Nadalův český přítel: Federer a spol. mě štvali. Žádný doping nikdy nebral!
Narodil se v Rokycanech, ale z komunistického Československa emigroval nadvakrát do Německa. Pak se usadil ve Švýcarsku, kde v Lausanne dodnes bydlí. Za hranicemi se z něj stal mezinárodní tenisový rozhodčí. V této roli se Milan Štěrba dostal k Rafaelu Nadalovi a zařadil se do okruhu jeho blízkých přátel. Zbytek už dopoví sám. Sport Magazín k Nadalově kariéře objednávejte ZDE>>>
„Letos slavím osmdesátku a Rafael končí. Je to symbolika. Jsme pořád v kontaktu. V dubnu jsem se byl podívat v Manacoru v jeho akademii. Minuli jsme se, protože zrovna odjel na turnaj do Indian Wells. A tak mě přivítal strýc Toni, s kterým si často voláme. Viděl jsem muzeum s veškerými Rafaelovými trofejemi, hotel, restauraci, ale především sportovní zázemí, které tam postavili. Klobouk dolů! Málo lidí ví, co Rafael dělá pro mládež. Jeho sportovní centrum má nejmíň 30 kurtů, kde je každý týden a víkend nějaký turnaj.
I tohle je ukázka jeho charakteru. Když něco rozdělá, dodělá to do konce. A má zlaté srdce. Kdybyste měl hlad, půjde a něco vám koupí. Chová se stejně jako Björn Borg, můj další idol, když jsem začínal pískat. Oba si jsou podobní i v tom, že to riskli, nedodělali školy, věnovali se tenisu a oběma se to vyplatilo.
Prvně jsem se s Rafaelem setkal jako rozhodčí. Přijel jsem na turnaj do Tarbes, což je neoficiální mistrovství světa mladých hráčů a hráček mezi 12–14 lety. Bylo to v roce 2000, Rafaelovi táhlo na čtrnáct. Byl to malinkatej kluk s divnou ofinou, vypadal jako malej Indián. Už tehdy měl svaly jako boule. Ne z posilovny, získal je na loukách a doma, kde dělal gymnastiku. Pět, šest hodin denně byl v zápřahu, proto už byl tenkrát osvalený.
Článek pokračuje pod infografikou.
O tři roky později jsem Rafaela dostal na turnaj v Monte Carlu. Já jsem pro tenhle turnaj pracoval osmadvacet roků. Tenkrát tam hrál Carlos Moya, což byl Rafaelův vzor, chtěl hrát jako on. Přihlásil se do turnaje, ale nechtěli ho vzít, že je moc mladej.
Tak jsme tam s jedním známým běhali celý den, abychom mu zařídili volnou kartu. Nakonec se to podařilo. Od té doby jsme si s Tonim a jeho manželkou padli do oka a já je začal doprovázet na turnajích. Udělali mi akreditaci třeba do Madridu nebo do Bratislavy na Davisův pohár. Tam jsem už tehdy zástupcům Slovenského tenisového svazu, které jsem všechny dobře znal, říkal: Tohle je Golden boy, zlatý kluk!
