Sbohem, olympiádo! Vítka vyřadila z boje o Soči vyhřezlá ploténka
PŘÍMO Z ANTERSELVY | Mohla to být jeho pátá zimní olympiáda. Nagano, Salt Lake City, Turín, Vancouver a nyní Soči. Jenže bohužel. Necelý měsíc před začátkem Her musel český biatlonista Zdeněk Vítek svůj boj o nominaci vzdát. Kvůli bolesti zad způsobené vyhřezlou ploténkou. Při běhu mu nejde pořádně zabrat do závodního tempa, nemůže ani příliš dlouho sedět. „Udělal jsem, co to šlo, ale už to přerostlo mez,“ přiznal novinářům během SP v Anterselvě.
Kdy jste se tak rozhodl?
„V podstatě jsme to s trenérem rozebrali ve středu večer. Chtěl jsem vědět, co na to on, co na to já, co na to záda... Pavel Kolář mi sice říkal, že by se nemělo nic horšit, ale když jsem měl rychlý trénink a teď vám během jednoho kola lupne v zádech, navíc taková kudla a člověk musí na pár vteřin zastavit a rozdýchat tu bolest, tak je to divné. Nehledě na to, že do toho výkonu už nejde tak naplno a ještě se podvědomě brzdí. A tak to nejde.“
Co tedy přišlo za pocit, když jste řekl, že to nedáte? Úleva?
„Už jsem s tím byl smířený. Člověk s tím bojuje, nejsem tak slabý a umím potlačit bolest, ale někde je asi ta hranice, kde si člověk řekne: Dost, na toto už nestačím. Někdy 5. ledna už jsem se s tím srovnal. Tím, jak je to dlouhodobé, tak se malinko rozmělňuje i ta emoce toho zklamání.“
Co tedy bude dál?
„To se v podstatě teď řeší. Je několik alternativ. Jedna z nejbláznivějších je ta, a tu prosím do uvozovek, že půjdu na operaci a budu pokračovat dál. Další je, že půjdu na operaci a skončím. A třetí, že nepůjdu na operaci a zkusím se s tím poprat. Konzultovali jsme to s panem Kolářem, má zkušenosti. Dva tři měsíce povolím z tréninku, může se to upravit a naskočí to samo a v běžném životě mě to nebude tak omezovat.“
K čemu se kloníte teď?
„Nemám jasno. Je to těžké, jezdit jako turista mě fakt nebaví. V pátek jsem se byl na tréninku projet a když člověk vidí ty kluky, jak jezdí rychle, taky by se do toho rád opřel. Ale teď se musím brzdit. Musím si udělat nadhled a z toho něco vznikne a uvidí se.“
Kdyby však nebyla letos olympiáda, bylo by to snazší rozhodování?
„Určitě. Možná by mě ale víc než olympiáda mrzelo MS doma. To pro mě bylo ještě větší motivací než olympiáda. Olympiáda je hodně vysoko, ale MS doma bylo minimálně na stejné úrovni. A teď když to vidím a ještě vás utnou před branou a zavřou, tak je to těžké.“
Jak se tedy zranění projevuje v normálním běžném životě?
„Nemůžu moc sedět. Teď je to ještě dobrý, ale moc dlouho ne.“
Takže v autě řízení?
„To je hrozný. Když jsem jel do Anterselvy, tak ze sedmi hodin jsem měl snad šest zastávek. Ze začátku jsem vydržel dvě hodiny, pak jsem ale po půlhodině stavěl. Nešlo to.“
To nezní vůbec optimisticky.
„Ano. Jenže bych chtěl také hlavně poděkovat těm lidem, kteří mi s tím pomáhali. Zkoušel jsem nejen pana Koláře, vyzkoušel jsem několik metod. Od alternativy až po klasické léčení. Snažil jsem se to nějak vyřešit, čas mě tlačil, udělal jsem, co jsem mohl.“
Hrál v obnově toho zranění i váš zlatý závod na začátku sezony ve smíšené štafetě v Östersundu?
„Tam to bylo ještě dobré. Měli jsme tam ale tři dny volna a já v tréninku zařadil asi více obecné síly. A možná se to všechno sečetlo včetně psychického stresu před závody. Do druhého závodu jsem tak nastupoval s tím, že mě to bolí. Možná jsem to tím dorazil, ale kdo ví.“
Uklidňují vás v takovou chvíli vzpomínky na úspěšnou minulost?
„To ne, stará sezona je stará sezona. V biatlonu se to točí, minulý týden jste jinde než ten další. Dá se na to vzpomínat, ale možná že mě to chlácholení čeká. Zatím jsem v tom, myslet ještě dopředu. A teď jestli budu vzpomínat, uvidíme doma, až budu mít čas a klid.“
Umíte si tedy představit, že toto pořád není konec?
„Já se odmítl dívat dopředu, chtěl jsem, aby sezona dobře dopadla. Teď mi to vypadlo malinko dřív, takže si to nedovedu představit. Těch možností je ale ještě tolik, že si to nechávám proplout hlavou.“
