Nejen sparťané se slávistům rádi vysmívají, že jejich údělem je být věčně druzí a ubrečení. Při pohledu na poslední sezony sešívaných i aktuální rozklad klubu se však spíš chce s upřímnou soustrastí prohlásit, že údělem slávistů je trpět.
Když před dvěma roky Slavia po Jarolímově žranici a následné těžké kocovině balancovala na hraně existenční propasti a za jejího majitele se vydával Antonín Franc, řidič kontroverzního podnikatele Petra Sisáka, ve fanoušcích Slavie se mísila bezmoc, zoufalství a zloba. Klubu s dluhem kolem 250 milionů korun tehdy reálně hrozila insolvence a pád do třetí ligy.
Pak se stal prezidentem klubu bývalý ministr dopravy Aleš Řebíček a část slávistů zaplesala: „Konečně máme majitele! Že je to muž s kontroverzní pověstí? Nevadí, hlavně když naši Slavii zachrání.“ Jenže ono to vadí. A evidentně nezachrání.
Nyní už se totiž dá jasně říct: škoda, že Slavia do třetí ligy nespadla. Po vyhlášení insolvence by se zbavila dluhů a po restartu (ekonomickém i sportovním) se teoreticky už letos mohla znovu hlásit jako nováček mezi fotbalovou elitou. Takový pád a možný vzestup by navíc vybudil opravdové fandy k tomu, aby svůj klub podporovali s ještě větším srdcem než dřív.
Místo toho slávisté trpí. A v přímém přenosu sledují, jak se jejich milovaný klub rozkládá, sype a drolí jako nádherný obraz, mistrovské dílo napadené dřevomorkou. Bohužel na tom není nic překvapivého.
Už když Řebíček klub koupil a okamžitě mluvil o tom, jak do Edenu na sto procent vrátí Ligu mistrů, vypadalo to divně. Nyní - pár dnů po nejpotupnější slávistické porážce (0:7 od Teplic) - už asi každý ví, že to byly jen kecy. A jestliže Řebíček po debaklu odjel do Kanady, pro Slavii by bylo nejlepší, kdyby se už nevracel.
Je totiž jasné, že klub vytrvale ničí. Už jen trenérská ekipa Straka, Poustka, Rada, Petrouš, kterou u A-týmu během dvou sezon bleskově protočil, to dokládá.
Ani jeden z těchto mužů rozhodně není typem kouče schopným v klubu formátu Slavie dlouhodobě koncepčně pracovat. Nepochopitelný experiment se sparťanem Františkem Strakou navíc vážně poškodil image klubu i jeho vztah s fanoušky.
Podivně vyznívá i roční epizodka sportovního ředitele Zbyňka Kusého a diletantismus podtrhuje pohled na současný vybrakovaný a nesourodý hráčský kádr bez charakteru i osobností (snad s výjimkou frustrovaného Kisela).
Tohle je Řebíčkova slávistická vizitka. Vizitka muže, který není ani dobrý manažer, ani fotbalový odborník. Je to stále jen a pouze kontroverzní podnikatel s podivnými praktikami, jehož plány i důvod, proč Slavii vlastní a jaké s ní má záměry, zůstávají i dál nejasné. A řadu lidí od klubu odrazují.
Děsivou hloubku rozkladu pak nejlépe odhaluje rozhovor Michala Petrouše pro deník Sport. Trenér se v něm alibisticky zbavuje zodpovědnosti a stěžuje si na hráče. „Je to jen v nich. Problémy totiž nepramení ze špatné kondice. Je to spíš otázka přístupu a charakteru. Musí zodpovědně bránit a nešetřit krokem, což většina podceňuje,“ mudruje.
Řekl, proboha, někdo Petroušovi, že hlavní kouč neřeší jen kondici, ale právě i přístup hráčů k zápasu? Proč si v týmu nezjednal už dávno pořádek a respekt? Možná proto, že žádný nemá.
To ostatně dokládá jeho odpověď na další otázku, aby byl konkrétní při tvrzení, že hráči nejsou hladoví po úspěchu. „Nemůžu přece nikoho jmenovat, když jsem to dotyčným neřekl. To by bylo hloupé.“
Takže zatímco fanoušci od začátku sezony naštvaně diskutují o tom, že tým nejen že hraje pod psa, ale už ani nebojuje, Petrouš to zatím největším lemplům ani neřekl. To je opravdu hloupé. Hodně hloupé.
Trenér také evidentně není schopen rozeznat sílu týmu. To když vysvětluje, že chabý charakter kádru nerozpoznal už během letní přípravy proto, že „jaro nám vyšlo, nechtěli jsme do toho sahat“.
Experti i pozorní fandové přitom varovali, aby se výsledky ze závěru soutěže nepřeceňovaly. A například odvolaný šéf slávistického skautingu Luboš Kubík nyní potvrdil, že vedení opakovaně upozorňoval na to, že současný tým nemá šanci bojovat o vyšší příčky. A žádal tři zkušené posily a konec nákupů na přebraném slovenském trhu...
Kdyby Slavia fungoval jako standardní klub, musel by Petrouš po takových výrocích letět. Místo toho se vedení rozhodlo potrestat tým milionovou pokutou a hrozí dalšími sankcemi. Je to efektní, klub ušetří, hráči si to v podstatě zaslouží, ale nic to zásadně nevyřeší.
Tady nepomůže strašení. Je třeba dát dohromady vůli, schopnosti, nadšení, odbornost, opravdovost i dostatek peněz a krok po kroku klub začít měnit. Dovedete si ale představit, že se touto cestou vydá Řebíčkova Slavia? Já tedy ne.
