Přesně 9. března 2019 odehrál poslední ligové minuty. Bořek Dočkal velkým výkonem pomohl Spartě k demolici Viktorie Plzeň 4:0. Jenže tvořivého záložníka zastavilo zranění a následné dvě operace achillovky, které znamenaly nucenou pauzu. Kapitán Sparty i reprezentace už výrazně pokročil – proces návratu na trávník se vyvíjí dobře. Když půjde vše podle plánu, zapojí se naplno k týmu v zimní přípravě. Na úterním představení kalendáře agentury Sport Invest, která hráče zastupuje, Dočkal promluvil o nepříjemném zranění, současném stavu i možném návratu na hřiště. A také o motivaci směrem k červnovému mistrovství Evropy.
Jak se vyvíjí váš zdravotní stav?
„Zatím musím říct, že všechno probíhá ke spokojenosti nás všech. Teď jsem prošel lehkým testováním, abychom získali nějaká čísla, hodnoty, které jsou ukazatelem, jak na tom teď jsem. Týká se to svalové připravenosti a podobně. V mém případě je složité být nějak přehnaně optimistický a vyhlašovat termíny, kdy naskočím do zápasů. Jednotlivých věcí, které si musím odškrtnout, než budu zpátky, je ještě hodně. Už se mi jich dost podařilo zvládnout. Ve fázi, kde jsem teď, to jde tak, jak jsme si řekli, možná to vypadá ještě o trošku pozitivněji, než jsme si mysleli. Momentálně jsem spokojený s tím, kde jsem, to samé všichni okolo mě. Kdybych na tom měl být stejně za měsíc, tolik spokojení nebudeme. Pořád jsme opatrní, ale na zátěž zatím noha reaguje tak, jak by měla, to je důležitý ukazatel.“
Už se blíží chvíle, kdy začnete s balonem a postupně se v tréninku připojíte k týmu?
„Nějaké drobné věci už tam jsou. Mám kolem sebe odborníky, kteří mě v některých věcech brzdí a budou to mít čím dál těžší. Čím víc cítím šanci, že můžu být na hřišti a dělat něco s balonem, tím víc do toho oni budou muset vstupovat a držet mě zpátky. Jsou tam pořád věci, které musím dělat uvnitř, chodím běhat na fakultu, kde můžu běhat s nějakým odlehčením, takový objem a vzdálenost bych zatím venku ještě nezvládl. Ale postupně se to přesouvá ven a jsem už schopný do nějaké zátěže jít.“
Svrbí vás hodně nohy, když cítíte, jak se váš stav lepší?
„Ani ne tak v nohách, spíš pro mou hlavu to má dobrý vliv. Když jste návratu blíž, chuť do každého tréninku je veliká. Na věci, které bych v době, kdy jsem byl zdravý, dělal vyloženě nerad a frfňal bych, se teď těším. Jsem rád, že takový trénink můžu podstoupit, mám velkou chuť.“
Zimní přípravu už s týmem stihnete?
„Nerad bych vypouštěl nějaké termíny, ale cíl je takový, abych v průběhu zimní přípravy už byl schopný něco absolvovat s týmem. Jestli to bude více, nebo méně, teď nejsem schopný říct.“
Myslíte i na reprezentaci a EURO?
„To je pro mě tak daleko… V tuhle chvíli se opravdu koukám z týdne na týden, z tréninku na trénink, co jsem schopný dělat a jak jsem schopný se v tréninku posunout dál. Když se reprezentaci povedlo postoupit, tak mi to hodně lidí připomínalo, že mám hezkou motivaci. Samozřejmě, je to velká motivace. Ale před sebou mám mnohem bližší a důležitější věci. Myslím, že není dobré se upínat k něčemu, co je vlastně za chvilku, ale zároveň strašně daleko.“
Co vás tedy momentálně motivuje nejvíc?
„Jak jsem říkal. Odškrtávání těch jednotlivých věcí. Vidím, že se lepším pohybově, jsem schopný odtrénovat s každým týdnem víc, zvládám dávky a na ničem se nezaseknu. To je pro mě primární, abychom nezvedali dávky tak, že mě něco nevrátí o čtrnáct dní nazpátek. To se samozřejmě blbě určuje, je to i o tom, jak se já cítím, jak na ty věci reaguje noha. Chceme v přípravě přidávat, ale zároveň trénovat tak, abychom něco nepřepískli a nevracelo mě to zpátky.“
Jak zvládáte proces návratu psychicky?
„Samozřejmě je to těžké, jako pro každého člověka se zdravotními problémy, kór pro sportovce. Když došlo na druhou operaci (v červenci), věděl jsem, že v tu chvíli je to definitivně vyřešené a jiná cesta k uzdravení nevede. Ulevilo se mi a cítil jsem, že je to po dlouhých měsících v podstatě vyřešené. Věděl jsem, že když dopadne operace tak, jak má a budu pracovat, na hřiště se zase podívám. To období před tím bylo o něco složitější, protože se dlouho pořádně nevědělo, na čem jsem. Proběhla jedna operace, cítil jsem, že to dobré úplně není. Až druhá operace to definitivně vyřešila. Když se podívám zpátky, je to dlouhá doba, co jsem zraněný. Ale od chvíle, kdy se to vyřešilo, jsme ušli velký kus cesty. Jsem relativně brzy na dobré cestě být zpátky na hřišti.“
Padly myšlenky na konec kariéry?
„Není to tak, že bych doma nemohl usnout, brečel do polštáře a přemýšlel nad tím. V průběhu zranění se objevují různé momenty, myšlenky jdou nahoru, dolů. Tři dny se cítíte super, pak přijde moment, kdy něco v tréninku nejsem schopný udělat. Psychika jde pak trošku dolů. Ale ne tak, že bych se v něčem utápěl a přemýšlel nad koncem kariéry.“
Bylo těžké se srovnat s faktem, že musíte na druhou operaci?
„To ne, protože ta byla nezbytná, bez ní by to nešlo. Ani do fotbalu, ani do normálního života. Nebylo to těžké rozhodování. Šlo hlavně o to, kdy má operace správně proběhnout, aby byla šance na to, že se to definitivně vyřeší, případně kde ji provést. Jestli ji podstoupit, nebo ne, o tom vůbec nebyla řeč.“
Pomohla vám rodina?
„Začátky byly složité v tom, že jsem pořádně nefungoval. Strávil jsem dohromady tři, čtyři měsíce o berlích. S rodinou jsem byl víc času, než když jsem normálně zdravý a hraju zápasy. Ale čas strávený s rodinou nebyl takový, jaký bych si přál. V tom smyslu, že bych se mohl normálně postarat o děti, něco si s nimi zahrát. V tom to bylo složité a manželka měla na čtvrt roku doma tři děti.“
Byla pro vás důležitá podpora od Sparty, potažmo sportovního ředitele Tomáše Rosického, který si během své kariéry zažil také spousty zdravotních trablů?
„Nerad bych jmenoval jednotlivé lidi, většinou to dopadne tak, že na někoho zapomenu a ten na mě pak bude naštvaný. Oni dobře vědí, že na tom mají velkou zásluhu, starají se o mě velice dobře. Lidi kolem mě fungují skvěle. Nechci jim děkovat předčasně, čas na poděkování doufám přijde, až to bude definitivně za námi. Ale vážím si toho, že spousta lidí se obětuje a tráví se mnou čas, který je nad jejich rámec pracovní doby a náplně. Cítím podporu okolí, aby se to všechno povedlo.“
Trenér Šilhavý mluvil o tom, že by vás rád viděl na EURO, jste pro něj důležitý hráč. Vážíte si takových slov?
„Samozřejmě tohle potěší, to je jasné. Ale jak už jsem říkal. Dávat si v mém případě za cíl něco, co bude až za půl roku, to je hodně daleko. Rozhodne stejně to, v jaké formě budu, jestli budu schopný absolvovat takovou zátěž, hrát týden po týdnu a tak dál. Je to pro mě povzbuzující, ale pravda se ukáže až během jara, jestli toho jsem schopný, nebo ne.“
Těšíte se na chvíli, až zase naskočíte do zápasů?
„Tohle je pro mě asi největší motivace. Před sebou vidím první oficiální zápas, kde budu moct vyběhnout na hřiště. Proto říkám, že teď nevnímám jako hlavní cíl reprezentaci a EURO. Vůči Spartě cítím nějaký dluh. Poprvé v životě jsem mimo hru s takovým zraněním, je mi to nepříjemné. Jsem někde, kde se ode mě něco očekává a já nejsem schopný to klubu dávat. Chci být zdravý a k dispozici klubu, odvádět to, co se ode mě očekává a proč jsem se na Spartu vracel.“
Bylo zranění o to mrzutější, že se vám stalo brzy po návratu na Letnou?
„Asi není rozdíl v tom, jestli se to stalo po třech zápasech, nebo by to přišlo po půl roce. Ale v tu chvíli to bylo víc deprimující. Cítil jsem, že tým je na nějaké cestě, je možné to posouvat dál a jaro dohrát dobře. Tím se také nastartovat pro další sezonu. Bohužel do toho vstoupilo zranění. Já s tím nejspíš nemohl nic udělat, nebo bych musel dělat něco jinak celou kariéru. Jinak běhat, jinak na nohu dopadat. Nemůžu si nic vyčítat.“
Snažil jste se na kabinu působit alespoň mimo hřiště?
„V první fázi asi intenzivněji. To jsem nevěděl, jestli jsem zraněný na tři týdny, měsíc, nebo jen na pár dní. V dění jsem pořád byl, věřil jsem, že za dva, tři zápasy můžu být zpátky. Když se ale člověk dozví, že je před ním šest, sedm měsíců práce, tak v tu chvíli z toho malinko vypadne a jede svůj program. Ale celou dobu jsem se snažil u týmu alespoň částečně zůstat, být u zápasů, mluvit s klukama a tak dále. Ve fotbale je to tak, že když nemáte aktuální roli v týmu a přímo na hřišti, víc zvažujete, co říct a co ne, protože je to vnímané jinak, než když jste důležitý na hřišti i v kabině. Je něco jiného, když slezu v posilovně z kola a budu něco říkat.“
Co už v tréninku smíte? Nezapomněl jste kličky?
„Na kličky to ještě není, ale já naštěstí kličky nedělám, ani když jsem zdravý (úsměv). Ale ve cvičeních, které teď děláme, se cítím dobře. Bylo to pro mě velké povzbuzení, když jsem se k tomu před pár týdny dostal a ověřil si, že ty věci jsem schopný dělat. Na noze se cítím stabilně, není tam nic, že bych do toho šel se strachem nebo nějakou obavou. To je pro mě důležité. Když si ověřím, že tělo to zvládá a můžu jít zase o kousek dál, příští trénink nad takovou věcí nepřemýšlím, protože vím, že už jsem ji zvládnul. Je toho hodně, co musím zvládnout a doufám, že to půjde rychle. Achillovka drží, jak má, zkontrolovali jsme to i rezonancí.“
Přineslo zranění alespoň něco pozitivního?
„Říká se, co tě nezabije, to tě posílí. Samozřejmě jsou tam věci, kdy si člověk projde těžkým obdobím a určitě ho to v něčem může posílit. Na spousty věcí se můžu dívat jinak, zpětně vidím, že jsem mohl třeba nějaké věci víc dělat průběžně, to se týká i individuální přípravy. Jinak jsem v tom nic pozitivního neviděl. Po první operaci mi někdo říkal, že budu potom mít víc motivace do další práce. Já se ale nacházel v období, kdy jsem žádnou další motivaci nepotřeboval. Cítil jsem se dobře tam, kde jsem, těšil jsem se na to, co přijde, takže to pro mě bylo naopak velmi demotivující.“
