V Anglii strávil sedm let, podstatnou část kariéry. A tak není překvapivé, že se Daniel Pudil zná například s kustodem Arsenalu, s nímž se potkal ve Watfordu. „Ptal se, jaké tu má být příští týden počasí, aby věděl, co má klukům zabalit,“ usmívá se bývalý reprezentant a nynější obránce druholigového Žižkova. Se Slavií absolvoval před třinácti a půl lety dvě zcela odlišné bitvy proti Arsenalu v Lize mistrů.

Co se vám jako první vybaví, když si vzpomenete na zápas na Arsenalu, který jste prohráli 0:7?
„Bohužel hlavně ten výsledek. Hráli jsme na nádherném stadionu, byla tam spousta diváků, zápas se nám ale vůbec nepovedl.“

Proč? Cítili jste před utkáním strach, byli jste nervózní?
„To těžko říct. Každopádně jsme do toho utkání nevstoupili vůbec dobře, brzy jsme inkasovali, pak se to s námi vezlo, zvlášť když proti nám stáli takoví borci. Semlelo nás to a výsledek byl, jaký byl. Ale myslím, že jsme si to vynahradili v odvetě, i když Arsenal na ni nepřijel v plném složení. Ovšem uhráli jsme remízu, a co si vybavuji, mohli jsme i vyhrát.“

Jaké byly souboje s tehdejšími hvězdami Walcottem, Fábregasem, Hlebem či Adebayorem?
„Pamatuji si, že na své straně jsem měl jako záložníka Walcotta a beka Sagnu... Všichni byli nepříjemní, hráli v národních týmech svých zemí a patřili v té době k nejlepším hráčům vůbec. Pocítili jsme to na vlastní kůži, dostali jsme sedmičku. Ale nebyli jsme první ani poslední, komu se tohle stalo. Byla to velká zkušenost pro nás všechny.“

Navíc jste pak Anglii ohromili nezapomenutelnou děkovačkou s fanoušky.
„Fanoušci nás celou tu sezonu, která byla mistrovská, hnali dopředu. Ať jsme vyhráli, nebo prohráli, vždy stáli za námi. Tahle děkovačka na Arsenalu ukázala jejich charakter. Mohli nás vypískat, nadávat nám, ale věděli, že je