě doteď. I když je na kurtu za stavu 1:4, nevzdá se. Jiný by to na jejím místě už zabalil, ona ne. Je kousnutá, a dokud to není poslední míček, nechá na kurtu duši. Samozřejmě pokaždé to nevyjde. Ale nikdo nemůže říct, že něco ošidila.“

Jak moc je úspěch o talentu a kolik o poctivé dřině?
„Někdo to má vydřený a někdo od boha. Ten, kdo to má od boha, na to pak většinou začne kašlat. Tohle naštěstí u Markéty vůbec neplatí. Za trenérskou kariéru jsem zažil nesčetněkrát, že to mladé hráčky prostě přestalo bavit. Nebo se zamilují, švihnou s raketou a konec. Nebaví je každý den chodit na trénink. Říkají si: Já bych šla radši jinam. Markéta taková nikdy nebyla. Nějaká diskárna nebo něco podobného, to se jí netýkalo.“

Vážně?
„Kdybych řekl, ať si vybere, jestli chce jít na diskotéku, nebo na turnaj ve squashi, jde na turnaj. Taková hráčka je ale jen jedna z deseti. Zbylých devět vám řekne, že si půjdou raději zatancovat. Markétu to prostě baví. Taky si pamatuju, jak vždycky po tréninku chodila hrát ještě s Vietnamci.“

S Vietnamci?
„U nás v Kynšperku trénovali Vietnamci. A po tréninku za námi chodili a ptali se, jestli by si s nimi nemohla Markéta zahrát. Tak jsem říkal: Hele, jestli chceš, jdi. Já si tady sednu a budu se koukat. A Markéta: Fajn, já si s nimi zahraju. Kdybych se na to zeptal kohokoliv jiného, pravděpodobně by řekl: Ne, jdeme domů, nechci nic navíc. S Vietnamci se vždycky dobře trénovalo. Byli malí, rychlí a mohli běhat na kurtu klidně tři hodiny. Když Markéta vyhrála Wimbledon, dokonce jsem dostal nějaké zprávy právě i od vietnamské komunity. Volali mi z Prahy a gratulovali.“

Na sportovním úspěchu dítěte se podílejí i rodiče. Jak to měla Markéta?
„Já s Makynou fungoval jako samostatná jednotka. Nabral jsem ji u školy, jeli jsme trénovat a pak jsem ji zase zavezl domů. Když byl nějaký turnaj, rodiče se samozřejmě jezdili dívat. Mamka jako bývalá volejbalistka dobře zná sportovní prostředí a nikdy do toho nemluvila. Když Markétka prohrála, objala ji a hotovo. Od rodičů prostě perfektní přístup.“

Což není v dnešní době vůbec běžné…
„Za kariéru znám případy, kdy táta hnal syna deset kilometrů do místa bydliště před autem, protože prohrál. Nebo občas slýchám pokřiky jako: Hraj, nebo tě z toho kurtu stáhnu. Vždycky se s trenéry smějeme, když vidíme nějaké rodiče, trenéry samouky. Nějakým způsobem to okoukají, pak sedí na tribuně a křičí na svoje děti: Jdi do kolen, hraj to těsně nad sítí… Často to přitom nikdy nehráli a neví, o čem to je. Tady to pak většinou končí tak, že s tím v šestnácti seknou a raketu už nikdy nevezmou do ruky.“

Vstoupit do diskuse
2
Aktuální zápasy
Články odjinud


Články odjinud