Králem TOP 50 fotbalových hlášek 2019 je… Hašek! Martin Hašek. Ten starší. Extrenér Bohemians a otec záložníka pražské Sparty loni skončil druhý a tentokrát vystoupal na samý vrchol. „Z druhého na první místo, to už se nemůžu zlepšit,“ směje se. „Mám konstantní výkonnost. Když jsem nevyhrál ligu, tak alespoň tenhle žebříček,“ dodává. Letos padesátiletý kouč vypráví nejen o tom, jak se rodí jeho nevšední výroky, ale také o zlomu ve své kariéře a českém fotbale…
Vážné i úsměvné okamžiky se mohou mísit ve fotbale jako v tragikomedii. Martinu Haškovi se to stalo v domácím zápase s Opavou na konci května – a s happy endem. „Klokani“ mohli zahučet do nebezpečné baráže, ještě v 5. minutě nastavení prohrávali 0:1. Pak se ale stalo to, co už nikdo nečekal: veterán Josef Jindřišek vyrovnal… a byl to tak mocný zážitek, že to v Haškovi evokovalo výbuch atomové bomby z jeho snu:
„Připomnělo mi to to moje sny o třetí světové válce, které mám od dětství. Stojím na kopci, koukám na město, něco letí na nebi a najednou vidím, jak se dole pode mnou rozvine atomový hřib. Podobné to bylo, když Pepa Jindřišek na konci vyrovnal,“ řekl a jeho hláška vyhrála anketu o nejlepší fotbalový výrok roku.
TOP 50 FOTBALOVÝCH VÝROKŮ ROKU 2019. POŘADÍ NA 50. AŽ 1. MÍSTĚ ZDE>>>
Vzhledem k tomu, co máte za sny, mám o vás trochu obavu…
„Kdybyste věděl, co se mi zdálo dneska… Ten sen se mi vracel, vyrůstal jsem v 80. letech, v době velkého napětí mezi socialistickou a kapitalistickou soustavou, jak se říkalo. Konala se madridská schůzka (o omezení počtu jaderných zbraní) a můj děda říkal: Jestli se tam nedohodnou, tak bude určitě třetí světová válka. A já jsem se bál. Pracovala ohromná propaganda, pořád nás strašili, že na nás chce NATO zaútočit, že mají rakety, ukazovali Nagasaki a Hirošimu, pokusné výbuchy…“
Stejně, jak vám to mohl gól Josefa Jindřiška evokovat?
„Bylo to intenzitou prožitého momentu. Vyrůstal jsem u babičky, z chalupy, kde s dědou bydleli, to bylo dvacet kilometrů do Pardubic a už tam začínaly Železné hory. Byl jsem na kopci a díval jsem se na město. A to se mi opakovalo ve snech: Dívám se dolů, vidím rakety a mám hrůzu, že přijde výbuch. A pak BUM! Záblesk. Většinou jsem se pak probudil, ale když ne, myslel jsem si, že je to pravda, úplně jsem cítil realitu – i to, jak přišla tlaková vlna. A až pak jsem se probudil. Po zápase jsem chtěl popsat intenzitu prožitku, když padl gól. V tomhle případě samozřejmě pozitivní.“
Jak reagoval Josef Jindřišek? Taky jste o něm řekl, že mu na vaší zahradě postavíte sochu.
„Kdy přijde, jsme se konkrétně nedomluvili. U mě na zahradě mu sochu postavit můžeme, na Bohemce už s tím asi nepomůžu… Všechno jsme probírali druhý den na Galavečeru LFA k zakončení sezony, přišli jsme v dobrém rozpoložení, byli jsme tam i s manželkami. Dohráli jsme to, mnohokrát jsem mu za ten gól děkoval. Byl extrémně důležitý. Jsem přesvědčen o tom, že si ho budou všichni Bohemáci pamatovat nadosmrti.“
Takový příběh nevymyslíte…
„Bylo to jak z nějakého přihlouplého filmu. Akorát to byla realita. Jak jsme dostali gól, myslel jsem, že jsme v háji. To vidíte. Vždycky věříte, ale chladnokrevná racionální analýza mi říkala, že těžko vyrovnáme. Myslel jsem si, že jsme v baráži. A v ten moment přišel blesk z čistého nebe. A opravdu něco jako výbuch.“
Na rozdíl od jiných jste předtím nemohl odejít z lavičky. Zato váš kuchař z tréninkového centra už šel připravovat jídelníček, jak jste popisoval.
„Už tam opravdu nebyl, šel pryč. Nevydržel. Asi nevěřil. Nebo věřil a neměl sílu zůstat. To víc lidí. Bylo to takové vypětí, že se nevydrželi dívat.“
To máte trochu labilního kuchaře. Ale zase jste mohli mít perfektně připravené menu.
„Je trochu labilní, to je pravda. A navíc je to slávista. (směje se) Je to rozpolcená osobnost, slávista – a fandí Bohemce. Ale teď vážně, vaří moc dobře.“
Byl to mezní moment, kdy se emoce ve fotbale dokážou v jedné vteřině úplně obrátit?
„Spousta lidí před vyrovnávacím gólem odešla, nedávali to. Skoro všichni nadávali, měli v sobě frustraci. A ta v devadesáti procentech případů ve fotbale sklouzne na trenéra. Trenér jde vždycky první s vlajkou, až za ním jsou ostatní. On je vidět, jeho trefují kulky. Jeho práci neustále někdo posuzuje. Nebrečím, chraň bůh, tu práci jsem si vybral a baví mě. Jenom si myslím, že na to, jak to je, mají trenéři v naší společnosti málo respektu a jsou málo ohodnocení. Je to vysoce riziková profese pod obrovským tlakem. A není adekvátně zaplacená. I když se můžu plést. Nedávno jsem četl ve Sportu komentář hokejisty Radka Dudy, který se ptal, kolik českých trenérů má odvahu, koule. Přesně nad tím jsem přemýšlel ve fotbale. A zase si říkám, jestli je můžou mít. Potřebujete podmínky.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
