Říká o sobě, že je dobrodruh. Možná právě proto se vydal na nezvyklou fotbalovou cestu z Nizozemska přes Dánsko do Česka. Mick van Buren je vážně originál. Vousatý ofenzivní univerzál si jako spolehlivý náhradník se Slavií vychutnal tři tituly a na podzim byl váženým hostem v Českých Budějovicích. Teď je zpátky v Edenu – a má hlad. Před půl pátou odpoledne si v potemnělém bytě rozsvítí, zapne počítač a zamává do monitoru: „Jdeme na to.“ Ošidná koronavirová doba sešněrovala i život Micka van Burena. „Máme být co nejvíc doma, tak se to snažím dodržovat. Snad tyhle šílené časy brzy skončí,“ zadoufá nizozemský sympaťák před tím, než začne vyprávět svůj příběh.
Jak se přihodí, že si nizozemský fotbalista vybere Česko a zamiluje se do něj?
„Šlo to postupně. A nezapomeňte, že jsem to sem vzal přes Dánsko.“
Do Esbjergu jste šel v jednadvaceti poté, co jste v Excelsioru Rotterdam nastřílel třináct gólů za sezonu.
„Byl to pro mě velký přestup. V Excelsioru jsem hrál druhou ligu a za pár měsíců jsem byl s Esbjergem v Evropské lize. Ale k vaší první otázce o nizozemském fotbalistovi v Česku: usadil jsem se tady, byl jsem prospěšný týmu a lidi kolem moji práci oceňovali, spoluhráči i fanoušci. Možná proto jsem v české lize zůstal tak dlouho.“
Můžeme se ještě vrátit do vašeho dětství v Rotterdamu?
„Budu moc rád. S fotbalem jsem začal někdy ve čtyřech nebo pěti letech a v patnácti jsem šel do Excelsioru. Rok jsem byl v akademii Feyenoordu, což je v Rotterdamu nejslavnější fotbalová adresa, ale pak jsem se zase vrátil do Excelsioru, kde jsem začínal ve druhé lize. Když jsem měl možnost přestoupit do Esbjergu a hrát poháry, splnil se mi klukovský sen.“
O čem jste ještě snil?
„O Barceloně. Když mi bylo devět, rok jsem žil v Katalánsku. Na Camp Nou jsem viděl pár zápasů a nadchlo mě to. Jako kluk z Rotterdamu jsem měl rád i Feyenoord.“
Líbila se vám Barcelona i kvůli velkému nizozemskému odkazu? Několik vašich krajanů patří ke klubovým legendám.
„Johan Cruyff, Frank de Boer, Patrick Kluivert, Ronald Koeman… Ti všichni Barcelonu hodně ovlivnili, přinesli tam svoje originální fotbalové myšlení. Jako prcek jsem za Barcu taky chtěl hrát, v deseti letech je to u kluků poblázněných fotbalem normální. Zato teď už musím být trochu realista.“ (úsměv)
S přiznanou nadsázkou: Barcelona se vám neozvala, ale Slavia je taky docela velký klub, ne?
„Víte, kdy jsem o Slavii slyšel poprvé?“
Netuším.
„V létě 2007, když hrála play off o Ligu mistrů s Ajaxem.“
Slávisté vyhráli v Amsterdamu 1:0 a postup si pojistili domácím vítězstvím 2:1, oba góly vstřelil dnešní vedoucí áčka Stanislav Vlček.
„Oba zápasy jsem viděl a dodneška si je pamatuju. Postoupit do Ligy mistrů je pokaždé svátek, taky nemůžu zapomenout na nedávné zápasy proti Barceloně a Dortmundu. Jsem rád, že jsem předloni na podzim dostal šanci.“
V obou případech jste byl žolíkem, stejně jako na jaře 2019 v Evropské lize, viďte?
„Můj nejsladší moment přišel v odvetě osmifinále se Sevillou: gól na 3:3 a obrovská euforie v našlapaném Edenu. Ibra Traoré těsně před koncem prodloužení trefil vítězství a bylo vymalováno. Fantastický zážitek se spoustou silných emocí.“
Chápu, postup přes Sevillu se nečekal.
„V prvním zápase jsme remizovali 2:2 a doma jsme strašně moc chtěli vyhrát. Připadal jsem si jako v Lize mistrů, ten prožitek byl stejně intenzivní.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
