Když se loni v létě vrátil v Liberci na lavičku, byla to trochu neznámá. Vedl sice v české lize Bohemians, Zlín nebo České Budějovice, ale před čtyři roky zmizel v Trnavě, kde působil jako generální manažer. Dvojitý comeback se však Pavlu Hoftychovi povedl na jedničku: dotáhl tým do Evropské ligy. „Fotbal a život jsou pro mě spojené nádoby. A v Liberci mě to strašně baví,“ říká emotivní kouč. Ve velkém rozhovoru pro iSport Premium poodhaluje důvody úspěchu, komentuje opory týmu a očekávané slávistické posily i vztah s kolegou Jindřichem Trpišovským.
Takový zápřah! Do poslední chvíle byl Liberec ve hře o Evropu, jak v poháru, tak v lize, kde sice skončil pátý, ale v kvalifikačním utkání přetlačil Mladou Boleslav...
Je boj do konce na dvou frontách něco, čeho si jako trenér vážíte?
„Vážíme si toho hodně, celý tým, celý Slovan. Hlavně proto, že jsme rozjeli sezonu kostrbatě, začínali jsme úplně dole. Postupně jsme jeli nahoru, zimu jsme končili devátí, to byl pro nás zásadní moment. Ani nebudu říkat, že jsme pošilhávali po Skupině o titul. Pan Karl (majitel Liberce) se mě ptal, jaká je šance se do ní dostat. Říkal jsem mu: Tak padesát procent. Ale zase jsem mu slíbil, že na sto procent nebudeme ve skupině o záchranu. Chtěl jsem jít nahoru postupně. V zimě jsme věděli, že nás postihly zásadní odchody hráčů do útočné fáze, netušili jsme, jak se s tím popereme. Věřili jsme, že se ještě víc probudí hráči jako Malinský nebo Pešek, že pomůže Kuchta, ale nemohli jsme vědět, že se to povede. Hráče všechno stálo strašně moc sil, ale jsme moc rádi, že jsme to dokázali.“
Byla podmínkou úspěchu mimořádná kondice, kterou jste do týmu v létě začal vtloukat?
„Měl jsem zažité tréninky, které jsme dělávali v Bohemce, obohacené třeba o to, co jsem viděl u Nestora El Maestra v Trnavě, kde trénoval i Radek Látal. Běžně jsme tam pracovali i s GPS, Liberec ji měl taky. Postupně jsme se sladili s kondičáky a naši turbomašinu vyladili do optima. Někteří hráči přechod na naše dávky kousali hůř. Když jsem se s nimi pak bavil, ideálně se začali cítit až po dvou třech měsících. Na začátku je to třeba i trošku přibrzdilo, třeba Kubu Peška. Ale kondice – v rychlosti – byla naším trumfem a ani jsme se nebáli nastupovat po koronapuaze.“
Stoper Ondřej Karafiát řekl, že jak mužstvo trénuje v přípravě, trénuje i v lize. To je možné?
„Je to tím, že přípravy už jsou jiné. Dřív se říkalo: Co v nich natrénuješ, z toho rok žiješ. Dnes jsou poskládané odlišně, hráče chcete mít do dynamiky. Jeli jsme stejný model, jako bychom byli v sezoně, jen jsme třeba na zahraničním soustředění přidali opakovaně běhy na 200 až 600 metrů. Běžně jsme pak při mikrocyklu sobota – sobota měli v úterý a ve středu tréninky, které jsou rychlostí a metry ještě výš než ligový zápas. Nebáli jsme se, že by nás to dohnalo. A když se začala víc projevovat rychlost, bylo to znamení, že adaptace se naplňuje v plném rozsahu. K tomu všemu ovšem potřebujete pracovité mužstvo, a to bylo v Liberci velmi dobře poskládané. Začátek nebyl vyladěný, ale nebyl to ani propadák. Výsledkově ano, jenže nemělo to nic společného s kondicí. “
Přesto jste to měli na podzim v jednu chvíli nahnuté. Připouštěli jste si to?
„Tak nejsem blbej... Měli jsme extrémně těžký los. V šestém kole jsme hráli v Karviné, kdybychom prohráli nebo remizovali a pak ztratili se Spartou nebo s Bohemkou, asi by se to nedalo ustát. Kdybych musel klub opustit, tak to ve fotbale chodí, ale předával bych mužstvo na posledním místě s pětibodovou ztrátou na třetí tým od konce. Tahle představa byla daleko horší, než že bych skončil. Vím, jak těžko by se z toho kluci hrabali a dostávali se zpátky do hry.“
Jak probíhaly v tomhle období debaty s přísným majitelem Ludvíkem Karlem?
„Když mě přijímal, dvakrát se mnou hodinu mluvil. Myslím, že mě nějak blíž neznal, protože jsem v Česku dlouho nebyl. Sdělil mi jasnou filozofii, definoval úkoly. Nikdy nemluvil do sestavy, jen si ode mě nebo sportovního ředitele nechal říct, jaká půjde na plac, co je eventuálně v týmu za problém, jestli jsou zranění, jestli pro mě může něco udělat. Takový Baluta nebyl levná záležitost, ale od nás vzešel požadavek, že nám chybí desítka. Pan Karl otevřel tuhle možnost, já řekl, že by to byla nadstandardní pomoc, a on to dokázal zařídit. To bylo super. Jinak zavolá den po zápase, jak jsem utkání a hráče viděl, a pak mi řekne svůj pohled. Když nám utkání nevycházela, otázky od něho samozřejmě byly hodně těžké. Umí je klást. Ale mě to zase nutí přemýšlet i o něčem jiném.“
Úkoly od Ludvíka Karla si zjednodušeně představuju asi takhle: Hraj s tím, co máš, a když ti odejde v zimě nebo v létě pět hráčů, tak si nestěžuj.
„No tak ve volném překladu to tak je. (usmívá se) A ještě bych k tomu dodal: Hotové hráče a na přestup za velké peníze neočekávejte. Ale Liberec je sedmadvacet let v lize, má tři tituly, dva domácí poháry, byl v Evropě. Je to klub, do kterého každý rád chodí, je v něm radost pracovat a hlavně je finančně stabilní. To je filozofie pana Karla a základ úspěchu. Moje máma je účetní, já jsem dělal generálního manažera, vím, jak je to s penězi těžké. Jestliže klub chce vydělávat na prodeji hráčů nebo na účasti v Evropské lize, je to naprosto jasné zadání.“
Dotáhli jste to až do finále poháru, v němž jste po prohře 1:2 se Spartou cítili křivdu, že Pavel Královec nevyloučil Martina Frýdka. Coby známý bouřlivák jste mi ale přišel až nápadně klidný...
„Věděli jsme, že nás čeká těžký soupeř, Sparta po poháru strašně prahla. Několik takových zápasů už jsem zažil. Pavla Královce znám, vím, jak píská. Od začátku jsme upozorňovali hráče na to, že nemá rád, když mu do toho někdo mluví a bere mu pocit autority. Pak trestá i za nic. Vzpomínám si, jak nám, Bohemce, na Spartě vyloučil za tři minuty Azíze Ibragimova. To, že jsem nebouřil, bylo dané tím, že jsme měli dát druhý gól a zápas by byl rozhodnutý.“
Nasbíral jste celkem šest žlutých karet, víc už jich měl jen Radoslav Látal. Neměl byste ubrat?
„Teď si vzpomínám na Trnavu, kde jsem dělal generálního manažera a Radek Látal tam trénoval. Při jednom zápase jsem nesouhlasil s verdikty rozhodčího, řval jsem z chodby – a Latoš stál za deset minut za mnou... (usmívá se) Řeknu to takhle: Je to, jako když hraje Barcelona s někým slabším. V některých zápasech jsme cítili křivdu, často nám dala za pravdu i komise rozhodčích. S většinou karet dodneška nesouhlasím. Ardeleanu měl dát Kangovi na Spartě tři žlutý, dostal jednu – a naši hráči za nic čtyři. Když se Ardeleanua zeptám, proč netrestá Kangu stejně, dostanu žlutou taky... Ano, jsem emotivní, papulu držet nebudu, ale nemyslím, že bych chováním vybočoval z řady.“
Malinský neuráží, Kuchťáka musíte donutit
Liberec hrál výborně jako tým, ale měl i hodně individualit, které má v merku jako tradičně Slavia. Začněme Ondřejem Karafiátem.
„Kafu znám z nároďáku, měl jsem ho asi před pěti lety ve dvacítce. Vždycky to byl výbornej fotbalista, dokonce někdy ve dvanácti vyhrál dovednostní soutěže při stáži v Manchesteru United. Má výbornou kopací techniku, levá pravá. Na stopera je menšího vzrůstu, ale je to jumper. A má herní inteligenci. Vyčítal jsem mu jen to, že mu chyběla
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
