Plzeň zná jako své boty, po boku Pavla Vrby zažil v klubu první úspěšnou éru, následně už jako hlavní kouč dovedl mužstvo k titulu. Karel Krejčí v rozhovoru pro iSport.cz vypráví o své západočeské kapitole i roli trenéra české reprezentační jednadvacítky. Jak vidí kvalitu svého mužstva a svou budoucnost?
Do Viktorie jste přišel už před rokem 2008 ještě dřív než hráči „zlaté“ éry. Jaká v klubu panovala pod koučem Stanislavem Levým atmosféra?
„Nemůžu ji úplně hodnotit, byl jsem v té době šéftrenérem mládeže a měl na starost hlavně dorostenecké týmy. Do kategorie dospělých jsem se posouval postupem času. Zpětně vnímám a jsem rád, že jsem mohl být u zrodu novodobé Viktorky. Její kádr se obměňoval také krok po kroku, přišli kvalitní hráči a nakonec se uhrál první úspěch. Triumf v Ondrášovka Cupu. Plzeň se díky němu dostala po dlouhé době do pohárové Evropy. Myslím, že lidé okolo začali možnému úspěchu věřit a fandit. První rok jsme měli v Evropské lize Besiktas (1:1, 0:3), sbírali jsme premiérové zkušenosti. Do toho stavba nového stadionu, první titul… Tehdy panovala v Plzni velká euforie, mám husí kůži, když na ni vzpomínám. Spousta fanoušků za námi jezdila nejen na ligu, ale i po Evropě.“
Dokázal byste z této doby vybrat největší zážitek?
„Když se nám v Edenu podařilo uhrát Ligu mistrů. Předkola jsme hráli na staveništi v Plzni, play off s Kodaní se pak přesunulo do Prahy. Když jsme přijížděli na zápas autobusem a viděl jsem, kolik fanoušků za námi tenkrát přijelo… Asi 40 autobusů a spousta lidí po vlastní ose. Vytvořili nám výbornou atmosféru, v Plzni bylo zároveň plné náměstí. Pobláznili jsme město a sbírali první úspěchy: titul, dvakrát jsme hráli Evropskou ligu a dvakrát Ligu mistrů. Plzeň byla tehdy spíš hokejová než fotbalová a vážím si, že jsem byl u posunu fotbalu směrem nahoru. Teď je společenskou událostí, lidé se na tribuny naučili chodit. Když se, i teď, rozhlížím po stadionu, vybavím si zápasy v Evropě a fanoušky s klubovými barvami na sobě, což dřív běžné nebylo. Stadion je krásný a Plzeň má nyní punc evropského týmu.“
Vraťme se o kousek dřív. Co se změnilo, když dorazila v roce 2008 pětice hráčů (Petržela, Kolář, Horváth, Rezek, Limberský). Bylo jasné už od začátku, že už nepůjde o tým, který bude hrát střed tabulky?
„Velká očekávání byla už před sezonou. Tehdejší majitel Miroslav Kříž měl sny o Evropě, a když jsem se s ním bavil, viděl budoucnost přesně tak, jak dopadla. Chtěl Plzeň posunout do výšin českého fotbalu. Byl zakladatelem, začali přicházet hráči. V té době jsem trénoval ještě béčko, na lavičce stáli Jaroslav Šilhavý s Václavem Kotalem. Změn bylo hodně, kádr se najednou rozšířil a výsledky nepřišly. Odnesli to. Po osmi kolech byl povolán Pavel Vrba a z třetiligového B-týmu mě posunul k áčku. Nakonec jsme spolu dělali Viktorku asi pět a půl roku. Vše nastartoval už zmiňovaný pohár, který byl odrazovým můstkem, z něhož jsme se dostali do Evropy. Jenže přišel problém s panem Křížem, nevědělo se, jak vše bude dál fungovat. Nakonec klub převzal nový majitel Tomáš Paclík, který Viktorii zachránil. A časem se mužstvo dál doplňovalo o kvalitní a zajímavé hráče, fotbal se začal líbit a návštěvnost šla strašně nahoru. Vše se nabalovalo: nový stadion, titul, s ním i Liga mistrů. Spousta kluků nakoukla do reprezentace, euforie byla veliká.
Pamatujete, co se nejvíc změnilo příchodem Pavla Vrby?
„Těžko vypíchnout jeden moment. Jarda Šilhavý odnesl hodně změn, výsledky hned zkrátka nepřišly. Každý trenér má něco svého, těžko se mi hodnotí práce obou. Pavel Vrba zvolil takový způsob hry, který týmu seděl. Jakmile se udělal první úspěch, kádr se doplnil, sedl si a Pavlův ofenzivní styl mu vyhovoval. Osa týmu byla zkušená, na tehdejší dobu se podařilo složit velmi zajímavý tým. S Plzní se moc nepočítalo, takže její výsledky byly pro všechny překvapením. Vznikla konkurence pro silné pražské týmy.“
Právě z nich přišlo i několik hráčů, kteří se v Praze neprosadili. Měli velkou chuť dokázat, že fotbal hrát umí?
„To samozřejmě všemu nahrálo. Někteří kluci na Plzeň už vazby měli: třeba David Limberský nebo Milan Petržela. Neuspěli ve Spartě a chtěli v Plzni dokázat, že nejsou špatní hráči, což týmu prospělo. Hlad po úspěchu… A zároveň způsob hry, který hráčům seděl.“
Léto 2010 pro vás muselo mít docela turbulentní nádech, že? Vyhráli jste pohár, čekal vás boj o Evropu, ale zároveň zmizel majitel.
„Už je to deset let, některé věci si už nevybavuji a některé se ke mně, asistentovi trenéra, ani nedostaly. O jednoduché období každopádně nešlo. Zázračně jsme vyhráli pohár, i když jsme favority nebyli. Obětovali jsme závěr ligové sezony, soustředili jsme se na pohár. Dostával přednost. Povedlo se nám tenkrát, myslím na Letné, porazit Jablonec 2:1. Následoval problém s majitelem a z mého pohledu výborný dvojzápas proti Besiktasi. Překvapili jsme spoustu lidí, doma jsme si vytvořili hodně šancí, ale bohužel jsme jen remizovali 1:1. V odvetě jsme dostali dvě červené karty a trojku, ale i v deseti jsme soupeře zlobili. Pak vstoupil do klubu pan Paclík, který Viktorii zachránil a stabilizoval. Kádr se doplnil, kvalita se zvýšila. Byla větší než předchozí sezonu. Možná si ani on neuvědomoval, že Plzeň bude tak rychle velmi úspěšný tuzemský klub. Začala stavba stadionu a hned v první sezoně jsme udělali titul. Ta atmosféra na zápasech… Lidi nám fandili. A byli stejně hladoví jako mužstvo. My trenéři i hráči dostali obrovské množství zkušeností, zažili jsme zrod nové Viktorie. Budu si to pamatovat do konce trenérské kariéry. Budu si pamatovat, jak jsem viděl autobusy s fanoušky, kteří za námi jezdili takové dálky… A jak byli lidé pyšní na dres, nebo klubovou šálu. Mám vše před očima a budu mít ještě hodně dlouho.“
Jak jste říkal, hned další sezonu přišel titul. Překvapilo vás samotné, jak rychle se vše nastartovalo?
„Vybavuji si zápasy, kdy se vše lámalo. Hráli jsme doma se Spartou a vyhráli 1:0, stadion byl ve fázi polostaveniště, na jedné straně ani nebyla tribuna, i tak ale přišlo hodně lidí. Vyhráli jsme gólem z trestňáku, když se Pavel Horváth trefil krásně o břevno. Všichni jsme začali věřit, že bychom mohli sezonu dotáhnout do vítězného konce. A pak mi vyvstává na mysli ještě zápas s Ostravou, který jsme také zvládli. Potřebovali jsme zvítězit, povedlo se a slavili jsme titul.“
Nabídky od klubů dostávám
V Lize mistrů jste hned nastoupili proti Barceloně, AC Milán. Který soupeř pro vás byl nejnezapomenutelnější?
„Asi Kodaň ve čtvrtém předkole o Ligu mistrů. Málokdo nám věřil, ale první zápas v Dánsku jsme vyhráli 3:1. Na odvetu (2:1) jsme museli do Edenu, plzeňští fanoušci stadion vyprodali a další fandili na náměstí. Nejlepší atmosféra, co jsme zažili. Když se pak do Edenu prodávali na základní skupinu balíčky, skoupili je lidé z celé republiky. Už to tak úplně nebylo o fanoušcích Viktorie, zápasy ale i tak byly krásné. Pak mě ještě napadá domácí duel s AC Milán. Pět minut před koncem jsme prohrávali 0:2 a srovnali jsme góly v 90. a 92. minutě. Další zážitek byl samozřejmě dvojzápas s Barcelonou… Vzpomínek je hodně a jsem vážně rád, že jsem u toho mohl být. Pro trenéra jde o obrovské zkušenosti, pokud si k nim čichnete, jsou jako droga. Když poté nehrajete Evropu, velké zápasy vám chybí. A to platí i pro hráče. Zažil jsem atmosféru Ligy mistrů, Evropské ligy i třeba mistrovství Evropy, čerpám ze všeho i dál v kariéře.“
Přišel byste na jedno jméno, bez kterého by to tehdy na trávníku nešlo? Nebo šlo spíš o týmovou součinnost?
„Vždy je to o týmu, ale řekl bych Pavla Horvátha. Potřebujete někoho, kdo vám udělá kabinu a hráči k němu budou vzhlížet, což splňoval. S hráči poskládanými okolo něj vše ladilo. Možná v závěru kariéry zažil něco, v což možná už ani nedoufal. Tenkrát byl motorem týmu, prodlouženou rukou Pavla Vrby. Hráči mu navíc věřili, zkrátka to fungovalo. Když si vybavím první sestavu pod Jardou Šilhavým a první sestavu z Ligy mistrů, změn bylo spoustu. Plzeň každým rokem kvalitu kádru zvyšovala a oprávněně patří mezi top české týmy.“
Co vaše trenérské působení u reprezentace do 21 let, projevuje se plzeňská zkušenost? A máte plány do budoucna?
„Mám už také roky, je mi přes 50. Člověk si připadá mladý, když se pohybuje mezi 21letými kluky. Zároveň mám věk i zkušenosti, nejsem začínající trenér. V začátcích bylo velké štěstí, že jsem působil vedle zkušených kolegů, od nichž jsem si bral dobré i špatné věci. Vyzkoušel jsem si také vlastní trenérskou dráhu, teď působím několikátý rok na svazu, s některými hráči spolupracuji už tři roky. Myslím, že se mi společně s realizačním týmem povedlo vytvořit zdravý mančaft. Kluci jsou hladoví po úspěchu. Věřím, že budeme do posledního zápasu bojovat o postup na mistrovství Evropy, což byl zároveň cíl na začátku kvalifikace. Nepůjde o jednoduchou cestu, jsme teprve v půlce a čekají nás čtyři z pěti zápasů venku. Uvidíme, jak se situace dál bude vyvíjet. S touto kategorií mám bohaté zkušenosti, už vím, že každý sraz proběhne v jiném rozpoložení. Někteří kluci hrají ve svých klubech víc, jiní míň a do všeho zranění… Když si jednou myslíte, že jste na tom dobře, za měsíc přijedou kluci v jiném rozpoložení a měníte sestavu. Hráčům ale věřím, jsme naladění na stejnou notu a uděláme maximum, abychom byli úspěšní. Co se týče osobních cílů do budoucna, rád bych ještě někdy působil i na klubové úrovni. Nabídky dostávám, ale v průběhu kvalifikace by bylo nefér, kdybych tým opustil. Uvidím na jejím konci podle toho, jak vše dopadne a jestli vůbec zajímavá nabídka přijde. Pokud ne, budu rád pokračovat dál.“
Na závěr ještě dodatek. Jak vidíte současnou Plzeň pod trenérem Adrianem Guľou?
„Vidím situaci pouze zpovzdálí, s Adrianem se znám, jde o kvalitního trenéra. Těží z toho, že je kádr pořád silný. Trenér musí mít na začátku angažmá trochu štěstí a dělat výsledky. Musí zároveň přesvědčit hráče, že je jeho cesta správná, což se teď daří. Plzeň jede na vítězné vlně, díky čemuž hráči budou trenérovi věřit. Zároveň někteří dostali větší prostor než pod Pavlem Vrbou… Klape to. Uvidíme, co se stane, až se týmu něco nepovede. Mám z Plzně zatím pozitivní dojmy a myslím, že Adrian ukazuje, že jde o pravého trenéra.“
