Csaplár: Vím, že lidi se*u
Josef Csaplár•Zdroj: Barbora Reichová
AKTUALIZOVÁNO - Budí emoce. Pro někoho je Josef Csaplár, čtyřiačtyřicetiletý fotbalový kouč momentálně působící ve Viktorii Žižkov, jenom nafoukaný samouk. Jiným imponuje jeho přímé a razantní jednání.
Natloukl si v Příbrami a Slavii, slavil titul v Liberci, válčil v řeckém Panioniosu, vyškolil se v polském Plocku. Do Viktorie Žižkov přišel po roce bez trénování před pár týdny s tím, že není jen kouč a že zkusí v klubu vytvořit strukturu, která vydrží do budoucna.
„Nejsem trenér, který přijde, všechno vydojí a zmizí. Přitom neříkám, že takoví lidé nejsou ve fotbale potřeba. Jsou borci, kteří za tři měsíce zvládnou kus práce, v daném okamžiku udělají to nejlepší, co je zrovna potřeba. Já ale takový nejsem. Byl bych rád, kdyby po mně něco zůstalo. Jsem trenér budovatel.“
Jste fatalista? Máme to všechno nalinkované? Před lety vás střídal Stanislav Griga v Liberci, před pár týdny jste na jeho místo nastoupil na Žižkově vy.
„Z profesního hlediska se to nedá srovnávat. Já odcházel dobrovolně, on ne. Ale abych odpověděl na otázku: nejsem fatalista. Mám respekt před stvořitelem, i když nejsem věřící. Chci věřit tomu, že věci minulé vyplývají z věcí současných. A že události současné vznikaly na základě událostí minulých, že jsme determinováni. Je zvláštní, že se mě na to ptáte.“
| JOSEF CSAPLÁR |
Narozen: 29. října 1962 |
Proč? Není to nijak výjimečná otázka.
„Zrovna včera jsem si totiž četl Stephena Hawkinga a jeho Stručnou historii času, mám tyhle knihy rád, a zrovna na první straně uvažuje o čase a dějích v čase, cituje různé filozofy.“
Kde ještě hledáte inspiraci, vědomosti...?
„V Hawkingovi, toho mám opravdu rád, četl jsem Grygara, jeden čas jsem pozoroval hvězdy, učil jsem se souhvězdí, sledoval jsem meteority.“
Co všechno vám při pohledu na vesmír připadá nicotné?
„Je to únik z dennodenních starostí, to zaprvé. Člověk v těch chvílích nezapomíná snít! Naplňuje mě to pokorou, nebo jak bych to řekl. Když to podám hodně cynicky, tak si v těch chvílích říkám, že stejně všichni umřeme. Z matematického hlediska vývoje vesmíru je člověk mrtvý. Z 99,9999 a tak dál procent, když srovnáte existenci vesmíru a čas, po který je lidstvo na Zemi, jsme mrtví.“
Čas na literaturu hledáte snadno?
„Mám čas na to, na co chci. To je jako s tou osudovostí, na kterou jste se ptal. Já, důraz je na já, si najdu čas na četbu. Já jsem se rozhodl, že rok nebudu trénovat, a pak že přijmu výzvu a půjdu na Viktorku. Já jsem se rozhodl neztrácet čas věcmi a lidmi, kteří za to nestojí.“
Jaké lidi do téhle kategorie řadíte?
„Dnes už prostě vím, že byla chyba trávit čas s určitými lidmi, bavit se s nimi. Do toho řadím i plkání o hloupostech, jaké se třeba nabízejí v jistém typu novin nebo televizních pořadů.“
Nemáte dojem, že osudem fotbalového trenéra je obhajování sebe sama? Den co den.
„Ne. Takový pocit nemám. I když... Záleží, jestli se bavíme o českém trénování, nebo evropském trénování.“
Ten rozdíl je propastný?
„Už jsem to několikrát říkal. Jaký má český trenér kredit? Je to spíš učitel tělocviku. A je přitom otázkou, kdo za to může. Majitelé, manažeři, funkcionáři? Nebo samotní trenéři? Na západ od našich hranic nejsou trenéři v postavení tělocvikáře. Což samozřejmě neznamená, že by nedostávali padáka. Vyhazovali je a vyhazovat je budou.“
Často zmiňujete chyby systému nebo kritizujete třeba fakt, že funkci u reprezentace mají zaměstnanci klubů.
„ Vždyť v tom je jasná zpráva od vedení klubu pro vlastního trenéra: Jo, klidně si tam jeď na to soustředění, ono je přece úplně jedno, jestli tady v klubu jsi, nebo ne. A samotné dění kolem české reprezentace, to bylo vždy čiré politikaření, tak se to musí brát...“
Kouč Arsenalu Arséne Wenger nedávno řekl, že Kevin Keegan odešel z Newcastlu, protože z něj dělali, vašimi slovy, pouhého tělocvikáře bez dalších pravomocí. Takže to není jen české specifikum.
„Souhlas. Říká to Wenger pracující pro moudrého majitele, který z něj tělocvikáře nedělá, a pokud náhodou dělá, tak on zřejmě o své postavení umí bojovat. Ovšem pozor: Keegan šel do konfl iktu s majitelem, prohrál a pak se zachoval jako chlap...“
Praštil do stolu a řekl: Končím. To máte na mysli?
„Kolik majitelů Newcastlu u nás najdete? A kolik Keeganů u nás najdete? O to taky jde a najednou jsme u docela výbušného tématu. Jak mám chápat, že Jirka Kotrba, můj kamarád, je jmenován trenérem jednadvacítky?! Vždyť je to šéf klubu, jak se tohle může stát? Jak to někdo může navrhnout? Jak to někdo může schválit? A jak to někdo, v tomto případě profík Kotrba, může přijmout? Zatímco ten Keegan řekl: Ne, pánové, v tomhle já pracovat nebudu.“
Proč je to v českém fotbalu jinak?
„Člověk je svobodný tak, jak si tu nezávislost zařídí. K tomu přidejte ekonomickou svobodu. A skončíme u trenéra tělocvikáře. Z padesáti procent se do téhle role trenéři ochotně dostávají sami! Jména? Nebudu je říkat, někdy příště. Můj styl je říct a podložit argumenty. Ty mám, ale teď se mi ta jména říkat nechce. Někdy jindy.“
Lidi vás nemají moc rádi. Uvědomujete si to? Nebo spíš - jak moc si to uvědomujete?
„Vím o tom, samozřejmě. Chodím vlastní cestou.“
A to vadí.
„Nepatřičně vyčnívám. Možná je to dáno geneticky, otec byl Maďar, maminka Němka. V dětství v Příbrami, tam jsme dostávali sodu, byli jsme německý svině, nic jiného. A pak to pokračovalo. Uměl jsem německy, zatímco všichni jen česky, fotbal jsem se učil od Němců a Italů, od Lippiho, Sacchiho, Capella, od Němců, naučil jsem se anglicky. Fotbal jsem prostě vstřebával hlavně cizí a venku.“
Vy i jinak, po svém, vystupujete na veřejnosti.
„Copak na západ od našich hranic by prošlo takové to nic neříkající plácání, které občas čtete nebo posloucháte v televizi?! Tam by vás přece vymetli jako neschopného, tupého, hloupého nebo jako člověka bez názoru.“
Copak v Čechách, nebo v českém fotbalu, se stále nenosí mít názor?
„Máte svůj názor - a v tu ránu jste podezřelý. Někam přijdu, s někým se o něčem bavím. Jsem jiného mínění a podložím ho argumenty. A najednou jsem zase moc chytrý! Jeden člověk mi říkal, že pro Čechy jsem překvalifi kovaný. Lidi, co mě neznají, tak pro ty jsem polarizující. Buď mě vezmou, nebo vůbec ne. V kabině, a to je můj názor, protože to vycítím, jsem integrující prvek, tam jde o interakci, můžete věci vysvětlit a podobně, to je lehčí.“
Cítíte, že ta nelibost, kterou také vzbuzujete, je generační problém?
„Určitě a není to přece nic výjimečného. Já to chápu. Starší lidi víc irituji, protože se chovám tak, jak se oni nikdy, nebo většinu svého života, nechovali. Seru je.“
Nikdy jste nikde nehrál, nebyl jste reprezentant. To se taky počítá jako argument proti, ne?
„Jsem selfmademan. Ještě v roce devadesát jsem fáral na šachtě, jezdil jsem kilometr a půl pod zem. Nahoře jsem hrál třetí ligu, čtyřikrát týdně trénink, trénoval jsem děti, třeba Zápotočného nebo Slepičku. Vyhrabal jsem se doslova z podzemí, z dvacátého devátého patra šachty devatenáct. A to je pro Čechy průser. Investoval jsem do sebe a dostal jsem se až do nejvyššího patra, přitom nebrečím, nenaříkám, nefňukám, nestěžuji si. Jsem podezřelý a pro starší generaci nepřijatelný. Jediný člověk, který se kdy pořádně zajímal o moji práci, byl hlavní skaut Evertonu. Měl pro mě uznání a byl to přitom chlapík, který mě znal v tu chvíli snad deset minut.“
Vám pořád nepřipadá, že trenérský život je jedna velká obhajoba?
„Kdysi jsem dostal knihu, v níž se srovnávají pozice fotbalového trenéra a šéfa firmy. Fotbalový kouč z toho vychází jako pozice, která je pod permanentním tlakem, o němž si ti mimo fotbal mohou nechat jen zdát. Ve firmě skládáte účty dvakrát ročně akcionářům, trenér dvakrát týdně, před plným stadionem a miliony diváků u televize. To by mohla být částečně odpověď na vaši otázku.“
Na Žižkov jste přišel s tím, že vy učitel tělocviku nebudete. Je to tak?!
„Je tu majitel a Pavel Kuka, ředitel. Diskuse s kýmkoli jiným jsem odboural. Bez jakékoli povýšenosti, nikdo jiný v klubu pro mě není partner k diskusím. A s nikým jiným nic neřeším.“
Proč jste sem šel?
„Zkusíme vybudovat klub podle západního vzoru, od žáků po dospělé, podle určitého střihu. Samotné trénovaní mě nelákalo ani mi nechybělo. Je tu Pavel Kuka, který toho má za sebou hodně. Bavili jsme se o tom skoro rok. Teď se pokusíme tu něco vytvořit podle německého vzoru, on jako manažer, já jako trenér. Uli Hoeness a Jürgen Klinsmann v Bayernu, třeba. Já neusiluji o nějaké one-man show.“
Ten dojem ale budíte. Víte to?
„Navenek ten dojem budím. Jenže když se pak s lidmi bavím, oni vidí, že umím svůj názor podložit argumenty a že jsem přístupný jejich názoru. Já bych ani nechtěl mít vedle sebe nějaké ovce. Takže jaképak one-man show. To je typicky české, protože to je nejjednodušší. Csaplára odstřihnout jako chytráka, co má ego a chce, aby všechno bylo po jeho, hotovo. Moji asistenti tady na Žižkově mají víc práce než před mým příchodem, takže žádné one-man show.“
V polovině 90. let hrála Viktoria podnikatele Vratislava Čekana v Poháru vítězů pohárů proti Chelsea. Tehdejší velké české peníze proti dnešním ohromným penězům. Proč se říká, že peníze úspěch nezaručí?
„Pozor, tady je rozdíl. Abramovič přišel do Chelsea a přetáhl špičkové odborníky odjinud. Já myslím, že tak, jak to dělali na Žižkově tehdy, tak se prostě klub nebuduje. Můžete mít miliardy, ale pokud to nebudete dělat tak, jak se to dělat má, tak nikdy nebudete nic mít. Chcete začít od nuly a nemáte peníze? Sežeňte chytré a schopné lidi a ty peníze za nějakou dobu vyděláte, postavíte stadion, vybudujete klub“
V čem je pro vás výhodné, že jste nehrál první ligu, ani jste třeba neoblékal reprezentační dres? Zkuste to stručně.
„Sokrates řekl: Vím, že nic nevím. A Csaplár si to pozměnil na Vím, co někdo jiný umí líp a vím, co neumím. Doháněl jsem to všechno jinak. To byla moje výhoda - uvědomil jsem si, jakou mám nevýhodu.“
Jaký je váš názor na fakt, že třeba v anglickém fotbalu působí řada trenérů, kteří prošli rukama Alexe Fergusona? V Čechách by se našla paralela bývalých hráčů Sparty a svěřenců třeba trenéra Ježka.
„To, co bych řekl, je nepublikovatelné. Naštval bych spoustu lidí, zase by říkali: Hele, co to povídá ten nabob, neskousli by to. Soukromě vám to prozradím, veřejně ne. Před pár lety bych s tím neměl problém.“
Vaše první angažmá v Příbrami dopadlo mizerně. Co jste se od té doby, kdy jste musel skončit během sezony, naučil?
„Moře věcí. Rychle se učím. Tehdy jsem měl problém se staršími hráči. Dnes už bych věděl, že ten konflikt nemůžu přežít. Tehdy jsem byl přesvědčený o opaku. V Polsku jsem absolvoval univerzitu, polovina kabiny polská, druhá hráčů odjinud, neskutečně složitá situace.“
Setkal jste se někdy s hráči, kteří mají vrozené taktické myšlení, aby bez trenérského vzdělání mohli být koučovi partnerem?
„Určitě takoví jsou. Mám v paměti hráče, jejichž hráčská inteligence a cit pro hru byly úplně neskutečné. Jindy to byli borci, kteří byli přirozeně neuvěřitelně inteligentní, jen se prostě nedokázali donutit třeba studovat. Pro trenéra je ale nejlepší takový ten přirozený šéf, vůdce.“
S takovými typy jste válčil a prohrál v Příbrami?
„Co? Ne! Vůbec!“
