Rudý dres Sparty obléká necelé dva měsíce, přesto už toho stihl spoustu. Stoper Uroš Radakovič (24) má za sebou vysoce turbulentní období. Individuální chybou se podepsal pod vyřazení Letenských ve druhém předkole Evropské ligy. Na domácí scéně ovšem velí obraně, která nedostává góly. V otevřené zpovědi pro deník Sport srbský obránce otevřel svou třináctou komnatu. „Nemohl jsem pak dva dny pořádně spát, nejedl jsem. Byl jsem v šoku, zhroutil se mi svět,“ popisuje mučivé okamžiky. Mimo jiné promluvil o tom, jak na tým zafungovala změna trenéra i proč při děkovačce po prohře se Suboticou domlouval Guélorovi Kangovi.
Zprvu se mu do rozebírání momentů bezprostředně po vypadnutí se Suboticou nechtělo. Pak ovšem Uroš Radakovič svolil, vrátil se o několik týdnů zpět v čase a s maximální upřímností začal popisovat, co prožíval. Nezapomněl ani na fanoušky, kteří ho v následném duelu proti Slovácku mohutně podpořili. „Ten pocit nejde ani popsat. K fanouškům mám velký respekt. Musíme k nim mít blízko. I když se nedaří, musíme za nimi jít a vyslechnout si pískot i nadávky,“ vykládá rozhodně.
Vraťme se na úvod ještě do doby, kdy jste oblékal dres Sigmy. Co se vám vybavilo jako první, když někdo řekl slovo Sparta?
„To mám v živé paměti. Když jsem přišel do Olomouce, hráli jsme tady na Spartě. Bylo tu hodně fanoušků, skvělá atmosféra. Říkal jsem si: ty vole, to by bylo krásné si za Spartu jednou zahrát. Měl jsem to od té doby v hlavě. A teď jsem tu. Když přišla nabídka, vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Během několika dní jsme se na přestupu domluvili.“
Dá se tedy říct, že oblékat rudý dres bylo vaším snem?
„Určitě. Je to největší klub v Česku. Má obrovskou historii, za Spartu chce hrát každý.“
Ve Spartě ještě nejste ani dva měsíce, už jste ale na sebe stačil pořádně upozornit. Přiznejte, straší vás pořád chyba v odvetném utkání proti Subotici?
(krátce se odmlčí) „Pořád na to mám špatné vzpomínky, bylo to pro mě hodně složité. Nejraději bych se k tomu už nevracel. Ale dobře... Je mi to strašně líto, prožil jsem těžké momenty. Chyby se stávají, člověk sice upadne, ale musí hned vstát a jít dál. Nic jiného dělat nejde. Naštěstí mě všichni podrželi, to bylo neuvěřitelné. Žijeme tu jako rodina.“
Vybavíte si, co vám blesklo hlavou v momentě, kdy rozhodčí po vašem zákroku ukázal na penaltu?!
„Najednou se mi zhroutil svět. Stadion byl plný, do té doby burácel. Rázem se udělalo úplné ticho. Měl jsem tmu před očima. Ještě jsem doufal, že tu penaltu třeba nedá. Bohužel... My jsme ale ten dvojzápas prohráli už v Srbsku. Takový výkon si nemůžeme dovolit, bylo to z naší strany hrozné. V odvetě jsme měli dát za poločas tři góly, bohužel se to nepovedlo. Pak jsme v Teplicích dali čtyři za poločas. Takový je zkrátka fotbal.“
Co se dělo poté, kdy jste večer opustil Letnou?
„Vrátil jsem se domů. Byla tu ségra, máma i moje přítelkyně. Já jsem ale byl v šoku. Vůbec jsem nemluvil, nejedl. Dva dny jsem nemohl pořádně spát. Bylo to pro mě
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
