Zbytečná příprava staví Šilhavého do prekérní situace. Černý jako balzám

Jestli nějaký zápas přímo křičel o to, aby se nekonal, byl to právě tenhle. Přípravné duely, zvlášť ty v červnu, jsou mor reprezentačního fotbalu. Víc než polovinu duelů národního týmu v éře Jaroslava Šilhavého tvořila přípravná utkání a vlastně polopříprava v podobě Ligy národů. Z čtyřiapadesáti zápasů bylo jen pět na závěrečném turnaji, tedy na Euru.

Není divu, že fanoušci vypínají pozornost. Kvůli komu se vůbec zápas hrál? Hráčům by prospělo nejvíc, kdyby si odpočinuli o ten týden víc. Duel těžko ukáže trenérům víc než to, co viděli doposud. Diváků bylo na stadionu pár, stejně tak u obrazovek sledovanost příprav klesá.

Reprezentační zápasy pod Jaroslavem Šilhavým:
Kvalifikace na EURO a MS - 20 zápasů (37 %)
Liga národů - 16 zápasů (30 %)
Přípravné zápasy - 13 zápasů (24 %)
EURO - 5 zápasů (9 %)

Z šedi zápasu vytrhlo diváky máloco, až na Václava Černého. Jestli si někdo nebyl jistý, co umí zlaté dítě českého fotbalu a nesledoval během sezony nizozemskou ligu, měl čas dohnat to teď v červnu. Je úžasné, s jakým klidem a samozřejmostí Černý pracuje s míčem, co všechno dokáže vymyslet pro spoluhráče a taky jak je efektivní.

Pokud mu konečně vydrží zdraví dál a bude moct hrát stabilně přes třicet zápasů v sezoně, a třeba právě ve Wolfsburgu, máme se ještě na něco těšit. Těžko se věří tomu, že je mu pořád teprve pětadvacet let.

U takového zápasu je vždy otázka, jak k němu mají trenéři přistoupit. Jestli upevňovat herní principy, nebo zkoušet nové postupy. Jaroslav Šilhavý šel jednoznačně první cestou. I proto, že se Česku moc nedaří venku, nebylo úplně od věci zkusit širší kádr reprezentace a upevnit silné stránky.

Ještě víc se nabízelo zapracovat na největší slabině národního týmu - překonávání pevných obran, což se ukázalo i v Moldavsku. A sice tím, že by Češi zkoušeli víc podržet balon víc na útočné třetině, přečíslovat prostory, dělat malé a výbušné náběhy ve vysoké akceleraci. Tak jak to dělají nejlepší týmy.

Ale to by muselo v týmu zůstat víc ofenzivních hráčů, a ti se rekrutovali spíš z řad fotbalistů, kterým realizační tým dal správně odfrknout. Nebo je nepovolal, jako Antonína Baráka. Je logické, pokud se rozhodne realizák pro A, chybí B. Jen tým pochopitelně o něco přišel.

Přesto se něco zkusit dalo i za současných podmínek. Je otázka, nakolik upevňovat systém s hráči, u nichž lze polemizovat o perspektivě směrem k dalšímu turnaji, ale taky k dalším rokům. Je velmi složité chápat, proč ze širšího kádru reprezentace dostane prostor v základu Jaromír Zmrhal.

Všechna čest Jakubu Jugasovi nebo Patriziu Stronatimu, ale když už se reprezentace trápí s nedostatkem konstruktivních stoperů, dává větší smysl zkusit jiné rozestavení než stoperskou trojku. Tím spíš, když ještě po přestávce David Zima dokonce hrál chvíli na wingbeku. Nabízel se větší prostor záložníkům, kterých má momentálně český národní tým víc zajímavých a nevyzkoušených.

Ale to už souvisí s jiným problémem - a vracíme se tak na začátek. Být víc zápasů, ve kterých o něco jde, nemusel by se Jaroslav Šilhavý neustále rozhodovat podle toho, kdo na něj tak nějak zbyl. Celý systém ho staví do hodně prekérní pozice. A změna je pořád v nedohlednu.