Jágrovy výroky byly jednoznačné. Žádná Šifra mistra Jaromíra

Jeho slova prý byla špatně pochopena. No, každý občas uletí, zvlášť v rozpoložení, v jakém se Jaromír Jágr nacházel po neúspěšném vyvrcholení šampionátu v Minsku. Byl rozladěný, naštvaný, frustrovaný, možná i dotčený. Chtěl vyjádřit, co cítí a co se v něm za celou dobu nahromadilo.
Pod vlivem silných emocí ustřelil a řekl, co neměl. Jeho výroky však byly jednoznačné, neskrývaly v sobě žádný jinotaj, natož zašifrované poselství. Jágrova slova tedy byla pochopena naprosto správně. A pokud měla vyznít jinak, než vyzněla, pak hokejový velikán svoje názory neformuloval dost přesně a jasně. Anebo snad mají být blbci všichni ti, kdo si to vysvětlili jinak? Asi ne…
Dominik Hašek vlepil Jágrovi výchovný pohlavek. Nenašel by se nikdo tak povolaný to provést. Oba udělali pro český hokej nejvíc, ve všem, co dokázali, jsou si rovni, vzájemně se uznávají. Kritika legendy s osmašedesátkou zase na chvíli rozdělila národ na haškovce a jágrovce, nicméně tohle vůbec nebyl její účel a Jágr pokárání od kapacity jako Dominátor celkem sympaticky přijal.
Neurazil se, nepřešel do protiútoku. Uvědomil si, že se měl líp kontrolovat a že udělal chybu, kterou už nelze vzít zpátky. Omluva, že to vlastně myslel jinak, to už byl jen pokus narychlo uklidit aspoň něco z toho, co nadrobil.
Někdy je lepší nerozptylovat se podružnostmi a odlišit důležité od nepodstatného. Nemám pocit, že by se během mistrovství světa nebo po něm strhla v médiích nějak břitká kritika českého týmu nebo Jágra samotného. Chabé bránění, přetažená střídání, fauly holí a další nedostatky, to byl prostě fakt. Ale co chtěl slyšet? Že všichni hráli dobře, jen měli smůlu a taky je zařízli rozhodčí? Takové úvahy jsou přece scestné.
Média u nás bývají ke sportovcům shovívavá, pokud tedy opravdu nepřijde malér. Jejich účelem přece není jen velebit a hýčkat. Zvlášť, když nemají za co. To by taky fanoušci mohli propadnout pocitu, že sledovali úplně jiný zápas a že už to ve sportu chodí jak v politice. Vymoženosti dnešní doby navíc umožňují každému vyjádřit svůj názor a podělit se o něj s ostatními. Jenže rozptylovat se kdejakým výkřikem a odvádět pozornost k podružnostem, to někdy bývá zbytečné plýtvání časem a energií. Obzvlášť během turnaje jako mistrovství světa.
Jaromír Jágr se coby národní idol jen zřídka setkával s nesouhlasem, odpíráním, výčitkami. Všichni ho hltali, obdivovali, nadšeně mu provolávali slávu a taky si vážili toho, že je pořád ještě ochoten reprezentovat a na ledě by pak vypustil duši.
Na šampionátu v Minsku bylo vidět, jak se těžko smiřuje s tím, že už to zkrátka není, co bývalo, trýznil ho pocit bezmoci, když nedovedl tým do finále, byl zoufalý, že nakonec nezískal aspoň bronz. Když pak četl na sociálních sítích a v internetových diskuzích poznámky od lidí, kteří to kolikrát snad ani nemysleli vážně, nadzvedlo ho to natolik, že svoje rozčarování dal dost neuvážlivě najevo.
Mezitím několikrát připomněl, že v reprezentaci hraje naposledy. Hodnocení turnaje v českém podání se pak omezilo víceméně pouze na jedno ústřední téma, tedy, že Jaromír Jágr končí. Haškova kritika jeho „nepochopeného“ vystoupení to přiživila. Nejvíc se mluví a píše o Jágrovi, pozornost se upírá jeho směrem, zatímco účinkování týmu jako takového se obecně moc neřeší...