V komunitě freeridu je známá hlavně díky produkci a účinkování ve filmu Snowgirls. Vedle toho Slovenka Martina Molnárová letos poznala, jaké to je jezdit na lyžích a na snowboardu v Africe. V roli instruktorky poznávala tři měsíce, co znamená sníh a mráz pro kontinent, který má každý spojený s vedrem, safari a pouští.
Jak jste se do Afriky dostala?
„Jsem instruktorkou snowboardingu i lyžování a díky tomu hodně a hlavně ráda cestuju. S přítelem jsme dělali instruktory v rakouském středisku Nassfeld a kamarád, který tam působí jako manažer, nám dal tip na Afriku. Šlo o resort Afriski v republice Lesotho, což je stát, který leží přímo v Jihoafrické republice.“
Co váš pobyt obnášel?
„Lyžovali jsme v nadmořské výšce tři tisíce metrů a vydrželi tam tři měsíce, celou jejich letošní zimu, což je naše léto. Dělali jsme instruktory, vedle toho jsem se zúčastnila dobře obsazené soutěže ve freestyle, která dokonce patřila mezi závody FIS. Skončila jsem druhá a byla opravdu překvapená, jak dobře tam někteří lidi jezdili. Zbytek času jsme cestovali a díky tomu jsem se naučila surfovat na plážích v Durbanu.“
Lyže a snowboard si s Afrikou spojí málokdo. Zkuste popsat tamní atmosféru?
„Byla to taková haluz… Je to kultura, které tam moc lidí nerozumí, takže vysvětlit techniku lyžování a snowboardu bylo mnohem těžší než v Česku, na Slovensku, nebo v Rakousku. Většinou jsme měli na starosti úplné začátečníky. Cítila jsem se jako misionářka, tak nějak byla práce i placena, ale tohle nám nevadilo. Rádi s přítelem vyrážíme do neznáma.“
Jak vypadá lyžařské středisko v Africe?
„Jde o jeden kopec, kde leží na jednom pásu třeba dvacet centimetrů přírodního sněhu a zbytek je uměle zasněžovaný. Ve třech tisících metrech bylo v noci třeba deset pod nulou. Je to ledovec a v minulosti byl všechen sníh přírodní a začínalo to tak, že si Afričané vyšlapali bokem sjezdovku. Celé to fungovalo na přírodní bázi. Teď už mají technický sníh a jeden vlek, půjčovnu vybavení, lyžařskou a snowboardovou školu, restauraci, hotel a malé chatky na ubytování. Kapacita střediska je tisíc lidí.“
Je lokalita zajímavá i pro zkušené vyznavače zimních sportů?
„Sníh je stejný jako v Evropě a navíc tam mají perfektní snowpark. Udělal ho profesionální snowboardista Marco Grilc ze Slovinska, který jezdí za Red Bull. Po dvou letech v USA tam postavil úžasný park, kde jsou výborné překážky, skoky, bedničky a zábradlí. Je to zábavné a kreativní, navíc postavené tak, aby se tam člověk nebál.“
Využívají ho i místní lidé? A kdo tam vůbec chodí lyžovat?
„Většinou běloši, černoši minimálně. V Africe je pořád dost cítit rasismus. Bílí dělají manažery a vlastní podniky, černoši pro ně pracují. Když už jsem měla klienty černoušky, šlo jim to mnohem hůř. Neuměli pochopit, jak se na sněhu pohybovat. To, jak jim to nešlo, bylo tak výrazné, až to bylo milé a vtipné. Hlavně pro toho, kdo to sledoval.“
Zkuste být konkrétní.
„Měla jsem třeba skupinu dvanácti černoušků. Stáli poprvé na lyžích a musím říct, že jen nazout boty a lyžáky pro ně představoval velký problém. Když už si to konečně nandali a stoupnuli si do řady, tak jeden spadl a ostatní shodil jak domino. Když se postavili a já je učila pluh, začali místo brzdění po dvou metrech ječet a křičet. Oni to prostě nějak nepochopili. Snowboard byl ještě horší, je to těžší a oni nepobírali jízdu na hraně. Byly z toho takové bizarní pády. Někdy i nebezpečné a já se trochu bála. Oni totiž vůbec nebrzdí, místo toho hrozně křičí.“
Podobně se asi Afričané koukají na Evropany, kteří běží městský maraton, že?
„To je úplně přesné. Když někdo zaběhne v Evropě maraton pod čtyři hodiny, bere se to jako dobrý výkon, v Africe tenhle čas vůbec nikdo neřeší. Ale abych nemluvila jen o tom, že jim to nejde, musím říct, že se to pár černouškům povedlo. Zaměstnanci Afriski měli program zadarmo, takže vlekaře a správce areálu jsem naučila jezdit na snowboardu.“
Co vám tato zkušenost dala?
„Byla to velká zábava. Je mi osmadvacet a už jezdím kvůli jiným věcem než proto, abych se dostala na olympiádu. Snowboarding a freestyle lyžování se snažím co nejvíc spojit s cestováním. Předtím jsem dva roky točila a produkovala film Snowgirls, kde jsme se snažili ukázat to nejlepší z našeho sportu, tohle bylo něco úplně jiného.“
Neplánujete o Africe natočit další film?
„Udělali jsme pěkné záběry, protože jsem točila s jednou africkou televizí reality show o tom, jak se místní rodina učí jezdit a skákat na snowboardu. Ta televize mi ale bohužel záběry nedodala a já vůbec nevím, jestli se mi je někdy povede získat. Teď mám materiál jen na krátké minutové video, které asi udělám.“
Umíte si představit, že se do Afriky opět za sněhem vydáte?
„Teď budeme s přítelem dělat instruktory na ledovci Stubai a myslím, že Afrika už nám stačila. Je to takový punk, což se nám sice líbí, na druhou stranu chceme poznávat nové věci, takže se spíš příští léto vydáme do Austrálie nebo na Nový Zéland.“
Na co budete nejvíc vzpomínat?
„Asi na to, že to byl takový lyžařský punk. Žádný komfort, což se nám v tom prostředí líbilo. Pořád tam třeba vypadávala elektřina a často jsme se ráno budili zimou. Když bylo venku deset pod nulou, v pokoji byla nula. Na oknech mrznul hrubý led, ty jejich domky mají hrozně tenké stěny, takže jsme se zahřívali pálenkou nebo navzájem jeden druhého. Kdo má rád dobrodružství, ať tam jede. Není to zas tak drahé. Letenky stojí do 15 tisíc korun a týden se vším všudy tam vyjde na dalších 10 tisíc. Tři hodiny jízdy od střediska je už navíc relativně teplo.“
