O Světácích na pardubické slávě. Při Haškově dojemné rozlučce byli v menšině
Asi málokdo pochybuje o tom, že existuje úžasnější hokejový svět než slavná NHL. Ti, kdo minulou neděli navštívili zápas Pardubic se Spartou spojený s vyvěšením dresu Dominika Haška ke stropu arény, pak museli mít aspoň na chvilku pocit, že NHL dorazila i do Česka.
Slavnostní ceremoniál byl dojemný, důstojný a precizně zorganizovaný. Nic si nezadal s rozlučkami legend za velkou louží. Ano, přesně s takovými poctami by do sportovního důchodu měli odcházet lidé, kteří mohou být pro své následovníky takovým vzorem jako pro mladé hokejisty Dominátor.
Spolukomentátor České televize David Pospíšil navíc svou první zkušenost s moderováním tak velké akce suverénně „proměnil v hattrick“. A na Kavčích horách by se měli zamyslet nad tím, zda by nestálo za to rozšířit pole jeho působnosti. Zvlášť při vzpomínce na nedávnou hrůzu všech hrůz při vyhlašování Atleta roku v podání uslintané dvojice Monika Absolonová - Aleš Háma.
Ale zpátky do Pardubic. Vedle ceremoniálu zážitek z večera umocnil i samotný hokej. S nasazením i dramatickou zápletkou. O jediný trapas se tak paradoxně postarali někteří fanoušci. A to když nejdříve nadvakrát vypískali majitele klubu Romana Šmidberského a pak se pár z nich snažilo utnout i řeč samotného oslavence skandováním: „My chceme hokej!“
Nechápu to. Obecná neúcta k legendám i k lidem, kteří tu sport dotují, je zarážející. Nemusíte souhlasit se všemi kroky majitele, nemusí vám být sympatický, nemusíte považovat Dominika Haška za nejlepšího gólmana všech dob. Ale pokud nejste úplní omezenci, měli byste těmto lidem projevit základní respekt. Zvlášť ve chvíli, jaká se v Pardubicích odehrávala.
A když už byla řeč o NHL - tam je běžným zvykem, že na začátku každého zápasu vzdá našlapaná aréna hold člověku, který si zaslouží veřejné uznání. Jednou je to hokejová legenda spjatá s klubem, jindy válečný veterán nebo odvážný hasič.
Můžete to považovat za zámořské divadélko, ale mně to až tak umělé nepřijde. Obecně je totiž akt projevení úcty člověku, který něco dokázal či udělal pro ostatní, tou nejlepší motivací k tomu, aby takových lidí bylo víc. A tenhle princip neplatí zdaleka jen v hokeji.
Když jsem nedávno v NHL podobnou slávu sledoval, napadlo mě, jak by asi tak reagovali na takovou akci před každým zápasem v některých tuzemských arénách. Vlažným potleskem? Nezájmem? Nebo rovnou skandováním „Zalez, my chceme hokej“?
Pokud totiž zůstaneme v extralize, tak v ní jsou schopni myslet na nadstavbu tohoto typu v současné chvíli maximálně ve třech klubech. Už delší dobu ve Spartě, jejíž inspirace v NHL je zřejmá. A snaha kultivovat prostředí a zapojit fanoušky do dění v klubu je jasně znát i v brněnské Kometě a právě v Pardubicích. Argument, že ostatní na to nemají peníze, neplatí. Ne vždycky jsou totiž potřeba horentní sumy. Jde spíš o změnu myšlení, o nápad a chuť udělat z každého zápasu společenskou událost pro široké okolí. Tak se buduje klubová komunita.
Haškova rozlučka ukázala, že i při dobré práci klubu kultivace samotných diváků a fanoušků nějaký čas potrvá. Že ne všichni jsou logicky na vyšší level připraveni. V Pardubicích pár z nich ze všeho nejvíc připomínalo tři Světáky ze skvělé komedie Zdeňka Podskalského, kteří se vydali na luxusní večeři do restaurace, kam zatím nepatří.
Dobrá zpráva na závěr zní: byli jednoznačně v menšině.
