Miroslav Horák
16. ledna 2017 • 15:05

Čaloun o výchově: Dřina musí být normální, nejsme ochotni jít na dno

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Patří k těm, kteří moc dobře vědí, o co jde, jakmile přijde řeč na hokejovou výchovu v Česku. Jan Čaloun prožil bohaté časy během hráčské kariéry, vlastní olympijské zlato, ve Finsku je dodnes za váženou celebritu. S košatým odstupem času se nyní otevřeně přiznává k tomu, co dnes jako trenér dorostu vidí okolo sebe. „Byl jsem línej pořádně makat. Nynější mládež bývá stejná,“ vykládá bývalý osvědčený kanonýr.



Jaký máte dojem z českého vystoupení na dvacítkách?
„Kluci tam nechali maximum proti Kanadě, to se jim nedá upřít. Ale my už konečně potřebujeme úspěch. Každý rok se po dvacítkách otvírá žhavé téma kolem našich juniorů, je to na místě, bohužel si však už roky jen povídáme a výsledky zůstávají stejné. Šestnáct let uplynulo od poslední zlaté medaile, to je strašná doba. Náš hokej velice nutně potřebuje prorazit zpátky k medailím.“

Kde je zakopaný pes podle vás?
„Miloš Hořava to ve Sportu popsal velice přesně. Jde o nás trenéry. Na hráče musíme být daleko víc nároční a důslední. Do výchovy našich hráčů se významně odráží česká mentalita. Když to jde, ulevujeme si, pořád hledáme cestičky, jak něco vypustit, nedělat věci, jak se dělat mají. Nejsme ochotni sáhnout si na fyzické dno. Dokud nenaučíme malé děti chápat, že poctivý a tvrdý trénink je naprosto běžná záležitost, nikam se neposuneme. V tomhle nám Evropa, celý svět dávno utekl. Těžko se pohneme z místa, dokud v sobě malí hokejisté nebudou mít zakódovanou náročnost jako naprosto přirozenou věc. A to je věc trenérů. A znovu připomenu názor Miloše Hořavy, v tréninkovém procesu máme obrovské rezervy.“

Jak moc bojujete s neochotou samotných hráčů sáhnout si na dno?
„To je vůbec ten největší boj. Přesvědčit hráče o správnosti cesty. Ti kluci žijí v bublině štěstí, jak tomu říkám. V bublině mají tu svoji pohodu, Facebook, videohry, všechny sociální sítě, odpočinek. Přece není normální, aby byli do dvou do rána na Facebooku? Vůbec nechápu, že jim to u rodičů projde. No a mimo tu bublinu je škola a tvrdý hokejový trénink. A jim se z té bubliny nechce ven. Protože to bolí, jsou to starosti. Dokola těm patnáctiletým klackům opakuju: Buďte profesionálové, musíte chtít sami, nemůžu za vámi pořád stát a nutit vás do výkonu. Jako posledně...“

Copak?
„Jeli jsme koncem roku z přáteláku z Liberce a já v autobuse sám se sebou bojoval, jestli mám dorostu dát na Silvestra trénink, nebo volno. Nakonec jsem si řekl, že si budeme navzájem důvěřovat a domů dostanou individuální trénink. S tím, že rodiče u toho nějak budou a podpisem se zavážou, že trénink proběhl. Z osmnácti kluků mi donesli podpis čtyři... Což mě vytočilo. Takže pak zažili tři dny tréninku, po nichž se přiznávali, že příště už každý domácí úkol radši splní.“

V hokeji se pořád řeší, jakou cestou se vydat, přitom podstata je jednoduchá: nebýt líný.
„Přesně. My si tady lámeme hlavu, jestli se vydat spíš finskou, nebo švédskou cestou, vymýšlíme různé systémy, ale o tom to vůbec není. Klíč je v nás. My musíme děcka naučit, že tvrdá dřina je normální záležitost. Čímž se můžeme rovnou dostat ke mně. I já k sobě budu hodně kritickej.“

Makat, nebo bude pozdě

Povídejte.
„I když o své kariéře můžu prohlásit, že byla bohatá a zajímavá, kdybych se v její určité části choval jinak, mohl jsem to dotáhnout mnohem dál a taky si mohl sáhnout na velké peníze. Jenže já zaspal a zjistil, že už to nedoženu. Vždycky jsem žil z obrovského talentu, uměl jsem dát gól, věděl jsem, jak se kolem brány orientovat.“

Do NHL jste skočil neskutečně, v sezoně 1995/96 jste v San Jose z prvních čtyř střel napálil čtyři góly. Ale vaše hvězda rychle zhasla.
„Byl to start snů, perfektně připravená kariéra v NHL. Jenže místo toho, abych po sezoně doma na sobě máknul, s prominutím jsem se na to vysral. Tehdy jsem to samozřejmě nevěděl, až pak mi došlo, jakej jsem byl vůl. Protože ta dřina a nabírání hmoty mi chyběla. Nepřipravil jsem se. Znovu opakuju: vysral jsem se na to.“

Chtěl jste mít tu pohodu, s jakou narážíte u svých svěřenců?
„Ano. Bláhově jsem se domníval, že mám místo jistý a teď už jen budu sbírat to krásný. Proč bych měl dělat něco navíc? Góly dávat umím, tak o co jde? Takhle naivní jsem byl. Přišla nová sezona a ono to nešlo, jak jsem si představoval. Ostatní nadření a do toho odpočatej Čaloun. Poslali mě znovu na farmu a s nadějemi na NHL byl v podstatě šmytec. Bylo příliš pozdě na to změnit uvažování, začít na sobě dělat. A tohle se právě snažím vštěpovat klukům v kabině. Makat, nebo bude pozdě. Pak už nic nedoženete.“

Prozřel jste ve Finsku, kam jste ze zámoří nasměroval svoje kroky?
„Je to tak. Východiskem byl můj odchod do Finska. Tam jsem poznal, co je skutečný dril. Tenkrát tam působila řada ruských trenérů a místní si z té tvrdé školy hodně vzali. Z hrubé práce. Finové uvěřili, že v tvrdém drilu je cesta a časem začali sklízet ovoce. Miloš Hořava to říká správně: Nejlepší hráči jsou ti talentovaní, co tvrdě trénují. To oni dojdou nejdál. A taky se podle toho Hořák řídí, jeho tréninky bývají brutální. A je to v pořádku. Ve Finsku jsem se jim přizpůsobil a časem mi to taky přišlo normální. Podívejte se na Jágra. Vždycky tvrdě trénoval, pořád to tak dělá a výsledkem je, že v pětačtyřiceti hraje NHL.“

Proč mladým Finům nebo Švédům nedělá problém dřít?
„To je dané mentalitou. Ve Finsku jsem ji poznal. Oni si v práci nedovolí vypustit, my ano a je nám to jedno. Před pár dny jsem vyhazoval jednoho dorostence z tréninku. Jezdil mi tam, jak... Takže takhle my pracujeme a ještě si o sobě bez skrupulí myslíme, jak všechno nejlíp víme. Nezřídka to bohužel platí o rodičích. S nimi to jsou někdy neskutečné příběhy.“

Proč se ve Finsku vychová Laine, Aho či Puljujärvi a v Česku ne? Kdyby na dvacítkách Češi neměli jmenovky na zádech, nikdo nikoho nepozná, protože stylem jsou všichni skoro stejní.
„Nevychováváme rozdílové hráče. V NHL máme mezi špičkou Voráčka, Pastrňáka, Plekance, Krejčího, možná jich najdeme pět. A to je všechno. My jich přece musíme mít nejmíň třicet! Nastal obrovský odliv, ale to samé ve fotbale. Žádný další Nedvěd, Poborský nebo Koller. My prostě musíme po talentovaných hráčích dupat a dupat. Mám v Ústí hrozně šikovnýho kluka, šlajfíř jako kráva, všestrannej, pohybově skvěle vybavenej, jednou by mohl nakouknout do NHL. Ale je mi z něj zároveň smutno.“

Proč?
„Je to Australan.“

Nejlíp se pracuje s dětmi

Kolik máte u dorostu hráčů, kteří opravdu chtějí a bez řečí přijímají naordinované dávky?
„Těší mě, že dlouhodobou prací, tvrdými tréninky a sáhodlouhými pohovory ti kluci začínají chápat, co po nich chci. Každého si vezmu hodinu bokem a vyprávím jim příběhy, podle kterých by se jim v hlavě mělo rozsvítit. Kdo jiný by jim to měl vyprávět než ten, kdo to všechno zažil. Mnohým konečně dochází, že když si uleví, jdou proti sobě samým. A někteří samozřejmě dochází s tím, že se jim nechce trénovat. To pak přemýšlíte, pro koho to tedy dělají. Proto se mi daleko nejlíp dělá s dětmi, nejsou zkažené a můžete si je tvarovat.“

Jak vám v trenérské práci pomáhá svaz?
„Stará se dobře. Školí trenéry, snaží se je nabírat, pořádá semináře. To všechno je potřeba. Klíčem však je samotná práce trenérů v jednotlivých oddílech.“

Část z nich je progresivní, dře ve dne, vzdělává se po nocích, chce hrozně pomoci, ale pak je sorta trenérů, co si jedou pořád svou nebo nemají odpovídající podmínky k práci a nakonec ani nevědí, proč to dělají. Co s tím?
„Ano, takhle to je. Hokej je specifický sport. Namalujete hráčům cvičení, stoupnete si bokem. A co teď. Jakmile nejste jako kouč dostatečně důsledný a netrváte na tom, aby hráč po střele jel rovnou do brány, tam zabrzdil a znovu startoval do rohu s další brzdou, je to cvičení k ničemu, vznikají špatné návyky. Když občas vidím trénovat seniorské mužstvo, hráči se ocitají stále v obloucích, pořád v jednom tempu.“

Bez potřebné dynamiky.
„Bohužel. A o čem je dnešní hokej? O dynamice, o brzdách a rychlých startech, o podstupování osobních soubojů. U nás je dané, že do těla se může hrát až od starších žáků. Tvrdím, že už i malé děti mohou v menší míře fyzický kontakt na ledě navazovat. Na trenérovi pak je, aby byl důsledný a trval na tom, že jeho hráč musí soupeře napadat, atakovat a nedělat kolem něj oblouk. Musí být pro soupeře nepříjemný. A to nám hrozně chybí. Přirozenost tvrdého tréninku. Začínat s tím u mladšího dorostu je pozdě. Zdržujete se prací na návycích, které už by měli mít dávno v sobě. Obecně platí, že hráči nejsou dostatečně připraveni a do toho jim přijde pozvánka do výběru, to není v pořádku.“

Rozveďte to.
„Nepřijde mi zrovna prozíravé organizovat pro ročníky 2005 výběry talentované mládeže. Pro desetileté jedenáctileté kluky. Přicházejí do puberty a nedokážou se s tím ideálně popasovat. Cítí se být nadřazený, vykládá, jak je ve výběru, sám se považuje za elitu a tohle vědomí jen nahrává falešnému pocitu, že už všechno umí a dál na sobě nemusí makat. Což je naprostý nesmysl. Uvítal bych, kdyby se nad tím někdo kompetentní zamyslel. A ovlivňuje to i rodiče.“

Na druhou stranu, musíte mít nějaký stimul, motivaci, ne?
„Stačilo by skládat výběry od patnácti let, jako tomu bylo dřív. A mít po kupě top hráče. Ale opravdu top. Anebo další věc: extraliga juniorů. V naší republice osmnáct týmů? Mnohem lepší by byl tříročníkový starší dorost, to spíš vyprodukujeme hráče, jako je Nečas v Kometě. A zrovna takové my ukrutně potřebujeme, abychom zvedli hokej. Jenže to se nám nedaří.“

Jak nahlížíte na otázku kvality i kvantity trenérů v dorosteneckém a juniorském prostředí?
„Jsou tu trenéři, kteří to s hokejem myslí naprosto vážně, hrozně jim na tom záleží. Takových je většina, dělají hokej odmalička.“

Traduje se, že nejlepší trenéři patří k mládeži. Má to nádech ironie. Kvanta trenérů pracuje výborně, ale jsou demotivovaní nedostatečným finančním ohodnocením. Co s tím?
„To je pravda, musí tomu dost obětovat. Nejvyšší trenérská licence vás dnes přijde až na sto tisíc, k tomu dojíždění. Máme tady v Ústí trenéra, šikovnýho kluka, Lukáše Zahradníka. Je hodně snaživej, na starosti má základnu po čtvrtou třídu, chodí i ke staršímu dorostu a výplatu má kolem dvaceti tisíc jako OSVČ. Radím mu, ať si udělá trenérské áčko, mohl by se uplatnit. Ale těch sto tisíc na studium není sranda. Náš klub na tom není tak dobře, aby mu mohl nějak výrazně pomoci.“

Vedou se debaty, že se tu děti odmala zbytečně drilují a získávají tím špatný vztah k hokeji. Kde je hranice, kdy se má hravost změnit v závody?
„Ať si děti hrají, rozvíjejí se tím. Ale jen do určité míry. Hrát si ano, ale soutěživou formou. Abychom je naučili vyhrávat. Naší generaci nechyběla touha vyhrát, v kabině jste ji cítil, byla skoro hmatatelná, to napětí... V Litvínově to takhle rozhodně fungovalo, celé to tam zajišťoval Ivan Hlinka svojí osobností. Dnes přijdete do kabiny a nic takového tam není. Tak jo, jdeme si zahrát a uvidíme, co z toho bude. To se taky musí změnit.“

Svaz zkoušel prosazovat mladé do extraligy umělými kvótami. Ale jaký to má smysl? Pak jsme u toho, že choulostivějším hráčům ještě umetáme cestičku.
„Já to vidím stejně. Proč jim to dávat zadarmo? Z jakého důvodu? Extraligu chlapů si přece každý hráč musí vybojovat. To souvisí s tím, že by extraliga juniorů měla spadnout z osmnácti na čtrnáct týmů a poslední padat. Extraligu staršího dorostu bych rozdělil na českou a moravskou větev a pak ti nejlepší z obou skupin, ať si to rozdají proti sobě.“

Vstoupit do diskuse
0


Články odjinud


Články odjinud