Bývalý kouč Štybara o Pogačarovi: Neuvěřitelné, kolik toho dokáže sníst. V čem je výjimečný?
Je takovým „zaříkávačem koní“. Když má některý špičkový cyklista problémy, obrátí se na něj, aby mu pomohl. Stejně to měl belgický trenér a fyzioterapeut Pieter Timmermans i se Zdeňkem Štybarem či vítězem zeleného dresu z Tour de France Jasperem Philipsenem. Teď pomáhá i českým trenérům v rámci projektu Czech Cycling Academy. V rozhovoru pro iSport a iDnes povídal i o Tadeji Pogačarovi a třeba i o tom, kolik toho nejlepší cyklista současnosti dokázal sníst v horské etapě Tour de France. „Tolik toho do sebe nedokážete dostat za celý den,“ říká Timmermans.
Jste jedním ze zahraničních expertů v Czech Cycling Academy. Jaká je práce s českými trenéry?
„Je to nové. Zdeněk (Štybar) mi dal informace, které posbíral na základě svých zkušeností tady v Česku. Takže jsem do toho šel s otevřenou myslí a začal jsem pozorovat, jak trenéři v Česku pracují. Snažím se jim dát podporu, znalosti. Ze začátku jsem jen naslouchal a zjišťoval, co by potřebovali, jak daleko jsou a snažil se je podporovat. A musím říct, že je to mnohem lepší, než jsem čekal. Máme to nastavené teď tak, že když něco potřebují zjistit, obrátí se na mě a já se je to snažím naučit, pokud to sám znám. V současné chvíli jsem spokojený s tím, jak vše funguje.“
Jaké jsou nejčastější chyby, které čeští trenéři dělají? Nebo obecně trenéři, nejen tady u nás.
„Jsou odlišné vize tréninku. A s čím se setkáváme nejčastěji, je klasická vize s vysokoobjemovým tréninkem, s velmi náročnými částmi tréninku a to od brzkého věku. Když se podíváme na situaci obecně, můžeme vidět, že Česká republika má dobré výsledky v juniorech a v kategoriích předtím, ale není tady příliš mnoho těch, kteří z juniorů přejdou do top úrovně. Pravděpodobně jsou nadužívány metody tréninku s velkým objemem v brzkých fázích rozvoje cyklistů, což věřím, je důvod, proč se mnoho českých jezdců nedostane na úroveň World Tour. A to je ten nejdůležitější aspekt, který chceme sledovat a zlepšit.“
Vy sám jste spolupracoval se špičkovými cyklisty jako Zdeněk Štybar, Jasper Philipsen, ale trenérem v žádném konkrétním týmu jste nebyl, že?
„Je to tak. Má práce spočívá víceméně v tom, že když se závodníci dostanou do potíží, přijdou za mnou. Má profese je fyzioterapeut a osteopat. A to dělám se svými jezdci. Když mě vyhledají, je to pravděpodobně proto, že mají nějaké potíže. Pak s nimi začnu stejný proces, jako s mladými, které trénuju. Používám metodu polarizovaného tréninku (80 % ve velmi nízké intenzitě, 20 % krátké, vysoce intenzivní intervaly). Snažím se vyprofilovat svého jezdce. Jaký typ jezdce je a jak mohou být trénováni nejoptimálnějším způsobem. Snažím se je dostat zpět do závodů, pokud jde o lidi jako Zdeněk nebo Jasper, a ve chvíli, kdy se to podaří, je musím opustit. Ve chvíli, kdy je jezdec zase v pořádku, z týmu mi řeknou: Ok, tak díky, už je zpátky v závodech, teď už se o něj postaráme sami. To je moje kariéra.“ (usměje se)
Takže vaše práce s vrcholovými cyklisty je spíš krátkodobější?
„Většinou je můžu trénovat jen rok nebo dva a pak to skončí. Se Zdeňkem to bylo trochu jiné, protože jsem s ním spolupracoval tři roky v kuse, pak dostal týmového trenéra a pak jsem se k němu zase vrátil. S Philipsenem to bylo v době, kdy měl problémy v UAE Emirates (2020), a on sám mě poprosil, jestli bych se na něj mohl podívat, protože věděl, co jsme zvládli se Zdeňkem. V tom roce přestupoval do Alpecinu. Řekli mi, že ho můžu trénovat ještě další rok. Ale tam vyhrál devět závodů a oni řekli: Ok, díky, teď už si to přebíráme sami, mise splněna.“
Dělají to, co ostaní, ale mají víc talentu
Podívejme se teď společně na ty nejlepší. Co podle vás dělá Velkou trojku (Pogačar, Vingegaard, Evenepoel) výjimečnými?
„Talent. My se bavíme sice o těchhle třech až pěti nejlepších na světě. Ale když se podíváte na celý World Tour peloton, je tam spousta opravdu talentovaných jezdců, kteří pravděpodobně dělají to stejné, jako tihle borci. Ale tihle jsou ještě víc talentovaní než ostatní. Mají větší výkon, tělo akceptuje ještě víc zátěže než u všech ostatních. To není tak, že by trénovali úplně jinak. Dělají to samé, co všichni ostatní, ale mají víc talentu. A to dělá ten rozdíl.“
Tak jednoduché to je?
„Ano, je to jednoduché. Protože každý zná tréninkové strategie, každý využívá poznatky vědy. Každý World Tour tým má všechny ty, kteří s nimi pracují, na nejvyšší úrovni. Všichni dostávají stejné informace a stejný přístup, jen tato trojice až pětice s tím umí pracovat ještě líp, absorbovat víc a umí s tím udělat víc než ostatní.“
Kterého z nich byste rád trénoval, kdybyste mohl?
„Kdybych si mohl jednoho vybrat? (přemýšlí) Asi Mathieu van der Poela. Nebo typ jako je Mathie nebo Wout van Aert. Jsou to typy na klasiky a zvládají výjimečné věci i na Tour de France a podobně. Samozřejmě na Tour nemůžou skončit celkově v top 3, ale když se na ně podíváte, co zvládají za výkony se svým somatotypem, kdy jsou to kluci, kteří mají okolo 72 kilo nebo víc… Je opravdu zajímavé mít sportovce s takovým profilem, kde víme, že to nejsou úplně jezdci na celková pořadí, nejsou vyloženě sprinteři, ale zvládají všechno.“
Pogačar před pár lety změnil trenéra. Máte představu, jaké změny v přípravě udělal?
„To nemám. Netuším, co dělal předtím. Ale je jasné, že nějakým způsobem zapracovali na síle. Pravděpodobně má velmi vysoké VO2max a velký motor. Jestli jsem pochopil správně data a zprávy, které jsem četl, tak neinvestovali ani tak do tréninku síly třeba v posilovně, jako do síly na kole - v čemž je rozdíl. A to je dle mého ta rozhodující změna, ve které získal procenta výkonu navíc, což ho udělalo fenoménem. On je prostě Eddy Merckx naší doby. Dokáže úplně všechno. A navíc zvládá vítězit celý rok. Jeho schopnost regenerace je úžasná.“
O podobnou změnu se pokoušel také Vingegaard, ale tak výrazné zlepšení u něj nenastalo.
„Ano, a tím se dostáváme přímo k jádru věci. Protože to vlastně není překvapující. Když se podíváte na Tadeje, není to somatotypem typický jezdec na celkové pořadí. Je takovou kombinací vysoce výkonného VO2max a aerobního systému s anaerobním systémem. Takže může tyto dva systémy kombinovat a využívat je fenomenálním způsobem. A tyto kvality mají také jezdci na klasiky. Jen s tím rozdílem, že Tadej váží okolo 65 kilo a klasikáři klidně 75 nebo víc. Chci tím říct, že Tadej je takový hybridní typ sportovce, zatímco Vingegaard je jednoznačný typ vytrvalce. A před touto sezonou se snažili přeprogramovat jeho jezdecký profil na více výbušný typ. Ale pokud nejste hybridní typ, tak jím zkrátka nikdy nebudete. Zároveň je nebezpečné experimentovat v oblasti výbušnosti a rychlosti, kterou Vingegaard na poražení Pogačara postrádal. Riskujete, že tím ztratíte kvality, které už máte. Ve Vismě to pravděpodobně řešili: Jak daleko můžeme s Jonasem zajít, aniž bychom ztratili jeho kvality? Ale v minulosti jsme viděli, že pokud není Tadej stoprocentně ve své kůži, Vingegaard a dokonce i Evenepoel se k němu můžou přiblížit. Ale pokud budou všichni zdraví, myslím, že Tadej pokaždé zvítězí.“
Remco není hybridním typem jako Tadej
Může se teď posunout Evenepoel v novém týmu?
„Doufám, že ano, protože to je Belgičan, takže mu přeju. Ale myslím, že i pokud by se posunul, nebude to stačit. To je můj názor. Doufám, že dokáže využít zkušenosti, které v Red Bullu mají. Ale když se podíváte na Remca, ani on není hybridním typem jako Tadej. A pokud spolu závodí, vždy je to Tadej, kdo zvítězí. Udělá jeden, dva nástupy a je pryč. Remco se pak třeba dokáže udržet na té stejné vzdálenosti a Tadej mu už dál neujíždí, ale není zkrátka tak výbušný. Stejně jako Jonas.“
Nedávno se objevily údaje, kolik toho Pogačar snědl za pětihodinovou horskou etapu na Tour. Stojí tam 1200 gramů sacharidů. Můžete přiblížit, co to znamená?
„Že každou hodinu snědl kolem 240 g. Přibližně před deseti lety jsme klukům doporučovali, že pokud sní 60 g uhlohydrátů (sacharidů) za hodinu, bude to na perfektní výkon stačit. A že kdyby snědli víc, bude jejich žaludek přetížen a můžou to zabalit. Pak se to posunulo na 90 a teď se dokonce mluví o 160 g na hodinu. To znamená nejen, že to musíte sníst, ale také to musí vaše tělo vstřebat, abyste neměli následně žaludeční nebo střevní potíže.“
Ovšem u Pogačara je to ještě o kus víc…
„Pokud jsou tato čísla pravdivá, pak je to ještě o dvě úrovně výš. Kdybyste to přepočetli na kalorie, tolik toho do sebe nedokážete dostat za celý den. Takže pokud ta data sedí, Tadej dokáže pojmout násobně víc energie než všichni ostatní jezdci. On to palivo potřebuje k výkonům, jaké předvádí. Když jede 6,7 wattů/kg 50 minut, můžete si z toho spočítat, kolik energie k tomu potřebuje. A je to skutečně neuvěřitelné množství uhlohydrátů. A pouze, pokud je do sebe dokážete dostat, můžete předvést takový výkon po tak dlouhý čas.“
Takže pokud Pogačar plánuje zaútočit nebo jít do dlouhého sóla, už před závodem se na to musí připravit i z hlediska příjmu energie?
„Rozhodně. Přesně ví, kolik uhlohydrátů na hodinu potřebuje, aby mohl jet tak či onak. Mají to všechno spočítané.“
Takže i stravování se musí natrénovat?
„Správné stravování je rozhodně součástí tréninku. Vlastně, teď jsem si vzpomněl, že když jsem začal pozorovat přípravu mladých českých cyklistů, skoro všichni nejedli při tréninku dostatečně. To je jedna z velkých chyb, které jsem si tady v Česku všiml. Všichni jdou na trénink a skoro u toho nejedí, nebo jen velmi málo. Ale když nemáte dostatek sacharidů, nejste schopní podat výkon, jaký chcete - ani na tréninku ne. A vytváříte tím pro tělo takovou zátěž, že může být brzy přetrénované. Proto se musí při tréninku cvičit také žaludek na to množství jídla, které do něj při závodě potřebujete dostat. Jíst pravidelně a větší porce. Pokud na to žaludek nevytrénujete, v závodě přijdou zažívací problémy.“
