Jan Jaroch
14. listopadu 2021 • 13:55

Navrátilová o radách Krejčíkové: Prima holka. Pomáhám, i když se nezeptá

Autor: Jan Jaroch
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Pardubice - Plzeň: Tlak do branky nakonec využil ke snížení Poulíček, 1:2
iSport podcast: Prodej Slavie? Stopa vede jinam než do Kataru, ale Číňané zatím zůstávají
VŠECHNA VIDEA ZDE

Kdyby chtěl někdo poradit, jak hrát v řídkém horském vzduchu Turnaj mistryň, nenajde povolanější osobu než Martinu Navrátilovou. Léta žila na horách v dvou a půl kilometrech nad mořem v coloradském Aspenu a vlastní celkem 21 titulů z Masters. Legenda nedávno oslavila pětašedesátiny, do Guadalajary dorazila jako ambasadorka turnaje. V dobré náladě. Pandemickou dobu přežívají s manželkou Julií Lemigovovou a dvěma dcerami ve velké pohodě, zlepšila se ve vaření a právě dumá, jakou výzvu ještě v životě přijmout.



V Mexiku pobývá na pozvání WTA jako ctihodný host. Jak by také ne, vždyť ve dvouhře vyhrála Turnaj mistryň osmkrát, což dodnes nikdo nedokázal. Stejně tak je rekordmankou ve čtyřhře, při ní Masters ovládla třináctkrát a dnešní šampionky přijímají trofej pojmenovanou právě po ní. Martina Navrátilová, víc říkat není třeba. Tenisová legenda si během mexické mise udělala ráda čas na vybraná česká média a vyprávěla…

Jak si zatím užíváte výpravu do Mexika?
„Zatím dobrý. Turnaj je dobře zorganizovaný. Díky tomu, že tady mají normální turnaj WTA, tak vědí, co dělají. Museli to dát dohromady za míň než dva měsíce. A zvládli to dobře. Fanoušci jsou vynikající, hodně nadšení a podporují hráčky. Největší potíž mají holky samozřejmě s nadmořskou výškou. Ale ostatní je výborný – hotel, jídlo, tequilla je vynikající taky.“ (smích)

Kolikrát jste si v Mexiku vlastně zahrála tenis během kariéry?
„Za nás měli jen menší turnaj v Acapulcu, takže jsem tu jen v osmdesátých letech hrála jednou exhibici v Mexico City s Chris Evertovou. Byla jsem tu dva dny, ale to by jediný tenis. Jinak jsem v Mexiku byla párkrát na dovolené. V Guadalajaře jsem úplně poprvé. Je to jediné město na světě, které má ve jménu pět áček. Někdo mi to říkal, je to pravda.“ (smích)

Jak se vám líbí turnaj po tenisové stránce?
„Holky se snaží, některé jsou už z celého roku hodně utahané. Ale žádná není zraněná, což je prima. Nadmořská výška jim dělá problémy, hlavně vyšším holkám, které mají přímější údery a větší nápřah na míč. Tady když uděláte jen malinkou chybu, tak se nadmořskou výškou znásobí, jelikož míč prostě letí mnohem víc. Já bydlela dvacet let v Aspenu, tam je to 8000 stop a tady 5000 stop. Takže jsem na takové podmínky zvyklá a vím, že technika úderů musí být úplně perfektní. Protože zahrajete úder, myslíte si, že ho dáte tři metry do kurtu, a on skončí tři metry v autu. Opravdu to lítá, hlavu rakety musíte při úderu opravdu uzavřít, potřebujete být naprosto precizní. Holt některé holky se tomu líp přizpůsobují než ty druhé. Taky některé už tu hrály a někdo je tu poprvé.“

Podmínky si hrají i s nervy hráček, že?
„Rozhodně. Důraz je na technice stejně jako na psychice. Když se tady člověk rozčílí, ulítne to snáz. Opravdu v sobě holky musí držet frustraci, líp se snažit technicky a hrát víc do středu kurtu.“

Takže třeba Karolína Plíšková nebo Aryna Sabalenková, vysoké hráčky hrající přímky, to mají obtížnější, že?
„Topspin určitě pomáhá, ale taková Šwiateková stejně prohrála. Ale ta nehrála vůbec svůj nejlepší tenis, u té nadmořská výška nehrála roli. Ale je fakt, že holky, co nehrají moc topspinu a posílají míčky níž nad sítí, mají mnohem menší terč, do kterého se musí trefovat. Potřebují taky zkrátit nápřah před údery, na což trvá si zvyknout. To je jako když hrajete na trávě. Ale to už mohly tušit předem. Teď přijedou do takové nadmořské výšky a říkají: Ježíš, co se děje! Takže nejdůležitější je, kdo se těmhle podmínkám přizpůsobí rychleji a líp.“

V Mexiku si odbývá singlovou premiéru na Masters Barbora Krejčíková, která vám děkuje za to, že jste jí pomáhala s technikou podání a vždy jste k dispozici pro radu. Jak byste popsala to, co pro ni děláte?
„Když se mě zeptá, ráda pomůžu. Ale radím jí, i když se mě nezeptá. (smích) Nechci o tom ale moc mluvit, to by měla spíš ona. Má výborného kouče, se kterým jsem si taky trochu promluvila. Ona je moc prima holka, všechno se pro ni změnilo hrozně rychle. Navíc v roce, kdy byla olympiáda, o to to bylo těžší. A to už ani nemluvím o covidu. Měla toho prostě hodně. Ráda jí pomůžu, když se mě zeptá, protože je opravdu fajn, váží si sportu.“

Jak často se vás ptá?
„Má moje číslo, někdy se ozve. Ale spíš já, když něco vidím, pošlu jí zprávu. Nechci však šlapat Alešovi (Kartusovi – trenéru Krejčíkové) na paty. Když je něco úplně jasný, tak řeknu, že tohle by se mohlo trošku změnit nebo přizpůsobit. Není to nic pravidelného, ale čas od času jsme ve spojení.“

Dnešní svět stále ovlivňuje pandemie. Jak jste ji přečkali s rodinou doma na Floridě? Nerozmazlila jste moc svá zvířátka, která si zvykla, že jste pořád doma?
„No, jednoho pejska tady s sebou v Mexiku mám, ale toho určitě znáte. Lulu už je se mnou jedenáct let. Pro naši rodinu byla pandemie vlastně celkem jednoduchá, protože děti sice nemohly chodit do školy, ale máme hezkou zahradu a barák. Mohla jsem jezdit na kole bez roušky, tu jsem musela nosit, jen když jsem šla do obchodu. Jinak nebyl vůbec žádný stres, rozestupy od lidí se mohly držet velmi snadno, protože jsme v malé ulici, kde nikdo nechodí. Já chodila běhat a nikoho nepotkala. Nejhorší bylo, že jsme s Julií nemohly cestovat a vidět rodinu. Sestru a neteře jsem viděla konečně až letos po Paříži. Moje manželka teď byla akorát v Rusku, maminku neviděla skoro dva roky. Tohle bylo nejhorší, ale jinak jsme se měly v podstatě dobře. Já se naučila líp vařit, s holkama to bylo prima, měly jsme je víc doma, z čehož jsme byly s Julií nadšené. Tak jsme to přežily vlastně celkem hladce.“

Covid jste prodělaly?
„Celá rodina hned na začátku, ale nevěděly jsme o tom. Bylo nám zle, šly jsme k doktorovi. Nebylo to tak špatný, až tři měsíce potom jsme zjistily, že máme všechny protilátky. Pak jsem se hned samozřejmě nechala očkovat, celá rodina jsme očkovaní a teď už je to jednodušší. Pandemie změnila život všem, ale my jsme to přestály skoro ideálně, jak jen to šlo.“

Takže můžete plánovat, co dál se životem. Jakou další výzvu teď před sebou máte?
„Zatím nevím. Covid všechno zastavil. Ráda bych dělala víc tenisových obrazů, ale jinak vážně nevím. Šlapu vodu a trošku přemýšlím, co chci dělat do konce života, protože holky už jsou z baráku, jedna je na univerzitě a druhá v Paříži na gymnáziu. Manželka se dostala akorát do reality show Real Housewiwes of Miami, takže ta bude příští rok pracovat, čemuž se přizpůsobím. Pro mě je tu tenis, který ráda komentuji, a je to celkem jednoduchý. Co se stane ve vzdálenější budoucnosti, nemám vůbec ponětí. Ale nebojím se toho.“

Utečme od budoucnosti do vaší slavné minulosti na Turnaji mistryň, který jste vyhrála celkem jednadvacetkrát. Jaké jsou vaše vzpomínky na roky hraní v Madison Square Garden? Vaše zápasy tenkrát v Česku k vidění nebyly.
„Tenkrát bylo Masters velký turnaj. Dneska je to pátý největší turnaj pro ženy, pro nás to byl asi třetí, protože jsme ani nehrály Paříž nebo Austrálii. Byl Wimbledon, US Open, celá túra a pak WTA finals. V Madison Square Garden to bylo něco speciálního. Hrálo se v centru New Yorku na Manhattanu. Hala možná nebyla úplně plná s výjimkou některých finále, ale stejně chodilo minimálně dvanáct, patnáct tisíc diváků.“

To musela být skvělá atmosféra.
„Ano, byla opravdu výborná, navíc na vás dýchala historie Madison Square Garden. Všichni, kteří něco znamenali ve sportu nebo v kultuře, tam byli. Hokej se tam hrál, basketbal, boxeři, Elton John a Tina Turnerová tam vystupovali. A my jsme tam hrály tenis. To bylo výjimečné. Škoda, že to neukazovali. Závidím dnešním hráčům, kteří jsou v televizi pořád. Dneska vidíte deset zápasů Vaska Pospisila za rok. A u těch lepších vidíte každý zápas. To se za nás vůbec nedělo. Tak se tenis rozšířil.“

Na který zápas z Masters nejraději vzpomínáte?
„Pamatuji si na pár deblů. Hrály jsme s Pam Shriverovou proti Heleně Sukové s Janou Novotnou. Nebo se Sukovou s Claudií Kilschovou. To byly velké bitvy. Proti Chris (Evertové) jsem hrála na tři vítězné sety. Jednou jsem ji vyřídila hodně hladce a ona říkala, že se zápas zlomil za stavu 2:2 v prvním setu. A my přitom hrály na tři vítězné! Se Steffi (Grafovou) jsem hrála na čtyři sety, vlastně můj poslední zápas v singlu byl proti Sabatiniové v Madison Square Garden. Tehdy se hrálo ještě jiným formátem, byl klasický pavouk ze šestnácti hráček. Já ji dostala v prvním kole, prohrála jsem 6:4, 6:2 a řekla jsem, že když takhle bude hrát Gabriela dál, tak turnaj vyhraje. A ona ho vyhrála. Takže jsem se cítila aspoň trochu líp, sice jsem prohrála v prvním kole, ale s vítězkou turnaje. Ten zápas si pamatuju moc dobře. A ještě mám jednu historku.“

Povídejte.
„Hrály jsme debla s Pam Shriverovou, jedna ze soupeřek zahrála kiks, míček jí šel od rakety a trefi la partnerku do hlavy nebo já nevím kam. Seděly jsme na lavičce, s Pam jsme spolu hrály už asi devět let, to mohlo být klidně takových čtyři sta zápasů. A Pam říká: Tohle se nám nikdy nestalo. Hned v příštím gamu Pam zahrála volej a trefila mě do ramene. (smích) A my se o tom akorát bavily! Celou kariéru hrajeme spolu a stane se to hned po tom, co jsme se o tom bavily. Na to člověk nezapomene. Pam by si to určitě taky pamatovala. Jsou to takový blbosti, na které člověk nezapomene do konce života.“

Chválila jste, jak je o tenistky v Mexiku dobře postaráno. Jaká byla péče za vás?
„To se nedá s dneškem srovnat. Hotel tu je výborný, jídlo taky. Fakt první třída. My ji měly taky, ale první třída tenkrát nebyla stejná. Vezměte si jen lety. Dneska si můžete v letadle lehnout, za nás jsme dostaly v první třídě jen o trochu širší sedadlo, ale stejně jsme seděly. Je to prostě dneska mnohem luxusnější život, ale taky mnohem komplikovanější. Jsou sociální sítě, veškerá média. Hráčky musejí daleko víc pracovat i mimo kurt, ale zase peníze mají taky dobrý, že jo. Takže si nemůžou stěžovat. Všechno je líp organizovaný, mají jídlo na snídani v hotelu, na tenise je velký bufet, prostě úplně něco jiného. Je to luxus, ale holky si ho zaslouží. A já jsem ráda, že jsme jim k tomu trošku pomohly.“

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud