Furch vygumoval i Vítkovice: Nakoply mě jejich přesilovky

Věřil jste si na trestné střílení?
„Hlavně jsem ještě před ním doufal, aby rozhodčí neuznali gól z videa.“

Věděl jste, kde byl puk?
„Neviděl jsem to pořádně. Naposledy jsem puk zahlédnul před betonem, ale pak byla vyhozená brána a vůbec jsem netušil, kde puk je. Jen jsem doufal, že to neuznají.“

S vítkovickým Káňou jste stejně staří, potkávali jste se v mládežnických reprezentacích. Tušil jste, co při nájezdu udělá?
„Ne, jen jsem do poslední chvíle čekal, co udělá. Ani jsem dopředu nepřemýšlel, co dělával, nechal jsem to na situaci.“

Žádné jeho zakončení vám neblesklo hlavou?
„Nic, jen jsem čekal.“

Dobře jste si jej při penaltě vybruslil, je to tak?
„Ano, nechal jsem si jej přijet blízko ke mně a pak už jsem jen čekal na kličku. A tu se mi podařilo vystihnout.“

Zakončoval forhendem, měl šanci puk ještě zvednout? Nebo už byl moc blízko?
„Chytil jsem to betonem a ještě jsem nad ním měl ruku, takže i kdyby to zvednul, tak by to asi rukavici trefilo.“

V první třetině jste byli pod obrovským tlakem, vaši spoluhráči říkali, že byli ztuhlí z autobusu. Jak jste se s cestováním vyrovnával vy?
„Po pravdě, na rozbruslení jsem se úplně necítil. Ale přišla první třetina, Vítkovičtí se nastartovali v přesilovkách, my jsme se prakticky nedostali z pásma a měl jsem tam nějaké zákroky. Tím jsem se dostal do zápasu a získal jistotu. Dalo by se říct, že mi vítkovické přesilovky vlastně pomohly.“

V závěru jste se dlouho bránili ve třech. Mrzelo by vás, kdybyste o nulu přišel?
„Jasný, mrzelo by to. Ale pro nás jsou důležité hlavně tři body, osobní statistiky jsou až na druhém místě.“

Na první místo se dostanou až při vyjednávání smlouvy?
(pousměje se) „To asi jo, ale teď musíme řešit týmové trable.“