Jeho život byl samý karambol. Nadělal jich víc, než jich zaregistrovaly dopravní policie celého světa. A přece za ně nebyl ani jednou potrestán. Ani nemohl být. Naopak, sklízel potlesk a uznání. Zoltán Kováč je mistrem karambolů na stolech s mantinely, potaženými zeleným suknem.
Rodák z Rožňavy, a od čtrnácti let Brňák „jak poleno“, dlouhá léta suverénně vládl československému závodníku kulečníku. Titulů měl na rozdávání a kupodivu tak i udělal. Při příležitosti vydání své knihy „Mistrovské karamboly“ měl už ve sbírce více než šedesát vítězství v domácích šampionátech, ale sám se představuje jako padesátinásobný mistr republiky.
Legenda československého kulečníku v loňském roce popřála k sedmdesátinám svému bývalému spoluhráči z fotbalové Zbrojovky Brno Ivo Viktorovi, teď mu to slavný brankář jistě oplatí. Stejné výročí oslaví Kováč 11. dubna.
„S Ivošem jsme dlouholetí kamarádi. Hrávali jsme spolu druhou ligu poté, co se Rudá hvězda Brno sloučila se Zbrojovkou a on by v Brně na vojně. Já to teď mám trochu lepší než on. V sedmdesáti se kulečník ještě dá hrát celkem obstojně, s fotbalem už je to horší. Ale nabídl jsem Ivovi, že mu poradím a může se na stará kolena úspěšně věnovat kulečníku,“ vybízí Kováč někdejšího třetího nejlepšího fotbalistu Evropy.
Zatímco o kariéře Kováče jako velmistra kulečníku se ví hodně, to, že si zahrál i nejvyšší fotbalovou soutěž, bude pro mnohé překvapením.
„Při tom sloučení měla Zbrojovka prakticky dva prvoligové týmy, protože my jsme jako béčko druhou ligu vyhráli, i když nás do nejvyšší soutěže samozřejmě nepustili. Hrával jsem celkem pravidelně levého beka. V brance byl, jak jsem říkal, Ivo Viktor, tehdy jako klubová dvojka za reprezentantem Schmuckerem. Poprvé jsem nastoupil na Slavii. Jel jsem s áčkem, protože jich bylo málo, a moc jsem nevěřil, že si zahraju. Ale nakonec jsem se na hřiště na pár minut dostal. A pak jsem v první lze nastoupil ještě jednu chviličku, takže dva kratilinké starty určitě nemá cenu nějak vyzvedávat nebo oslavovat,“ uzavírá Kováč svoji fotbalovou kroniku a raději hovoří o hře, kterou miluje ze všeho nejvíc, karambolovém kulečníku.
„Dnes už mají naši hráči naprosto jiné podmínky, než měla naše generace. Na každou významnější soutěž je samozřejmý nový materiál, tedy koule a nově potažené stoly, mohou jezdit na všemožné turnaje po celém světě. Někteří dokonce hrávají nejvyšší soutěže v Německu a jiných kulečníkově vyspělých zemích. Já jsem doma hrál a trénoval s několik let starými koulemi, stoly se potahovaly jednou za rok. Za hranice jsem se podíval jednou dvakrát do roka. Ale jen po Evropě a ještě kolem povolení byly tahanice, protože kulečník byl brán za jasně buržoazní hru. Ten kontakt s nejvyspělejšími hráči mně prostě tenkrát chyběl. A venku na mě taky napřed pohlíželi, jako na exota. Ale když jsem odehrál první partie, hned se všechno změnilo a i ti absolutně nejlepší hráči mě vzali za sobě rovného soupeře i partnera,“ váží si těchto kontaktů Kováč.
Dnes už závodně kulečník nehraje, štafetu přenechal mladším hráčům a stejně jako velcí borci jeho generace se už kulečníkem jen baví.
„Je škoda, že kulečník nepokračoval ve vývoji ze začátku devadesátých let. To byl doslova boom. Vznikaly nové kluby, přibylo hodně mladých hráčů. Jenže abyste se dostali na vrchol, musíte opravdu denně alespoň šest sedm hodin trénovat, nachodit kolem stolu desítky a stovky kilometrů, spát na stole, protože některé strky je třeba opravdu nacvičit a pak zahrát poslepu. To už dnes mladí moc absolvovat nechtějí. Je to škoda. Kulečník je opravdu krásný sport, a jak já tvrdím, vydrží vám opravdu na celý život,“ říká kulečníkový mág, přičemž on sám je v sedmdesátce živoucím dokladem těchto slov.
