Ještě před rokem netušil, jestli kvůli vleklým problémům s koleny bude vůbec někdy hrát vrcholový fotbal, natož aby uvažoval o reprezentaci. Teď se však záložník Norimberku Adam Hloušek do národního týmu vrací a tvrdí: „Jsem šťastný. Po tom všem je to pro mě další odměna.“
Naposledy oblékl reprezentační dres před třemi lety. Pak následoval přetržený zkřížený vaz v koleni, šest operací, nekonečná nejistota a nakonec osmnáctiměsíční pauza. „Reprezentace pro mě byla v té době něco hodně vzdáleného,“ přiznává Adam
Napadlo by vás před rokem, že se teď spolu budeme bavit o reprezentaci?
„Ani náhodou. Zrovna jsem na to dneska myslel, říkal jsem si, jak jsem na tom tehdy byl. A došlo mi, že jsem si přesně před rokem poranil meniskus, takže reprezentace pro mě byla až na druhém místě, vůbec jsem o ní nepřemýšlel. Myslel jsem spíš na to, jak zase co nejdřív hrát.“
A nakonec jste se dočkal. Je to pro vás taková sezona splněných přání?
„Taky bych řekl. Po tom všem jsem za to šťastný. Vrátil jsem se po zranění, pravidelně hraju a ještě se nám s Norimberkem daří, z pěti zápasů na jaře jsme čtyři vyhráli. A do toho ta pozvánka do nároďáku. Z úplného dna jsem se vlastně vyškrábal tam, kde mám z fotbalu zase radost.“
Vzpomenete si na svůj poslední zápas za reprezentaci?
„Bylo to v březnu… 2011! Proti Lichtenštejnsku?“
Ano, tehdy jste zvítězili 2:0 a vy jste odehrál 35 minut.
„Připadá mi, jako by to bylo nedávno, ale když se nad tím zamyslím, je to už fakt dlouho. Strašně rychle to uteklo. Mluvil jsem na podzim s panem Pešicem, chtěl, abych na sraz přijel už tehdy. Ale to jsem se do toho teprve znovu dostával, tak jsme se domluvili, že ještě nepřijedu.“
Poznáte teď vůbec všechny své dávné spoluhráče?
„To snad jo. (směje se) Spoustu z těch kluků znám z jedenadvacítky, a to taky byly nezapomenutelné srazy. Každopádně to pro mě bude hodně zvláštní pocit, až si na srazu podáme ruku.“
S trenérem Pavlem Vrbou jste se v Německu sešli minulý víkend. Tušil jste, že vás povolá?
„To ne, on tam s námi všemi mluvil obecně a ještě nám říkal, že to neznamená, že nás povolá, když přijel. Mluvili jsme s ním před utkáním, takže to pro mě byla i taková motivace. A ze všech těch jarních zápasů jsem zrovna v Augsburgu měl ze sebe asi nejlepší pocit, takže se to dobře sešlo.“
Co říkali na vaši nominaci spoluhráči Ondřej Petrák a Tomáš Pekhart?
„My se mezi sebou ani nehecujeme, spíš si to přejeme. Ondra je v jedenadvacítce a Peky to teď měl těžké, protože nehrál. Ale vypadá to teď s ním lépe, poslední zápas s Braunschweigem mu vyšel, dal gól, byla na něj penalta, takže ukázal, co umí a že se s ním musí počítat.“
Zpět k vám, Vrba si pochvaloval, že můžete hrát na dvou postech – v záloze i obraně. Bavili jste se o tom?
„Říkal mi to. V Norimberku sice hraju na levé straně zálohy, ale ono je to někdy výhodnější i v té obraně, protože máte o všem vepředu lepší přehled. Potřebuju dostat míč do běhu, abych mohl sprintovat podél lajny, takže to zase takový rozdíl není. A před tím zraněním jsem na beku hrál.“
Takže vás představa přesunu neděsí?
„Neděsí. Já jsem na to stejně trochu z Norimberku zvyklý, protože naši krajní beci hodně útočí a trenér chce, aby si pak sbíhali i trochu do středu. Takže za ně pak zaskakují záložníci. A nevadilo by mi to ani v útoku, patnáct let jsem tam hrál, tak proč ne.“
Mimochodem, jste teď v lepší formě, než jste byl před těmi třemi lety?
„Určitě jsem zkušenější. Zestárnul jsem, dozrál jsem, mám už něco za sebou, nabral jsem spoustu zkušeností, takže v tom je velký rozdíl. Řekl bych, že se teď už po hřišti pohybuju chytřeji.“
