Už před bojem o bronz na květnovém mistrovství světa v Praze řekl manželce se synem: „U toho musíte být. Může to být můj poslední zápas v kariéře.“ A zatím se zdá, že to tak opravdu bude. Obránce Jan Hejda, mistr světa z Vídně z roku 2005, zatím konec hraní oficiálně nevyhlásil, ale počítá s tím. I když ho ještě lanaří do Chomutova oblíbený kouč Vladimír Růžička…
627. Na tomhle čísle odehraných zápasů v NHL se s největší pravděpodobností zastaví jeho účet. „Vůbec si nedovedu představit, že bych ještě hrál. S koncem jsem smířený,“ tvrdí Jan Hejda, 37letý obránce, který naposledy hrál za Colorado Avalanche. Během léta k němu nepřilétla nabídka, která by ho ohromila. A zkouška v Chicagu neklapla.
Mluvíte o konci. Ale co kdyby se ještě ozval nějaký tým, že narychlo někoho shání. Nenechal byste se ještě přesvědčit?
„Můj agent mi tuhle variantu pořád připomíná.“
A co vy?
„Nedovedu si to momentálně představit. Oficiálně jsem kariéru ještě neukončil, ale řekl bych to tak, že jsem hráč, který by nepočítal s tím, že by ještě hrál. (usměje se) Bylo by pro mě velké překvapení, kdybych se objevil na ledě.“
Údajně se ale o vás stále zajímá extraligový Chomutov, který vede kouč Vladimír Růžička. Nenecháte se od trenéra, k němuž máte blízko, přesvědčit?
(chvíli přemýšlí) „Nechci lhát, takže ano, jsme v kontaktu. Volali jsme si. Mám nějaký čas na rozmyšlenou, zatím jsem neřekl poslední slovo.“
Kolik tomu dáváte procent?
„Moc ne. Platí to samé, co jsem říkal u NHL. Byl bych hodně překvapený, kdybych ještě hrál… Musel bych navíc být přesvědčený o tom, že bych byl pro mužstvo přínosem. Kdybych se k té variantě přiklonil, musel bych si být na sto procent jistý, že můžu být platný. Víc to nemá cenu řešit.“
Pro jistotu se ale fyzicky udržujete, ne?
„Něco dělám, nechci hned ztloustnout. Ale znovu říkám – teď to beru tak, že jsem s hokejem skončil.“
Nezdá se mi, že to říkáte s těžkým srdcem.
„Jsem s tím naprosto smířený. Už jsem byl v takovém rozpoložení i během léta, kdy jsem si říkal, že je čas se na to vykašlat. Potom přišla nabídka na zkoušku do Chicaga, což jsem si pár dní rozmýšlel, ale řekl jsem si, že nemám co ztratit. Do jiného klubu bych těžko šel, ale když vás osloví tým, který třikrát za posledních šest let vyhrál Stanley Cup, těžko se dá odmítnout.“
Nakonec to ale nevyšlo.
„Když jsem na to kývnul, situace okolo obránců byla trošku jiná než hned po prvním tréninku. Což mi přišlo trochu jak podpásovka. Ale nedá se nic dělat, takový je někdy hokej. Podepsali Michala (Rozsívala) a bylo jasné, že šance není. Popravdě ale za ty peníze, které vzal on (600 tisíc dolarů plus 200 tisíc bonusy), bych to s nimi asi ani nepodepsal. Teď už je to stejně jedno, Michalovi to každopádně přeju, je dobře, že zůstal doma. Celkově ale nelituju. Už jenom to, že jsem poznal organizaci Blackhawks, mi hodně dalo.“
Byly potom ještě další náznaky od nějakých klubů?
„Něco se dělo. Ale abych byl upřímný, celé léto jsem nepočítal s tím, že bych někde hrál. Udržoval jsem se, ale hodně by záleželo na tom, jaký by se ozval tým, jestli by měl šanci bojovat o Stanley Cup. Jenže celkově už jsem byl vnitřně nastavený, že už se mi ani moc nechce. Měl jsem to takhle v sobě už posledních pár let. Po každé sezoně jsem toho měl dost a hlavou se mi honily různé myšlenky…“
Pokaždé jste ale hrál dál.
„Vždycky během léta nastal okamžik, kdy mi zpátky přišla chuť do hokeje. Jenže poslední tři roky ta chvíle vždycky přicházela později a později… A teď nepřišla už vůbec. (usměje se) Vůbec už se mi do hokeje nechtělo. Po osmnácti letech profesionální kariéry je tělo dost zdevastované, nechtěl jsem být hráč, který by někde byl jenom za zásluhy, nebyl by platný a hrál jenom každý druhý zápas. Takhle je to lepší. Můžu odejít se vztyčenou hlavou.“
Přesto: nehlodá ve vás, že byste na to ještě měl?
„Je otázka, co si pod tím představit. Jedna věc je něco odbruslit. A druhá věc je být platný. A věk se prostě nedá zastavit… Hrát dobře jenom půlku sezony, to nestačí. Vždycky jsem říkal, že v hokeji je důležité mít nějakého dobrého kamaráda, který ti řekne: Hele, už je čas skončit. Už to není ono… Protože většinou to hráč sám od sebe nepozná. Vždycky si myslí, že to jde, ale káru už tlačí do kopce. Ostatní na to koukají jinak a říkají si, že hraje už jenom za zásluhy. Což jsem nechtěl. Během léta jsem počítal, že už se na to vykašlu.“
A kdyby nebyl trh zaseknutý a nějaká nabídka by přišla hned zkraje léta?
„Záleželo by na týmu i na tom, jakou bych měl mít roli. Hrát čtrnáct patnáct minut za zápas je něco jiného než nastupovat na více než dvacet, třeba i pětadvacet minut. A myslím si, že už ani ty poslední dva tři roky jsem neměl na to, abych hrál přes těch dvacet. Bylo toho opravdu dost, měl jsem toho po takové porci plné kecky. Věk se nedá zastavit, do toho zranění. Tělo osmnáctiletého kluka prostě regeneruje daleko lépe. Viděl jsem to na vlastní oči, protože v mužstvu jsme měli většinou hráče pod pětadvacet let. Oni si mohli jít sednout na večeři, dát si pár piv. A druhý den v klidu trénovali. Já jsem se musel celej den dávat dohromady…“ (pousměje se)
Co pro vás znamená, že jste poslední zápasy kariéry odehrál na domácím mistrovství světa?
„Bylo to úžasné. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem odehrál dva domácí turnaje. A byly to nejlepší zážitky v kariéře. To se ani nedá popsat, každému bych to přál. O to víc mě mrzí, že to nedopadlo s medailí… Měl jsem hroznou chuť a odhodlání. S přibývajícím věkem to člověku dochází víc. Když jsem v pětadvaceti hrál v Praze poprvé, myslel jsem si, že takových příležitostí bude ještě spousta.“
Takže už do utkání o bronz s Amerikou, které jste nakonec prohráli, jste šel s tím, že to může být naposledy?
„Nebyl jsem úplně rozhodnutý, že s kariérou skončím, ale říkal jsem manželce a synovi, kteří zrovna byli v Česku, aby se přišli podívat. Že to opravdu může být naposledy, tak aby o to nepřišli.
Situaci vám hodně zkomplikovala situace v NHL, kdy se řada i mladších hráčů nedočkala kontraktu…
„A myslím si, že tenhle trend bude ještě pokračovat. Spousta manažerů vidí, že mladí kluci přicházejí do ligy připravení, mají na to, aby hned hráli. Podle mě za pár let nebude běžné, aby někdo hrál hodně nad dvaatřicet. Podívejte, co se dělo. Kontrakty nedostali mnohem mladší hráči než já, byly případy, kdy kluci kolem dvaatřiceti let oznámili konec kariéry. Posouvá se to. Za pár let bude překvapení, aby nějaký třiatřicetiletý hráč dostal kontrakt. Takže když si to uvědomím, můžu být ještě šťastný, že jsem měl možnost hrát do sedmatřiceti.“
Docela jste tedy přesluhoval.
(usměje se) „Každopádně si nemyslím, že se ještě někdy objeví hráč jako Jarda Jágr. Aby hrál do 43 let a ještě nekončil… On je absolutní výjimka. Něco neopakovatelného. Hokej se mění, akorát on zůstává… Dřív těch veteránů okolo čtyřicítky bylo více, teď zůstal Jarda sám. Myslím si, že se kariéra všech hráčů bude zkracovat. A kluci, kterým je teď okolo dvaceti, budou končit brzo po třicítce.“
Čím to je?
„Vydržet 82 zápasů, to není žádná sranda. A když se podíváte na deset let staré hokejové záběry, přijde vám to někdy až úsměvné, jak se hrálo. To byl skoro jiný sport. Vše je mnohem rychlejší, náročnější, jsou větší nároky na fyzičku. I mladší hráči jsou vyspělejší. Když vidím nějakého osmnáctiletého kluka, který jde na draft, přijde mi, že je mu sedmadvacet. Už je to normální vyzrálý chlap, postavu má jako hrom. Trénink se změnil. Možná i ti hráči do toho dávají víc, je to o tom, že to berou jako sázku do loterie. Říkají si: buď budu hrát hokej, nebo nic. Risknou to. Sice to vyjde malému procentu hráčů, ale je to tak. A ti, kterým to vyjde, jsou opravdu skvělí. Jenže nemohou zase vydržet dlouho. Přijde čas, kdy po třicítce skončí. Je jediná výjimka. A ta nosí na dresu číslo 68…“ (usměje se)
Hodně hráčů říká, že si chtějí o konci kariéry rozhodnout sami. Nemrzí vás, že ve vašem případě to částečně rozseklo i to, že o vás nebyl odpovídající zájem?
„Takhle to neberu. Je pravda, že moji dva agenti i nejbližší rodina to vnímali jinak. Všichni byli nervózní. Jenže já jsem byl v naprostém klidu. Říkal jsem si, že o nic nejde, vždyť už jenom hrát v NHL do sedmatřiceti je něco, co se každému nepoštěstí. Jsem naprosto spokojený s tím, jakou jsem měl kariéru. Ani na chvilku jsem tedy nebyl otrávený z toho, že už nebudu hrát příští rok. Na ty ambice, které jsem si dával ve svých šestadvaceti po štaci v Rusku, kdy jsem to do NHL šel jenom zkusit, aby se neřeklo, si myslím, že jsem to dotáhl docela daleko… (usměje se) Nemůžu si vůbec na nic stěžovat. Myslel jsem si, že se vrátím do extraligy. A nakonec jsem zůstal dalších deset let v NHL… Takže opravdu nemám proč být nějak hořký.“
Podle hlasu jste s tím skutečně vyrovnaný.
„Naopak jsem se na život po kariéře těšil.“
A jaký je?
„Jiný. Vypadnul jsem z těch zaběhnutých kolejí, před tím jsem měl všechno nastavené. Teď najednou mám více času, vypadá to, že nemusím nic dělat. Ale na druhou stranu mám pořád spoustu práce, protože když nejste tlačení časem, všechno odsouváte. Ovšem pak se to nějak nakumuluje a je to hrůza. Takže si musím ten vnitřní řád sám v sobě nastavit tak, abych ten den měl zase dobře zorganizovaný.“
Věnujete se podnikání?
„Nějaké investice a firmy jsem měl už předtím, ale to jsem byl spíše jako investor. Teď jsem si dal takový cíl, že bych se chtěl více dostat do byznysu. Ale není to tak jednoduché. Je velký rozdíl mezi hokejem a podnikáním. Při sportu máte kolem tým lidí, na které se můžete spolehnout v jakékoliv situaci. Spoluhráči skočí do střely, porvou se pro vás. Jenže v byznysu děláte s jedním nebo se dvěma lidmi, ale strašně dlouho trvá, než najdete ty, na které se můžete stoprocentně spolehnout. Podnikání, to je jiný svět. Nikdo vám nedá nic zadarmo, všichni jsou to vlčáci.“
U hokeje nechcete zůstat?
„Začal jsem trénovat dva týmy dětí do osmi let a baví mě to.“
Dcera se stále věnuje jízdě na koních?
„Ano, dělá parkur. Zrovna jsme v procesu hledání nového koně. Což není žádná sranda.“
Plánujete, že se nastálo usadíte v Americe? Teď žijete v Denveru v Coloradu.
„Malá tady začala chodit na střední školu, malej do první. Takže mají před sebou ještě hodně let ve škole a nemyslím si, že by teď bylo chytré, abychom se vraceli do Česka. Právě kvůli dětem. Neříkám, že tady budeme natrvalo, ale momentálně mi celkově přijde lepší být tady. Co se týče výchovy dětí, ale i bezpečnosti.“
Když se díváte na hokej, je to pro vás hodně emotivní?
„Ne, v pořádku. Párkrát jsem se byl podívat i v kabině Avalanche za klukama, sklouznul jsem se na ledě, promluvil s trenérem Patrickem Royem. Myslím si, že tam budu mít pořád dveře otevřené. Pokecáme, je to příjemné. Navíc mezi dětmi, které trénuju, mám i syny od Alexe Tanguaye nebo Brada Stuarta. Takže s nimi se setkávám ještě častěji.“
Nehrozí, že vám hokej začne chybět?
„Dlouho jsem se těšil na život po hokeji. A jsem spokojený. Jak už jsem povídal – schylovalo se k tomu od začátku léta.“
Na co budete v kariéře nejraději vzpomínat?
„Na titul se Slavií, potom na první šampionát. Na mistrovský titul ve Vídni, na olympiádu ve Vancouveru, což bylo něco mimořádného. Měl jsem možnost vidět i jiné sportovce, všechno bylo krásně zorganizované. Ale krásné vzpomínky mám i na sezonu v Avalanche před dvěma lety, kdy jsme se dostali do play off a sezona byla úžasná. Člověk měl pocit, že hraje v týmu, který nemůže prohrát, bylo to něco neopakovatelného. Prožíval jsem úplně jiný pocit, než jsem znal předtím. To vládl neustále stres a tlak, aby se vyhrálo a mohlo se pomýšlet na postup. Ale nad vším pochopitelně zůstávají dva domácí šampionáty. Jsem moc vděčný, že jsem u toho mohl být.“
A kdy vlastně chcete v zámoří oficiálně konec kariéry oznámit?
„Na oficiality si nepotrpím, ani nevím, jak se to dělá… V NHL bych to asi ohlásit měl, poradím se s agentem. Asi to přijde někdy v lednu, nebo v únoru.“
Třeba v tu dobu budete hrát v Chomutově.
(usměje se) „Tohle téma už jsme probrali. A víc k tomu nemám co říct…“
