Romana Barboříková
2. srpna 2016 • 15:35

Valenta zpovídal Hejnovou. Řešili fast food, podali si curling a střelbu

Podpory fanoušků si cení. Setkala se ale už někdy i se stalkingem? I na to se ptal olympijský vítěz v akrobatickém lyžování Aleš Valenta mistryně světa v běhu na 400 metrů překážek Zuzany Hejnové. Při povídání zprostředkovaném deníkem Sport prozradila adeptka na jednu z medailí v Riu také to, že jí v olympijské jídelně vadí fast food a jaké disciplíny podle ní na Hry nepatří.



Oba mají olympijské zkušenosti a na svém kontě velké úspěchy. A tak si měli o čem povídat. Při jejich rozhovoru to vypadalo, jako by se bavili dva staří známí, i když to tak není. Byli uvolnění, smáli se a vyměnili si řadu poznatků a zážitků.

Aleš Valenta: Když jsem se dozvěděl, že si spolu budeme povídat, tak jsem si řekl, že musíš mít v tuhle chvíli za sebou miliardu rozhovorů, který z 99 procent…

Zuzana Hejnová současně s Valentou: „Jsou stejný, přesně.“ (usmívá se)

Aleš Valenta: Tak jsem si říkal, že přesně to je ten okamžik, kdy jsem v roli, kdy se mám zeptat na něco, na co se tě nikdo nikdy nezeptal. Ale na nic zásadního jsem nepřišel. Takže se tě možná budu ptát na ty stejný věci. (směje se) Mě zajímá, protože tohle není tvoje první olympiáda, jak vnímáš tohle období před ní? Je to nutná povinnost dělat všechny?
„Ono je to s každou olympiádou jiný. Když jsem jela na první, tak to mi bylo jednadvacet…“

Takže to byla pecka. Rozhovory, hurá.
„Právě že ne. To si mě nikdo nevšiml, takže to byla pohoda. Tam jsem jela opravdu se zúčastnit, užít si to. Byla to moje první olympiáda, takže jsem byla šťastná, že tam vůbec jedu. A nebyly na mě tlaky, žádné velké výkony se neočekávaly. No a před Londýnem… Tam už to trošku začalo. Měsíc před Londýnem jsme měli mistrovství Evropy a to se mi moc nepovedlo, byla jsem čtvrtá. Takže jsem tam nejela jako nějaká super favoritka. Ale už jsem ten tlak vnímala víc. Ale to, co je před touhle olympiádou, to je úplně masakr. Už jsem z toho byla opravdu vyřízená. To člověk nemá ani pořádně klid na to si jít zatrénovat, protože i v průběhu tréninku mu zvoní telefon. Takže jsem udělala rázný kroky. Všechno jsem povypínala, smazala jsem aplikace z telefonu a musela se od toho oprostit.“

Olympiáda je tady za chvíli, tak kde se teď nacházíš v rámci přípravy a načasování výkonu? Máš to načasované na dny? Jde to vůbec na dny, týdny, nebo jak je to v atletice?
„Za mě to dělá trenér, to já vůbec neřeším. On si to bere zpětně. Řekne si, kdy běžím, a jde den po dnu, kdy budu mít volno, kdy se jenom rozcvičím a kdy bude těžký trénink. Měla jsem tuhle sezonu takovou divnou, že mě pořád něco bolelo a prakticky jsem běžela jenom jeden závod, a to nebylo úplně podle mých představ.“

Pohled Romany Barboříkové

Jako staří známí
„Znáte se už z dřívějška?“ ptám se hned v úvodu rozhovoru dvojice, která sedí přede mnou. „Už jsme se na nějakých akcích potkali,“ odpovídá Zuzana Hejnová. „Ale nikdy jsme se spolu takhle při kávě nebavili,“ doplňuje ji Aleš Valenta.

Sedíme u kulatého stolu a řeč plyne, jako kdyby se potkali dva přátelé, kteří se scházejí při kávě pravidelně a vyměňují si své zážitky, které nasbírali od minulého setkání. Tihle dva si opravdu rozumějí. Jsou uvolnění, často se smějí, jeden baví druhého.

Zážitků z olympiád i toho, co se děje kolem sportovce v případě jeho úspěchu, mají tolik, že by to vydalo na knihu. A určitě byste se při jejím čtení pobavili také. Vždyť kdy vás kdo pustí do zákulisí velkých sportovních akcí?

Úsměvné je pak i společné focení, ovšem zde se projeví jistá rezervovanost. K nějakým psím kusům je fotografka nepřemluví. Ale není se čemu divit, občas při tom hrozí zranění a to ani jeden nechce riskovat.

Některé tréninky hodně bolí

Co ti vadí nejvíc na tréninku? Máš nějakou nejméně oblíbenou část, nebo je ti to úplně šumák?
„Záleží na tom, jak se zrovna cítím. Není to úplně tak, že bych vyloženě nějaký nesnášela. Samozřejmě jsou tréninky, který bolí a je to hrozně nepříjemný, ale vím, že je to nutný udělat, a potom z toho člověk má dobrý pocit. Ale obecně mi asi nejmíň jde rychlostní vytrvalost, což jsou takové úseky od 100 do 200 metrů a je to s krátkou pauzou a poměrně rychle, takže je člověk hrozně zalitý laktátem, zadýchaný, blbě se mu rozbíhá na další úsek.“

Když přejdeme k samotné olympiádě. Mně se vždycky nejvíc líbila jídelna. (směje se) „No, to je super.“

To musím říct, že je pecka místo. U mě to vždycky splňovalo všechny podmínky olympijského dění. Protože tam se konečně všichni sportovci mohli potkat. Na sportovištích se nedostaneš pořádně k nikomu, jsi jenom tam, kde normální divák. Ale jen ta jídelna u mě spojovala příjemné s užitečným, že se najím a zároveň si pokecám s jinými sportovci. Co tobě ale naopak na olympiádě vadí?
„Co mi vadí?“

Valenta se ptá Hejnové: Jak vypadají atletické pařby?

Je tam třeba něco? Jedna věc? Mně třeba v Naganu vadila doprava. Byť nebyla úplně tragická. Vadilo mi, že jsme třeba hodinu museli někam dojíždět, což možná během letních není tak zásadní…
„S tímhle nemáme moc problémy, protože jsme na hlavním staďáku, který bývá většinou dobře dostupný, je blízko vesnice, nemusíme nikam daleko dojíždět. Tohle na letních OH funguje. Ale třeba nejsem zastáncem toho, aby v jídelně byl fast food. To mi přijde jako úplný hard core, když je na olympiádě, sportovní akci, fast food a je neustále plný, všichni tam chodí jíst. Tak to si říkám: No, ty jo, to jsme to dopracovali.“

Tak protože i ten sportovec pořád jí jenom ty saláty, konečně olympiáda, tak se může nacpat v McDonaldu… (směje se)
„No, to je ale příšerný.“

Takže nemáš nic, co by ti vyloženě vadilo? Mně třeba vadilo, že nemůžu mít reklamy.
„To je blbý. Ale my jsme ovlivněný i během roku, nemůžeme mít sponzory na žádným závodě. Když máme třeba Nike sponzora, tak ten nedovoluje žádný brandy na dresech, takže pro mě to není velká změna. A jinak nevím. Ale třeba ty nástupy… Chceme se toho účastnit, je to něco speciálního jít na to zahájení. Ale na druhou stranu z toho vlastně nic nemáme. Akorát nás bolí nohy, protože tam šest hodin stojíme a čekáme, než se dostaneme na staďák. A když se tam dostaneme, tak tam další tři hodiny stojíme, než se všichni vypovídají.“

Aleš Valenta
Narozen: 6. února 1973 (43 let)
Disciplína: akrobatické lyžování
Největší úspěchy: 1. místo ZOH 2002, 4. místo ZOH 1998, 3. místo SP 2002
Život po sportovní kariéře: moderátor, režisér, majitel sportovního komplexu, kde mimo jiné trénují akrobatičtí lyžaři

V popularitě vládne Londýn

Co se ti líbí nejvíc?
„Třeba v Londýně to bylo úplně geniální.“

Londýn byl dobrej, ten se mi líbil i v televizi.
„Všechno úplně skvěle zorganizovaný, teď ta nádherná vesnice, jídelnu jsme měli sto metrů. Třeba v Pekingu jsme do jídelny museli jezdit autobusem přes vesnici. Ale v Londýně to bylo fakt super. A bylo tam po vesnici iks stánečků, kde byly svačiny, člověk nemusel až do jídelny.“

Máš na olympiádě nějaký sport, který neuznáváš jako olympijský? Já mám. Já neuznávám curling. To je jako obdoba bowlingu. V létě by mohl být bowling a v zimě curling. Já to uznávám jako zábavu, ale ne jako olympijský sport. Když jsem seděl v Naganu v jídelně, tak si kousek od nás sedla paní, která potřebovala dvě židle. Říkal jsem si, že to je nějaká masérka, měla tam Dutch team. No a pak jsem se díval na televizi a tam borkyně zametala koštětem na curlingu. To mě napadlo: No, to je výborný. Té kdyby někdo řekl, ať uběhne sto metrů, tak na padesáti metrech zemře.
„Takových sportů je hodně.“

No, a jaký máš teda ty? Jaký si myslíš, že tam nepatří?
„Ty sporty se nedají moc porovnávat. Ale je to to samý, jako třeba se střelbou. Tam taky může být takovádle mamina, která udrží rovně ruku a jede na olympiádu.“

To mně vadí, že některý ty sporty se tam dostávají…
„A některý jsou jako hry, a přesto tam jsou… Třeba beach je odnož normálního volejbalu, je to taková hra a je to na olympiádě.“

No, ale to je zase sexy.
„Jo, tak pardon, ty to bereš zase z jinýho pohledu.“ (říká pobaveně)

Možná kdyby ty holky v curlingu byly takhle oblečený, tak by to taky fungovalo. (smích)
„To jim můžeš navrhnout, aby měly ty dresíčky třeba jako na beachi.“

Aleš Valenta: Teď ale pořád trvá a je tady výzva pro fanoušky Držíme palečky, které jsi součástí. Co by bylo pro tebe důležité, aby fanoušek pochopil u sportovce? Kde by měla být třeba hranice fanouškovství?

 

Zuzana Hejnová: Je to taková ta mez, kdy to ještě sportovci pomáhá, ale na druhou stranu toho nesmí být moc, aby to už neotravovalo. A taky by měli pochopit, že je to jenom sport a sportovci jsou jenom lidi. A ať dělají, co dělají, i když jsou favoriti, že se to třeba nepovede. Potom aby je nezatracovali. Jako třeba tady hrdí Češi fandí hokejistům, všichni vozí na autech vlajky, a pak se jim jeden zápas nepovede nebo vypadnou a všichni nadávají. A to je klasika. To mi přijde blbý. Sportovci potřebují nejvíc podporu, když se nedaří, nebo když jsou dole. Když se daří, tak umí podporovat každý.

Hejnová: Přítel je zoufalej

A to je pecka, že jo… Jinak co přítel? Co říká na olympiádu a tenhle předolympijský stav?
„Je z toho zoufalej. A přijde mi, že je to čím dál horší. Protože s tím, jak se člověk zlepšuje, tak to nese s sebou víc povinností, a on to nese čím dál hůř. Už by si představoval, že bude mít takový ten klidný život. Takže se vždycky těší po sezoně, až někam odjedeme a je klid. Ale samozřejmě na druhou stranu má vždycky radost, když se daří.“

Co by bylo pro tebe důležité, aby fanoušek pochopil u sportovce? Kde by měla být třeba hranice fanouškovství?
„Je to taková ta mez, kdy to ještě sportovci pomáhá, ale na druhou stranu toho nesmí být moc, aby to už neotravovalo. A taky by měli pochopit, že je to jenom sport a sportovci jsou jenom lidi. A ať dělají, co dělají, i když jsou favoriti, že se to třeba nepovede. Potom aby je nezatracovali. Jako třeba tady hrdí Češi fandí hokejistům, všichni vozí na autech vlajky, a pak se jim jeden zápas nepovede nebo vypadnou a všichni nadávají. To mi přijde blbý. Sportovci potřebují nejvíc podporu, když se nedaří, nebo když jsou dole. Když se daří, tak umí podporovat každý.“

Když jsem jel sem, tak jsem slyšel v rádiu, že Simona Baumrtová má nějaké stalkery. Ty ses nikdy nesetkala s nějakým takovýmhle fanouškem, který by tě otravoval až za mez?
„To asi ne. To musí být hrozně nepříjemný. Ale třeba sběratelé autogramů jsou vždycky všude a jsou pořád stejní, čemuž nerozumím. Já mu vždycky říkám: Ale já jsem vám tohle podepisovala už šestkrát.“

Co si myslíš, že se stane ve chvíli, kdy vyhraješ olympiádu?
„Podle mě nebudu tak tři dny spát, protože mi novináři nedají pokoj, budu oslavovat, budu s lidma, který mě mají rádi, budou se na mě lepit lidi, který já nemám ráda, ale oni mě v tu chvíli budou mít rádi. (směje se) No a pak to, doufám, přejde a odjedu na dovolenou.“

Ty nejsi takový ten typ, který dokáže pořád oslavovat?
„To ne. Ale vždycky, když je nějaký vrchol a dosáhnu ho, nebo už je za mnou, tak mám potom takový hrozný útlum, že se mi nechce nic dělat. A vydržím to dlouho. Odjedu na měsíc na dovolenou a ještě se mi nestalo, že bych se těšila na trénink.“

Co je tvoje nejoblíbenější věc během lenošení?
„To odjedu na chatu, jenom ležím, jsem s lidma, se kterýma mi dobře a jsem s nima ráda, hraju hry nebo se jdu jenom tak projít. Hrozně ráda chodím na houby, v lese dobíjím energii. Nebo si čtu, koukám na film. Prostě když nemusím nic dělat, tak jenom tak lenoším.“

A hry jaké? Karetní?
„Různé stolní. No ale to mi můžeš říct ty, co se všechno stane, až vyhraju olympiádu.“

Nic.
„To jsem říkala dobře, ne? Tři dny nespíš, budou tě otravovat…“

Jsi součástí výzvy pro fanoušky Držíme palečky. Co by bylo pro tebe důležité, aby fanoušek pochopil u sportovce? Kde by měla být třeba hranice fanouškovství?
„Je to taková ta mez, kdy to ještě sportovci pomáhá, ale na druhou stranu toho nesmí být moc, aby to už neotravovalo. A taky by měli pochopit, že je to jenom sport a sportovci jsou jenom lidi. A ať dělají, co dělají, i když jsou favoriti, že se to třeba nepovede. Potom aby je nezatracovali. Jako třeba tady hrdí Češi fandí hokejistům, všichni vozí na autech vlajky, a pak se jim jeden zápas nepovede nebo vypadnou a všichni nadávají. A to je klasika. To mi přijde blbý. Sportovci potřebují nejvíc podporu, když se nedaří, nebo když jsou dole. Když se daří, tak umí podporovat každý.“

Zuzana Hejnová
Narozena: 19. prosince 1986 (29 let) v Liberci
Disciplína: 400 m překážek
Klub: Dukla Praha
Trenér: Dalibor Kupka
Osobní rekord: 52,83 s
Největší úspěchy na 400 m překážek: 3. místo na LOH 2012, 1. místo na MS 2013 a 2015, celková vítězka Diamantové ligy 2013 a 2015, 1. místo MS17 2003, 2. místo MSJ 2004

Neřeště tlak

Ale tak je to pěkný. Ale na mě to bylo moc. Já jsem si po deseti minutách už říkal: Tak super, ale už stačí. Měl jsem vždycky tu výhodu, že jsem nikdy nebyl typ sportovce, který by příliš řešil prohry, a zároveň jsem ani příliš neřešil výhry. Bral jsem to tak, jak to je.
„A ty jsi jel na olympiádu jako favorit na zlato?“

Já jsem tam jel jako černý kůň. Nevyhrál jsem do olympiády žádný svěťák, ale věděl jsem, že když tam skočím, co jsem chtěl, tak vyhraju, protože to nikdo neskákal. Ale my jsme měli velkou výhodu, že jsme měsíc před OH byli už v zámoří. Tam jsem měl vyhrazené dny, kdy jsem zvedal telefony a komunikoval s okolím. Takže jediná rada, kterou bych dal sportovcům, je, aby neřešili ten tlak. Protože málokdy si ten tlak dává člověk sám na sebe, ale přichází zvenčí. Takže proto vždycky radím: Snažte se izolovat od všeho, nechte si kolem sebe jenom ten nejužší tým lidí, a čím delší doba to před OH je, tím lepší.
„Tak na to už jsem přišla taky. Třeba na světě v Moskvě jsem za celou dobu neotevřela Facebook, vůbec jsem nebyla na telefonu.“

No tak na co bych se ještě zeptal… Jo, jaký mívají atleti večírky?
„Docela dobrý.“

Jo? Jako že pařby jsou? Fakt? A kdo jsou největší pařmeni? My jsme mívali třeba Kanaďany a Francouze.
„Já myslela, že chceš slyšet jméno.“

Ne, národnosti. U nás ještě Japonci. My jsme to měli tak, že co party, vždycky byl striptýz. Ale jenom Japonců. Holky ne, kluci. U nás dokonce jednoho vyhodili kvůli tomu z týmu. To bylo totiž v době, kdy začínaly sociální sítě, a jeho zrovna natočili a někdo to tam dal… No tak kdo jsou největší pařmeni? Jsou tam nějaké národnosti?
„Většinou mi přijde, že bílí tolik nepařej, jako třeba černoši.“

My tam žádný nemáme, tak nevím…
„U nás jsou. Jsou takoví extravagantní, vždycky přijdou oháklí jako blázen. Tak ty tam vždycky nejvíc vyvádějí. Oni to mají asi v krvi, jak furt tančí… Slyší hudbu a pohybujou se, to my nejsme tak odvázaný. Ale dokážeme taky zatáhnout. (smích)“

Vše o LOH Rio de Janeiro 2016 čtěte zde >>