Určitě to znáte. Přinutit tělo k pohybu po perném pracovním dni je výzva, někdy se z ní dokonce stává velká překážka. Účastníci projektu Superlife, kteří se připravují na to, aby 8. května zaběhli s trenérem Milošem Škorpilem maraton v Praze pod 4 hodiny, se s ní ale umí skvěle vypořádat. Jako třeba 27letý právník Jakub Kolomičenko. Tréninkový plán dodržel i na služební cestě v Londýně. Tohle je jeho cesta na maraton.
Do skříně v hotelovém pokoji věším sako s košilí a neochotně vyndávám termotričko, šustku a elasťáky. Ach jo, jak se mi jenom nechce. Za sebou mám dlouhý den a postel vypadá neskutečně měkce, přívětivě a lákavě. Bohužel tréninkový plán se neptá, jestli se vám chce, a to ani, když jste na služební cestě v Londýně.
Kromě lenosti a nechuti cítím i takový zvláštní strach a úctu. Přeci jen, jsem kluk z Plzně a z nástrah velkoměsta mám respekt. Do kapsy pro jistotu beru telefon a kreditku. Byl bych si vzal i kartu na MHD, ale to bych ji nesměl ztratit hned po první cestě metrem. 43 liber v háji... To zabolelo.
Ťap ťap ťap, povědomé ťukání mých běžeckých bot o dlažbu mě uklidňuje. Když se rozbíhám na svoji cestovní rychlost, strach začíná střídat vzrušení, a vztek ze ztracené tramvajenky nedočkavost z toho, co mě čeká. Využívám výhodné polohy hotelu, který je poblíž Tower Bridge a plánuji cestu po Jižním břehu řeky Temže. V úmyslu mám uběhnout cca 5 km, a pak se vrátit pro jistotu stejnou cestou.
K mostu jsem se dostal vcelku „lehce“. Na cestu jsem se musel ptát jenom jednou a auto mě málem srazilo asi jenom dvakrát. Je trošku nepříjemný nezvyk, že auta jezdí z druhé strany, než je člověk očekává. Cestou potkávám jenom samé vážné lidi v oblecích a kabátech, snad u řeky budou nějací běžci a nebudu si připadat tak divně.
Přebíhám most a mocnou Temži a tím začíná moje vyhlídková trasa. Probíhám kolem prosklené radnice a známého mrakodrapu „Střep“, svého času nejvyšší budovy v Evropě (nyní už druhé), a pokračuji dál po nábřeží. Běžím v pohodovém tempu, občas zkouknu tepovku a kochám se neskutečnými výhledy na řeku se ctihodnými mosty a historickou část města mísící se s moderními administrativními „skleníky“.
Potkávám i nějaké běžce. Hodně z nich má batohy a hádám, že je zde populární přiběhnout ráno do kanclu, převléct se a po práci zpátky do běžeckého a hurá na cestu domů. Trošku závidím, tohle bych taky bral, ale v práci nemáme sprchy.
Když mi hodinky hlásí pátý kilometr, tedy pomyslný bod návratu, zahlédnu v záhybu cesty známé Londýnské Oko, které do okolí září jasně rudou barvou. Za ten kilometr navíc to určitě stát bude, a tak opouštím svůj plán a běžím dál. Za pár minut vím, že to stálo za to a já se kochám krásným pohledem a zjišťuji, že na protějším břehu Temže je proslulé Westminsterské opatství s majestátním Big Benem. Teď už opouštím plán úplně, včetně předem vytyčené bezpečné cesty a vyrážím přes most na severní břeh, po kterém mám v plánu se vrátit zpátky do hotelu.
Cestou po severním břehu mám pocit, že vyběhla snad půlka města. Rád se řadím k těm běžcům, kteří se zdraví, což, jak jsem brzy zjistil, se tady moc nenosí. Po chvíli mi ale začíná docházet, že bych prostě nedělal nic jiného, než zdravil ostatní lidi, je jich prostě moc. Jinak Londýňané běhají dost rychle a až na pár výjimek úplně blbě, náš trenér Miloš Škorpil by tam měl asi dost práce.
Cesta po Severním břehu utíká krásně, jen možná až moc rychle a já si užívám nádherné výhledy z druhé strany řeky. Bohužel, další den bude dlouhý, a tak musím skončit na třináctém kilometru. I tak jsem to trošku přetáhnul. V sámošce kupuji pivko, které na hotelu otevírám a přemýšlím o uplynulé cestě. Minule jsem si stěžoval, že jsem z Londýna viděl hotel, metro a pár administrativních budov, letos je to ale jiné. Jsem obohacen o tento unikátní zážitek. Děkuji ti, běhání. Děkuji ti za to, že tohle nebude jen další obyčejná služebka.
A ještě jedna věc. V Anglii se sice řídí vlevo, ale po jaké straně chodníku se běhá, se mi skutečně zjistit nepodařilo.
