Miluje tetování, obdivuje Tomáše Řepku a na hřišti neuhne před ničím. Slovenská hvězda Liverpoolu Martin Škrtel má pověst drsňáka a jednoho z nejtvrdších obránců Premier League. Ve čtvrtek se o tom na vlastní kůži přesvědčí i fotbalisté Sparty.
Jako by měl na český fotbal spadeno. V roce 2007 se obránce Liverpoolu Martin Škrtel na hřišti málem popral s Janem Kollerem, předloni o něm zase čeští hráči prohlásili, že „to nemá v hlavě v pořádku“. Teď Škrtel nastoupí proti českému týmu popáté, před soubojem se Spartou ale uklidňuje: „Beru to jako běžný zápas. Rivalita mezi českým a slovenským fotbalem je spíš na reprezentační úrovni.“
Kdykoliv nastoupíte proti Čechům, je kolem vás pořádně rušno. Čím to je?
„Asi to přitahuju. Táhne se to se mnou už od mého prvního utkání v Praze. Tehdy to mezi mnou a Kollerem bylo hodně vyhecované, a pak to možná na hřišti vypadá, že nemám Čechy rád.“
Dokonce jste dostal nálepku hráče, který má k Čechům averzi.
„Jenže tak to není, nemůžu říct, že bych nesnášel Čechy. Mám mezi nimi spoustu kamarádů, dodnes dobře vycházím s bývalými českými spoluhráči z Petrohradu. A z Česka dokonce pochází část mé rodiny.“
Skutečně?
„Nejsou to blízcí příbuzní, spíš taková vzdálená rodina, ale i oni budou ve čtvrtek na Letné. Praha je blízko, takže tam budu mít pár kamarádů i známých.“
Když jste před lety doma v Ráztočnu začínal s fotbalem, federální lize tehdy kralovala Sparta. Nesnil jste tehdy, že za ni jednou budete hrát?
„Takhle jsem to asi tehdy ještě nevnímal, nesoustředil jsem se na Spartu. Začal jsem ji registrovat až v éře Tomáše Rosického, když se jim tak dařilo v Lize mistrů. Ale nedá se ani říct, že bych někdy Spartě fandil. Na Slovensku držím palce Trnavě a v Česku nějaké vysloveně oblíbené mužstvo nemám.“
Napadlo vás jako malého kluka, že jednou obléknete dres Liverpoolu?
„Každý chlapec, který hraje fotbal, má svoje sny a chce hrát za nějaký slavný klub. Mně se to podařilo, takže jsem si splnil svůj sen. Jsem za to šťastný.“
Vybavujete si ten okamžik, když jste v lednu 2008 poprvé na Anfield Road vstoupil do šatny a podal si ruku se Stevenem Gerrardem?
„Bylo to sice v tréninkovém centru, ne na Anfield Road, ale na to se nedá zapomenout nikdy. Přišel jsem tam jako kluk, kterého nikdo neznal, a najednou jsem byl v kabině s takovými hráči jako Gerrard, Torres, Reina nebo Hyypiä. Byla to pro mě obrovská věc.“
Co máte na Liverpoolu nejradši?
„Úplně všechno. Užívám si tu atmosféru okolo hráčů, fanoušků i stadionu. Je to jeden z nejslavnějších klubů nejen v Anglii, ale i na celém světě. Pro každého hráče je vyznamenání, že za takový klub může hrát.“
Přišel jste do něj jako nejdražší obránce v historii Liverpoolu (Škrtel přestoupil z Petrohradu za 6,5 milionu liber, tedy podle tehdejšího kurzu za 230 milionů korun). Měl jste to s takovou nálepkou těžší?
„Tenkrát se o tom docela mluvilo, ale nemůžu říct, že bych cítil nějaký tlak. Prostě za mě zaplatili takovou sumu a já se jen snažil ukázat, že na Liverpool mám.“
Jenže hned v prvním zápase v základní sestavě jste zavinil oba góly soupeře, přičemž jeden jste si dal sám. Jak vám tehdy bylo?
„Nebylo to nic příjemného. Byl to pohár a hráli jsme ho se soupeřem z nižší ligy (Liverpool porazil Havant&Waterlooville 6:2 - pozn. red.), jenže na hřišti ten rozdíl nebyl tolik vidět. Ten zápas mi nevyšel, ale byl jsem trenérovi Benítezovi vděčný, že mě po něm podržel. Tehdy řekl, že se takové věci stávají a že to v prvních zápasech nemá nikdo lehké. Podržel mě, dal mi šanci i v dalším zápase. A pak už moje výkony šly nahoru.“
V každém zápase musíte dokazovat, že na Liverpool máte, nikdy nesmíte udělat chybu. Jak ten pocit snášíte?
„Liverpool je klub, u kterého jsou fanoušci zvyklí na vítězství. Takže tlak tady je. Ale já neznám hráče, který by hrál celý život bez chyb. Je to fotbal a ten je o chybách. Snažím se jich dělat co nejméně, a když už se nějaká přihodí, snažím se na to co nejrychleji zapomenout.“
Pod Rafou Benítezem i Royem Hodgsonem jste měl pevné postavení. Nebyl jste nervózní, jestli se to s příchodem Kenny Dalglishe nezmění?
„Měl jsem možnost se s ním už párkrát setkat. Je to mimořádná osobnost, všichni k němu mají obrovský respekt, ale na druhou stranu on je otevřený, je na každém tréninku. Všem nám řekl, že šanci dostaneme.“
Jaký je v porovnání s Benítezem nebo Hodgsonem?
„Každý trenér má svůj přístup. A Kenny to postavil na tom, že se nás všechny před každým zápasem snaží vyhecovat. Je to legenda, na kterou nedají fanoušci dopustit, a to se snaží vštípit i nám - když fanoušci uvidí, že makáme naplno, odpustí nám pak i nějaký ten horší výkon.“
Věděl jste už předem, co Dalglish pro fanoušky Liverpoolu znamená, nebo jste honem běžel do knihovny a listoval v knížkách?
„Nějak jsem to nehledal, stačilo si otevřít noviny. (směje se) Kenny několikrát vyhrál anglickou ligu, ať už jako hráč nebo kouč. A když Liverpool získal naposledy titul, byl u toho právě on. Proto ho fanoušci tak milují. Je to cítit na každém kroku.“
Sám už v Liverpoolu kroutíte třetí sezonu. Je pro vás Premier League ideální soutěž?
„Můžu to porovnávat jen se Slovenskem a Ruskem, ale styl, kterým se tady většinou hraje, mi dost vyhovuje. Premier League je založená na fyzickém fotbale, na hlavičkových soubojích. A to mi sedí. Takže to tak asi bude.“
Ptal jsem se proto, že máte pověst tvrdého obránce.
„Každý obránce by měl být tvrdý a agresivní. Musíte to útočníkovi co nejvíce znepříjemnit, a proto je podle mě tvrdost na místě.“
Když vás pozoruji, řekl bych, že jste to musel mít v sobě už jako malé dítě.
„Přicházelo to postupně. Nezačínal jsem jako obránce, na stopera jsem se přesunul až někdy v mladším dorostu, takže jsem se tomu musel nějak přizpůsobit. Uvědomil jsem si, že na hřišti musím být tvrdší a chytřejší než útočníci. Zvlášť v Anglii, kde jsou útočníci také dost tvrdí.“
Dostáváte se s nimi na hřišti často do křížku?
„Každý zápas je vyhrocený, občas padnou i ostřejší slova, ale vždy si s každým podám ruku a tohle zůstane jen na hřišti. Nevzpomínám si na někoho, kdo by si se mnou po zápase odmítl podat ruku.“
Kromě Kollera vám na jméno nemohl přijít třeba anglický útočník Peter Crouch. Předloni na vás v přátelském utkání proti Slovensku byl pořádně naštvaný.
„Byl, to jo. My tehdy prohrávali už 0:4 a v tom mém zákroku na něj se asi trochu projevila nějaká frustrace. Bylo to trochu ostřejší. Po zápase jsem se mu za to omluvil a od té doby jsme se v Premier League potkali už asi dvakrát a vždy jsme si podali ruku.“
Nezapřete v sobě image drsňáka. Patří k ní i vaše holá hlava?
„Neudělal jsem to speciálně kvůli tomu, to ne. Když jsem byl mladší, měl jsem dlouhé vlasy a účesy jsem měnil docela často. Ale asi před čtyřmi lety jsem si na žádost své přítelkyně začal hlavu holit a teď mi to absolutně vyhovuje. Je to pohodlnější účes.“
A prý teď vypadáte tak drsně, že se vás dokonce fanoušci bojí požádat o podpis.
„To ne. (směje se) V soukromí jsem úplně jiný než na hřišti. Není to tak zlé jako při zápase.“
Potkal jste se někdy s Tomášem Řepkou? Má podobnou pověst jako vy.
„Ještě jsem se s ním nepotkal, ale co jsem viděl nějaké zápasy, dá se říct, že jeho styl se mi líbí a imponuje mi. Vyšla teď o něm kniha a otec mi ji hned na Slovensku koupil. Těším se, až si ji přečtu.“
Zaměřoval jste se na něj nějak speciálně?
„Nesledoval jsem ho přímo a záměrně, ale mám doma satelit, takže občas vidím nějaký zápas české ligy a tam jsem ho párkrát viděl. Pořád potvrzuje svoje kvality. Patří mezi největší osobnosti české ligy.“
Společnou máte i zálibu v tetování. Kolik jich máte na sobě?
„Nemám to spočítané. Je jich dost, ale zase ne tolik, aby se mi už nikam žádné nevešlo. Dokud mě to baví a jsem ochotný přetrpět tu bolest, budu v tom pokračovat.“
Jste první Slovák, který se prosadil ve skutečném velkoklubu, navíc jste dodnes nejdražším hráčem slovenské historie. Cítíte se být hvězdou?
„Dá se říct, že svoje fanoušky mám, ale je taky spousta lidí, kterým z nějakého důvodu moc nesedí, že jsem v takovém klubu a že se mi daří. Nevím, v čem to je. Občas mě to mrzí.“
Cítíte se nedoceněný?
„Myslím si, že jsme tak malý národ, že bychom měli být spíš hrdí na každého, kdo dělá Slovensku dobré jméno. A to teď nemluvím jen o sobě. Ale už to neřeším. Jsem šťastný a snažím se dělat svoji práci naplno. Jak se k tomu lidé postaví, to už je na nich.“
Zvykl jste si už na to být známou osobností?
„Tohle asi patří k fotbalu, soukromí moc neexistuje. Když chcete jít večer do města, lidé si na vás pořád ukazují, pokřikují. Ale v mém případě to ještě pořád není takové, jako to mají Gerrard nebo Torres. Ti do města nemůžou jít skoro vůbec.“
Volají vám kamarádi, ať přivezete podpis Gerrarda nebo jiných hvězd?
„Teď už moc ne, nejvíc toho bylo první půlrok. To byl největší boom a těch žádostí bylo opravdu hodně. Snažil jsem se, ale nedalo se všem vyhovět.“
Změnil váš přestup do Liverpoolu slovenský fotbal?
„Myslím si, že díky mému přestupu začali slovenští fanoušci fotbal víc vnímat. Tehdy se všude mluvilo o tom, že první Slovák jde do takového klubu, a ten boom vyvrcholil loni na mistrovství světa.“
Do tak velkého klubu před vámi ze slovenských hráčů přestoupil pouze Peter Dubovský, který ale na rozdíl od vás za Real Madrid odehrál jen jednu sezonu. Vyrovnal jste se mu už?
„Nechtěl bych to moc porovnávat. Dubovský byl jeden z nejlepších hráčů v Československu. Skvělý fotbalista. Máme společné jen to, že i on hrál za velkoklub. Ale kdyby se nestala ta tragédie (Dubovský v roce 2000 tragicky zahynul na dovolené v Thajsku - pozn. red.), ve fotbale by toho dosáhl ještě mnohem víc.“
Vy už máte ve sbírce titul z Ruska, ale na tu skutečně velkou trofej ještě stále čekáte, že?
„To je pravda. Fotbal se hraje hlavně pro trofeje a vítězství. A kdyby se nám za mého působení v Liverpoolu podařila nějaká vyhrát, byl bych samozřejmě moc rád.“
Letos už máte šanci asi jen v Evropské lize.
„V Premier League už to asi letos nezvládneme, ta sezona nám nevyšla, navíc jsme vypadli z Anglického poháru. Teď už nám zůstala jen Evropská liga. Takže by bylo krásné, kdybychom si spravili chuť právě v ní. Ale cesta je ještě dlouhá. A prvním krokem musí být to, že přejdeme přes Spartu.“
