DVOJROZHOVOR | Čeká je první velký turnaj v roli trenérů národního týmu. Léta spolu válčili na hřišti, teď si Jan Filip (kouč švýcarského St. Gallenu) a Daniel Kubeš (kouč německého Emsdettenu) notují na lavičce. Už pozítří povedou Jíchu a spol. v úvodním duelu mistrovství světa proti Francii, hlavnímu favoritovi na zlato. Do Kataru odletěli včera s talismany v podobě náramků.
Shodli se na nominaci. Právo posledního slova si nepřivlastňuje ani jeden z nich. Mezi novými kouči házenkářské reprezentace funguje chemie, kterou kvitují i samotní hráči. „Mě ale nemají rádi, protože jsem přísný,“ říká ve dvojrozhovoru pro Sport napůl vážně Daniel Kubeš, někdejší elitní obranář. „Tak to není,“ chlácholí kamaráda Jan Filip, ještě před pár lety jedno z nejlepších křídel světa.
Jak jste přišli k těm náramkům?
Kubeš: „Dostal jsem dva od neteře. Je to pro mě úplná novinka, jako hráč jsem nikdy žádný talisman neměl. Jsem rád, že můžu mít na ruce takovou ozdobu v českých barvách.“
Filip: „Já si s sebou taky beru jeden náramek. Rodina druhého ledna odjela do Česka, dlouho se neuvidíme. Ale v době technických vymožeností jako je skype můžete děti na dálku slyšet i vidět.“
Kubeš: „Pro děti je to těžké a pro manželky náročné. Ale pár mistrovství už jsme odjeli, to odloučení je stejné. Před dvěma lety jsme byli pryč měsíc jako hráči, teď budeme jako trenéři.“
Tvrdíte, že nikdo nemá při rozhodování poslední slovo. Ale co když se váš názor liší?
Filip: „Tak se dohodneme.“
Kubeš: „Můžeme si vzít k ruce Karla Nocara (manažera týmu), na jehož názor dáme. Případně se zeptáme Filipa (kapitána Jíchu) nebo Petra (brankáře Štochla). Situace, že bychom se s Honzou na něčem neshodli, ale ještě nenastala. Pokud by k tomu došlo, tak věřím, že se to vyřeší lehce. Z tohoto vůbec nemám strach.“
V klubu to ale chodí jinak, ne?
Filip: „Tam to není, to je fakt. Ale třeba Švédové to s Olou Lindgrenem a Staffanem Olssonem praktikují stejně jako my.“
Kubeš: „Jsme mladí trenéři. Kdyby měl jeden z nás šedesát let, těžko by přijal takovou spolupráci s třicetiletým. To, že k sobě máme blízko osobnostně i věkově, je naše veliká výhoda.“
Mluví Daniel jako bývalý obránce i do útočné činnosti?
Filip: Hrozně. (úsměv) My to nemáme rozdělené, že se Dan věnuje obraně a já útoku. Vzájemně se doplňujeme.“
Kubeš: „Každý má své silné a slabší stránky. Honza je hodně organizovaný, já jsem hrozný chaotik. On umí hezky psát, já mám zase někdy zajímavé myšlenky. Funguje nám to dobře.“
Oba působíte dlouho v německy mluvících zemích. Stane se vám někdy, že promluvíte na tréninku národního týmu německy?
Kubeš: „Mně se to stává často. Ale díky tomu, že spousta hráčů působí v Německu, rozumí mi. Není to vůbec na škodu. Navíc některé pokyny jsou mezinárodně známé, takže je to v pohodě.“
Filip (přikyvuje): „Mám to podobné. Kolikrát má člověk něco na jazyku a vypadne to z něho německy. Ale jde o slova, ne o nějaké rozvité věty.“
Budete spolu v Kataru bydlet na pokoji?
Filip: „Ne. Dan chodí brzy spát a vstává dřív. Já jsem opačný typ.“
Hráči vás chválí, nabíjí vás to?
Kubeš: „Tihle dva mě nechválí.“ (směje se a ukazuje na Jíchu se Štochlem)
Filip: „Když člověk něco dělá a cítí zpětnou vazbu, tak ho to potěší a žene dál.“
Kubeš: „O cestě, kterou jsme se vydali, jsme přesvědčení a chceme, aby do toho hráči dali stejnou energii. Když to dělají, jsme v zásadě spokojení. Pokud necítím, že do toho jdeme naplno hlavou, tělem a srdcem, tak spokojený nejsem.“
Zajímá vás něco v Kataru mimo palubovku?
Filip: „Já jsem tam ještě nebyl, takže mě zajímá, jak ta země funguje. Ale myslím, že budeme mít tolik práce, že na mimo házenkářské aktivity čas mít nebudeme. Musíme se připravovat na další zápasy. V tomto mají hráči výhodu.“
Kubeš: „Já už jsem v Kataru byl, takže vím, co mě čeká. Je to pouštní stát, tolik zajímavostí tam není. V hlavním městě jsou hezká místa, ale když člověk vyjede z Dauhá, ocitne se na poušti. Jak říká Honza, času bude tak málo, že ani s výletem do pouště nepočítám.“
Znáte nějaké české fanoušky, kteří se do dějiště šampionátu chystají?
Filip: „Vím o pár lidech, ale kolik jich tam bude celkově, to netuším. Každá podpora samozřejmě potěší. Bylo hezké, když jsme v přípravě v Mannheimu viděli v hledišti dvě české vlajky.“
Kubeš: „Já nikoho, kdo do Kataru letí, neznám.“
