Ujčík mezi legendami v Síni slávy: Hokej je můj život, nedá se od něj odpočinout
Speciální sako mu při uvedení do Síně slávy českého hokeje sedlo perfektně. Na podšívku si místo příjmení nechal dát přezdívku Ujča. „Líbí se mi. Skvělá práce, ale necítím se v něm komfortně. Začíná mi být pěkné vedro. Nicméně mít ho na sobě je velká čest. Moc si to užívám,“ přiznal 53letý Viktor Ujčík. Jeho přijetí posvětili v hlasování stávající členové Síně slávy. „Roli hraje spousta věcí. Nejen hokejových, ale i lidských. Jsou to legendy, ikony českého hokeje. Tím je pro mě cennější, že mě schválili,“ dodal.
Do Síně slávy se prostřílel. Viktor Ujčík dal v nejvyšší domácí soutěži 410 gólů. V celé historii československé i české ligy ho předčili pouze Milan Nový a Vladimír Růžička. Odchovanec Jihlavy zažil i týmové úspěchy. S Duklou získal titul v roce 1991, třikrát byl ve finále. Dvakrát vyhrál finskou ligu. Z pěti světových šampionátů přivezl tři zlaté medaile a jeden bronz.
Vůbec první Ujčíkovou vzpomínkou z mezinárodního hokeje prý byl zlatý šampionát v Praze 1985. „Byl jsem se podívat na jednom zápase, s tehdejším Sovětským svazem. Prohráli jsme 1:5, ale v další fázi jsme Rusy porazili a získali titul. Můj táta se znal s Oldou Válkem. Viděl jsem hráče potom naživo v Průhonicích, kde tým bydlel. Uchvátilo mě, jak se ikona Jihlavy Olda Válek a další chlapi rvou za národní tým a že dokázali turnaj vyhrát. Úžasné,“ vyprávěl.
První zlato je nejvíc
Z turnajů, které později zažil sám, si jako první vybavil svůj premiérový šampionát ve Vídni 1996. „První zlato je pro mě nejvíc. Bylo nečekané. Nejeli jsme tam v roli favoritů, ale na každý zápas do Rakouska jezdila spousta fanoušků. Bylo to skoro jak domácí mistrovství. Své nadšení přenesli i na nás, a my pořád vyhrávali. Trošku jsme mysleli, jestli se to zastaví. Jakmile jsme zvládli čtvrtfinále proti Německu, už jsme si nepřipouštěli, že by to mohlo dopadnout špatně. Tím, že jsme úspěch dokázali opakovat, stoupala naše sebedůvěra,“ vzpomínal.
Rok poté přivezl stříbro, titul mistra světa získal ještě v letech 1999 a 2001. Mezitím český hokej dosáhl největšího triumfu. Na olympiádě v Naganu 1998 však Ujčík chyběl. „Mrzí mě to, ale tehdy jsem se rozhodl jít do Třince. Hrál nahoře. Doufal jsem, že když budu hrát na špici, dostanu se tam. Jenže moje rozhodnutí nebylo správné, nezvládl jsem přechod do jiného systému, až tak se mi nedařilo,“ pravil.
„Takže mě nevybrali, což bylo od koučů naprosto pochopitelné. Vyhráli Nagano, takže udělali dobře. Když jsem přijel s Třincem na Slavii, dávali mi fanoušci sežrat, že jsem v Naganu nebyl. Snažili se mě jako soupeře rozhodit. Když jsem se tam pak vrátil, zase mě přijali dobře,“ doplnil.
Ujčíkova role snajpra byla jasná. Už ve 23 letech nasypal za Slavii 37 branek. Celkem sedmkrát se dostal na hranici alespoň dvaceti zásahů. „Ale nesvazovalo mě, že se ode mě očekávají góly. Měl jsem dobrý pocit, když jsem týmu pomohl. Jinak to taky člověk vnímá ve dvaceti a jinak skoro ve čtyřiceti. Potom už jsem si hlavně užíval hokej a snažil se hrát i dozadu. Zdeněk Moták by o tom věděl své. Moc lidem neřekl jako mně: Ujčo, ty se radši nevracej, vzadu je pak větší zmatek, než kdyby ses nevrátil. Někdo má čich na góly, někdo musí umět bránit,“ usmál se.
Zabouchl si dveře do NHL
V roce 2001 ho v devátém kole draftoval Montreal. Ujčík měl na stole jednocestnou smlouvu s Canadiens, do zámoří však neodešel. „Vyrůstal jsem ještě za totality. Pro mě byl vrchol Dukla Jihlava, potom nároďák. Dneska bych se asi rozhodl jinak, ale tehdy jsem to tak nastavené neměl. Slíbil jsem, že zůstanu ve Slavii. A chlap má slovo dodržet. Neznal jsem taky jejich mentalitu. Říkal jsem si, že když mě chtějí, budou mě chtít i další sezonu. Požádal jsem o větší peníze, jen abych tam nemusel. Oni kývli, že jo. Přesto jsem řekl, ať se nezlobí, že zůstávám v Čechách. Tím jsem si dveře asi zabouchl,“ líčil Ujčík.
Velmi dobré období zažil ve finském Oulu. Zmínil Otakara Janeckého, který byl také letos uveden do Síně slávy. Na severu ho měli za boha. „V Oulu jsem neřešil nic jiného, než hokej. Pohoda, měli jsme skvělý tým, dobrého trenéra. Když se řekne Janecký, vidím trénink Jokeritu Helsinky. Ota o šest metrů vepředu, za ním ztrápení Finové a on se jen tlemil. Neskutečný bruslař. Naštěstí jsem hrál v útoku na opačné straně, takže mně moc neujížděl. Nechával jsem to na becích. Když se člověk neunaví bruslením, hraje se snadněji,“ povídal.
Po kariéře se stal trenérem. Vede Jihlavu, která vzhlíží k návratu mezi elitu. Jako extraligový šerif posuzuje Ujčík zákroky a rozdává tresty. Bývají častější a tvrdší, než za jeho hráčských časů. Jedním ze členů disciplinárky je i bývalý tvrdý bek Libor Procházka.
„Kluci, kteří tohle sami dělali, asi líp rozpoznají, kdy jde o úmysl a kdy ne. Říkal jsem mu, že by si moc nezahrál a seděl víc v hledišti. Hokej se zrychlil, je potřeba hráče chránit. Studie, co se děje s hlavou po otřesu mozku, hovoří jasně. Tímhle přispějeme k tomu, že sport bude bezpečnější,“ mínil.
Hokej ho teď zaměstnává víc, než když hrál. „Tehdy jsem nesl zodpovědnost za svůj výkon. Teď ji mám větší. Od hokeje se nedá odpočinout. Když neberu rodinu a soukromí, hokej je můj život. To, co mě naplňuje a čemu aspoň trošku rozumím. Když můžu s kluky pracovat, trošku z nich beru i jejich mládí a stárnu pomaleji,“ uzavřel Ujčík.
