Pád mezi totální outsidery. Český klubový fotbal se po černém čtvrtku propadl až ke dnu evropského fotbalu. Vysmívá se mu už i Kypr a Bělorusko. Mnozí tuzemští fanoušci volají po revoluci, povolaní se tradičně schovávají za nedostatek peněz.
Potupa! Ostuda! Hanba! Čeští příznivci už jsou sice zvyklí na setrvalý sešup dolů, ale čtvrteční podvečer a večer je dorazil.
Běloruský Mogilev trmácející se do Ostravy přes tisíc kilometrů autobusem vs. profesionálové z Bazalů 2:1.
Jablonec, druhý tým minulého ročníku české ligy, vs. Apoel Nikósie, druhé mužstvo kyperské ligy, 1:3 (mohlo to být ale klidně 2:7).
A do třetice v kvalifikaci Evropské ligy všeho zlého: Besiktas Istanbul vs. Viktoria Plzeň 3:0.
Přesně před týdnem deník Sport upozorňoval: „Pozor, hrozí další pád českého klubového fotbalu.“ Teď se tohle varování změnilo v mimořádně alarmující realitu.
„Přestaňme si už něco namlouvat a přiznejme si, že jsme až po uši v žumpě,“ soptil jeden z fanoušků na stadionu v Jablonci.
Viděl na vlastní oči, jak Pavlík, Pekhart, Lafata a spol. vypadali oproti soupeři z Kypru, nad nímž Češi ještě před pár lety ohrnovali nos, jako učedníci, a prostřednictvím internetu znal výsledky z Ostravy a z Istanbulu.
S kým by ta bilance neotřásla! Vystoupení tří elitních českých celků v kvalifikaci Evropské ligy, v klubové Evropě až soutěže číslo dva, skončilo debaklem. Už ve třetím předkole. Odchod to byl přímo hrozivý: 6 zápasů – 1 bod (za domácí remízu Plzně s Besiktasem) a skóre 3:11!
Na evropské scéně tak v této sezoně zbyl Česku již poslední mohykán pražská Sparta. Ta má na dosah postup do základní části Ligy mistrů.
I kdyby se však rozkrájela, sama propad českého pohárového koeficientu na žebříčku UEFA nezastaví. A že by to bylo třeba! Po čtvrtku si Česko opět pohoršilo o jednu příčku, spadlo z osmnácté na devatenáctou. I Rakousko už má před sebou. Ještě v roce 2004 mu přitom patřila devátá pozice.
„Bože, jak hluboko jsme klesli!“ vzdychají příznivci. Česko, podobně jako Polsko, zapadlo do společnosti trpaslíků vedle Kazachstánu, Ázerbájdžánu nebo Moldavska. I těmhle outsiderům zůstal v osudí jeden klub.
„Hlavu vzhůru, pořád je ještě dost horších zemí,“ letí černý humor mezi fanoušky s odkazem na to, že Lichtenštejnsko či Albánie už jsou z evropského pohárového kolotoče venku úplně.
Reakce přímých aktérů pohárové blamáže však úsměv z tváře vyhání. Ostravský trenér Miroslav Koubek nemá svým svěřencům po odvetě, která stvrdí skandální vyřazení běloruským celkem, prakticky, co vytknout. Takže všechno v pořádku?
Mrazí i z vyjádření jeho jabloneckého kolegy Františka Komňackého. Je totiž zároveň asistentem kouče reprezentačního A–týmu a po zápase s Apoelem pravil:
„Bohužel musím říct, že ten rozdíl mezi oběma mužstvy byl dost podstatný. To bohužel říkám proto, že to bylo i trošku srovnání českého a kyperského fotbalu. Soupeř byl lepší v rychlosti, přesnosti i individuální technice, což jsou věci, se kterými se v lize moc nepotkáme. Možná je to trošku poučení, aby hráči věděli, jakým způsobem se ve světě hraje,“ dodal.
Čím vznikla tahle propast? „Podívejte se na rozpočty a počty cizinců,“ uvedl jablonecký kapitán Petr Pavlík. Není zdaleka sám, kdo se ohání tímhle argumentem. Ale nejde jen o alibi pro vlastní neodbornost, neprofesionalitu a nenáročnost české fotbalové rodiny?
Ano, třeba Apoel Nikósie vyběhl na jablonecký trávník s jedenáctkou složenou převážně z cizinců. Jenže nešlo o zahraniční akvizice první garnitury, ty hrají v elitních evropských ligách.
Jde o druhou třetí třídu. A finance? Nejdražším nákupem Apoelu v letošním létě byl Ailton, kterého Nikośie vykoupila z Kodaně za 700 tisíc eur, což je zhruba 17 a půl milionu korun.
Zbytek letních posil tvořili (kromě přestupu Ivana Tričkovského z Crvené Zvezdy Bělehrad za 300 000 eur) volní hráči přicházející zdarma. Jablonec za příchod Tomáše Pekharta zaplatil přes 20 milionů korun.
Český fotbal, a nejen ten klubový, potřebuje místo téhle obezličky radikální řez. Už skutečně není na co čekat.
Hřebík: Musíme změnit přístup „Někteří z nás upozorňují na úpadek českého fotbalu již několik let. Jak z toho ven? Například v Rakousku, ve Švýcarsku a v Německu nám ukázali recept. Změnili metodiku a celkový přístup ke vzdělávání. Hráčů, odborníků, medií i veřejnosti. Všichni museli pochopit, že fotbal, tak jako ostatně vše v životě, se vyvíjí. Fotbalisté nemůžou přijít na trénink a nevědět, co a proč trénovali, jak se jim to dařilo (zpětná vazba) nebo kdy a za jakých okolností určité řešení na hřišti použijí. Musejí o fotbale více přemýšlet a teoreticky se vzdělávat. Trenéři mládeže by měli třeba přemýšlet o tom, jaké principy fotbalu budou platit v budoucnu. Když trénují dejme tomu čtrnáctileté žáky, musejí předvídat, jaký fotbal se bude hrát, až budou dospělí. V čem hlavně zaostáváme nyní? Vyspělé fotbalové země hrají většinou fotbal, pokud nejde o rychlý protiútok, z jednoho či dvou dotyků s míčem. K tomu samozřejmě vytvářejí hráče, kteří neustále vytváří pomocnou pozici pro hráče s míčem. |