Suchopárek: Trpišovský je náročný i lidský. Vadila mu „psycho“ přezdívka?

Už je to přes patnáct let, co se potkali při studiu trenérské licence. Bývalý slavný reprezentant – a málo známý trenér dorostu. Jan Suchopárek a Jindřich Trpišovský. Slavná minulost se potkala s ještě zářivější budoucností. Ve školní lavici, na trávníku nebo v útrobách olomouckého podniku

Varna, kam si chodili fotbaloví študáci oddechnout od povinností…

Jak jste vy, bývalí reprezentanti, přijali mezi sebe trenéra, který byl bez velké kariéry?
„To je sice pravda, že ji neměl, ale Jindra je výborný brankář, takže nám pomáhal na všech postech… (usmívá se) Je to bezva kluk a kamarád, hned jsme si padli do oka. A nejen my dva, Jindra výborně zapadl do party. Myslím, že i díky tomu se spousta trenérů z toho ročníku dokázala prosadit. Nejdůležitější bylo, že jsme měli fotbal rádi a museli nás ze hřiště vyhánět. Hodně nás inspirovaly i věci, o kterých jsme se během trenérského kurzu bavili. Nebylo toho málo.“

Jak jste sledoval vzestup svého parťáka?
„Myslím, že jsme docela dobří kamarádi. Už v té době se projevoval trošku jiným způsobem tréninku, než na jaký jsme byli zvyklí. Hodně dbal na rychlostní prvky, rychlostně silové, vytrvalostní. Dokázal je i dobře přenášet do tréninkového cyklu, vyzkoušel si to v dorostu Kolína nebo Sparty. Osvědčilo se mu to, našel způsob, jak je do svých mužstev dostat. A neustále se vzdělává tím, že vidí jiná utkání. Také ho v tom podporuje realizační tým. Trenér potřebuje opozici, neustále se o fotbale bavit, zkoušet věci, které by kolikrát nedělal. A Jindrovi k tomu realizák dává podněty. Slyší na to, dokáže si motivy zvenčí vyhodnotit a jít správnou cestou.“

I když jste o šest let starší, čím vás inspiruje?
„Je náročný, a přitom týmový. A řekl bych, že lidský. Vidím to na jeho gestech, mluvě, rozhovorech. Hráče spíš chrání, což je správné. Patří to k těm největším trenérům, i když výjimky potvrzují pravidlo. Jiní by chtěli mít hlavní roli, aby se vše točilo kolem nich, ale takhle Jindra nepůsobí. Cítí, že je součástí týmu, a je to cítit na správné atmosféře. Přispívají k ní i hráči na lavičce a realizační tým. Když vidíte Zdeňka Houšteckého, jak má v sobě emoce a brečí, když ho něco dojme, je to paráda. Hrozně rád to vidím, protože fotbal o emocích a radosti je.“

Mimochodem, předpokládám, že s asistentem bouřlivákem Zdeňkem Houšteckým jste na sebe jako hráči nenarazili, nicméně jak jste ho vnímal?
„Úplně si nevybavím, že bychom proti sobě někdy hráli. Ale věděl jsem, že patří k nebezpečným hráčům, kteří nechají na hřišti srdce. Přenesl to i do trenéřiny a nepotřebuje k tomu nějaké velké vzdělání, prostě to cítí a pro hráče by se rozdal. To je super.“

Trpišovský hovořil o tom, že od léta měl možnost získat mistrovský hattrick každý den v hlavě a podřídil tomu i mnohá rozhodnutí. Dokážete se vžít do takové situace?
„Myslím, že každý den to Jindra v hlavě neměl, ale možná mu to připomínali asistenti, realizační tým. Od začátku šli za svým cílem a prakticky nebylo pochyb, že ho splní. K tomu se přidaly výkony a herní kvalita v Evropské lize. Každý trenér musí plánovat, ale vývoj ho pak vede k tomu, že některé věci přehodnotí, upraví. Na startu sezony měl být jedním z klíčových hráčů Petar Musa a střílet góly, ale odešel na hostování, což se týkalo i některých jiných hráčů. A jiní, co neměli takovou formu, zůstali a i ten jejich charakter, trpělivost i cílevědomost mimo hřiště z nich udělaly důležitou součást mužstva.“

Vypadá to, že se Trpišovský nijak nechystá Slavii opustit, přesto: měl by už zkusit prorazit v zahraničí? Nebo je fixovaný i svými osobitými metodami na české prostředí?