Po třinácti operacích obou kolen pochopil, že jako fotbalista svět nedobije. Silnou vůli, s níž vytrvale bojoval s nepřízní osudu, si přenesl do trenérské profese. Martin Svědík (45) na podzim se Slováckem proháněl elitu, dvakrát skolil Plzeň, vyhrál na Spartě. Navíc zaujal břitkými pozápasovými komentáři, veřejné kritice podrobil nemálo svých svěřenců. S tím fakt nemá problém. „Moje preciznost se přenáší do všeho. Požaduju od ostatních to, co od sebe,“ říká v rozhovoru pro iSport Premium.
V pětačtyřiceti letech už není žádný trenérský zelenáč. Zkusil si angažmá v Baníku, v Mladé Boleslavi, v Jihlavě. Jeho další kroky mají vést ještě výš. Plzeň? Sparta? Zpátky do Ostravy? Ve Slovácku zůstane zatím do konce sezony, klub si ho hýčká. Byť spolupráce s puntičkářským koučem leckdy bolí. Všechny.
„Už jako hráč jsem se snažil něco vést,“ přiznává Svědík, rodák z Pardubic. Tady vznikla jeho láska k lednímu hokeji, ve kterém se vždycky cpe do brány.
Kdy vás napadlo, že budete trenérem?
„Dnes trošku lituji toho, že se to nestalo už v době, kdy jsem ve čtyřiadvaceti letech skončil ze zdravotních důvodů kariéru. Mělo to být už tehdy. Ale nebyl jsem na to ihned navedený. Na druhou stranu jsem si díky tomu musel projít životními zkouškami, které pro mě byly hodně důležité. Ve čtyřiadvaceti, při slibně se rozvíjející kariéře musíte skončit… Najednou jsem neměl program fotbalisty. Musel jsem se postarat o to, abych měl nějaký plat a všechno fungovalo. Byla tam některá hodně náročná období, psychicky i fyzicky, kdy jsem si sáhl na dno. Chodil jsem zároveň do tří zaměstnání. Hodně jsem se musel otáčet, abych se uživil, ale nestěžuji si, protože mi to hodně pomohlo a usměrnilo do dalších životních etap. Stalo se, že jsem třeba dva dny nespal.“
Jak jste se loučil s aktivní kariérou, v níž jste měl solidně našlápnuto?
„Skončit s fotbalem byl pro mě velký zásah. Moji vrstevníci se někam dostávali a já jsem musel jít jinou cestou. Mám třináct operací kolen. Na jednom koleni osm, na druhém pět. Na tom pravém není nic. Chybí tam chrupavka, menisky, je vytahaná plastika. Pro nohu je to záhul. Někdy hodně zlobí. Vím, že vypadám spíš jako dostihový jezdec. (úsměv) Když chodím hrát hokej, kluci se mi smějí, že jsem jediný brankář, který má betony do O. Ale není to tak. Betony mi naopak vytváří krásně rovné nohy.“ (smích)
Můžete si vůbec někdy zahrát fotbal?
„Bohužel jsem to musel hodně omezit. Jdu jen na Vánoce a na Nový rok s bývalými hráči Pardubic. Pro mě je to už spíš utrpení. I pro lidi, co se koukají na můj pohyb.“ (úsměv)
Takže vám nezbylo než přejít k trénování. Od čeho jste se odpíchl?
„Nejdříve jsem vedl týmy v okresních a krajských soutěžích. Chvíli jsem byl hrající, pak nehrající kouč, trenér-brankář. Člověk zjistí, jak přemýšlí amatéři, pozná, že tihle kluci nehrají fotbal pro peníze, ale protože ho mají rádi. Dělají ho třeba po celodenní dřině v práci, přijdou a makají ještě na tréninku a v utkání. Jako trenér musíte tohle vnímat a pracovat tak, aby to ty kluky bavilo a nevzal jste jim právě tu radost ze hry. Hodně si této zkušenosti cením.“
Co bylo dál?
„Opravdové trénování začalo, když si mě pan trenér Milan Šmarda vzal jako asistenta do B-týmu Hradce Králové. K tomu jsem hrál divizi za Lokomotivu Pardubice a večer ještě chodil do zaměstnání.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
