Tonda? Jako Viktor ve Wembley, zasnil se táta Kinský. Před synem smekám klobouk

Hodně o všem přemýšlí. A do hloubky. I proto je škoda, že se muž, který kryl v národním týmu dlouhá léta záda Petru Čechovi, rozpovídá jen vzácně. Tohle je tedy výjimka. Antonín Kinský senior vypráví o kariéře svého syna, přibližuje, co gólmanovi Tottenhamu pomohlo překonat nejnáročnější chvíle, a dotýká se i výchovy mladých hráčů v Česku.  

Váš syn má za sebou obrovský příběh, nyní bojuje o pozici jedničky v reprezentaci. Jak to prožíváte?
„Já doufám, že ten příběh teprve začíná a že něco obrovského ještě bude. Myslím, že je potřeba nezapomínat na to, že mu jen třiadvacet let a že má všechno před sebou. V takovém věku člověk nemůže říct, že už toho spoustu zažil. Znovu říkám, že je na začátku, a uvidíme, co bude dál. Ale samozřejmě je to příjemný pocit, že v reprezentaci je. To, jak se rozhodne trenér, netuším.“

A přemýšlíte o tom hodně? Nebo to necháváte osudu?
„Důležité je, že se dostal do brány Tottenhamu. Po přestupu do Anglie bylo období, od kterého jsme něco očekávali – a něco se splnilo, něco probíhalo hůř. Na druhou stranu, když to zpětně analyzuju a podívám se i na fotky, kdy tam Tonda přišel, a podívám se na něho teď, řekl bych, že je úplně jiný gólman. Ale kompletně.“

Tondo, já jsem vždycky tak nervózní

Sledujete to zblízka, jakou proměnou ve vašich očích prošel?
„Je obrovský rozdíl v tom, v jakém módu přišel ze Slavie. Z mého pohledu udělal neskutečný krok dopředu, neskutečný progres. Mám možnost vidět některé tréninky, jakým dojmem působí, jsem maximálně spokojený. I s tím, jak si tuhle cestu užívá. Když jsem hrál sám, chodil se na mě koukat můj táta. A pamatuju si, že v Liberci jsem viděl, kde stojí na začátku zápasu, ale o poločase, když jsem šel do šatny, už ne. Na konci jsem ho zase spatřil na jiném místě. Říkal mi: ⸴Tondo, já jsem vždycky tak nervózní...ʻ A já ho nechápal. Protože když jste na hřišti, žádnou nervozitu necítíte, ono to z vás padne. S Tondou to nyní máme úplně stejně. Bavili jsme se o tom a já mu povídám: ⸴Hele, já jsem tak nervózní!ʻ A on na to: ⸴Já si to naopak hrozně užívám.ʻ To je základ. Že zvládá tlak, který je v Tottenhamu obrovský.“

Díky čemu se s ním dokázal vyrovnat?
„Prakticky nečte žádné noviny, komentáře, není na sociálních sítích, nebo jenom výjimečně, a tím má kolem sebe takovou bublinu, která ho od tlaku drží dál. A on si ho nepřipouští, vždycky všechno vezme z té lepší stránky. Vybavuju si, jak jsme spolu mluvili na konci minulé sezony, kdy se Tottenham zachraňoval a on se vracel do brány. Čekal ho poslední zápas doma s Evertonem (1:0). Kdyby spadli, v klubu končí spousta zaměstnanců, protože se výrazně krátí rozpočet.

Narazili jsme na to, že nějaký doktor z West Hamu mluvil o tom, že jim neuznali gól, tuším, proti Arsenalu, a že si rozhodčí neuvědomují, kolik svým rozhodnutím vlastně ovlivňují lidských životů. A Tonda mi na tohle téma řekl: ⸴Vždycky jsou na to dva pohledy. Buď si budu tlak připouštět, a v tu chvíli vím, že na hřišti nedokážu udělat maximum, protože mě bude něco svazovat. Ale taky to můžu brát tak, že můžu a jdu pomoct lidem, kteří tady jsou.ʻ Tohle se mi na něm moc líbí. Že uvažuje jinak. A řekl bych, že právě to ho dostalo tam, kde je, tak brzo. A že se dokáže vyrovnat s tlakem. Někdo u nás v Česku to vidí jako nadprůměrné sebevědomí, jakože namyšlenost. Ale kdo zná Tondu líp, blíž, tak se tomuhle názoru může jenom zasmát.“

Pomohla mu právě tahle vlastnost přenést se přes nešťastný zápas Ligy mistrů s Atlétikem, kdy byl střídán po třech gólech už v 17. minutě? Někdo jiný by se možná sesypal a mělo by zásadní vliv na celou jeho kariéru...
„Myslím, že byl přesvědčený o tom, že do brány patří. A já víceméně taky. Protože rozhodnutí, že bude chytat, nepadlo na základě toho, že by byl někdo zraněný. Ale proto, že se Tottenhamu nedařilo a Tonda vypadal na tréninku dobře. Samozřejmě, když je vám dvaadvacet a tři čtvrtě roku nechytáte, je složité do takového zápasu jít. A ještě když si uvědomíte jeho nastavení: Za koho do brány jdu, teď se o to porvu a už tam nikoho nepustím. Je to hrozně složité. Kolikrát potřebujete i trošku štěstí. Cením si brankářů, kteří toho hodně prošli, a po tom utkání se mu ozvali. A ne přes sociální sítě, ale osobně. V kariéře si něco takového prožil úplně každý. Když jsme se o všem bavili, říkal jsem mu: ⸴No tak co. To, co se ti stalo, se ti už v dalším zápase nepřihodí. Můžeš se opřít o výkonnost, kterou máš na tréninku, o to, jak se cítíš. A tohle je pro tebe důležité, ne?ʻ Přesně tímhle způsobem uvažuje. Když se podíváte na každé kolo Premier League, vidíte, jak špičkoví gólmani chybují. To je ale holt úděl brankáře, že u něj je to tolik vidět. Ne každý na to má. V době sociálních médií je to složité hlavně pro mladé kluky.“

Ve fotbale občas schází respekt

Jak se to projevuje konkrétně?
„Kolikrát se na mě trenéři třeba z akademií obracejí: ⸴Hele, mám šikovného kluka, je i v nároďáku, v mládežnické kategorii, a dostal blbý gól. Na sítích se to na něj nasypalo, teď mu tam dávají...ʻ Je pro něj strašně těžké se s tím vyrovnávat. Nesleduju to, ale když se občas dozvíte, co lidi píšou o tenistech... To si řeknete: Co je to za sortu lidí, když se dokáže chovat takhle? Probíral jsem to i s Tondou. Neznám úspěšného člověka, který v životě něčeho dosáhl a byl by vůči někomu veřejně výrazně kritický. Tihle lidé totiž vědí, co to stojí za úsilí se někam nahoru vydrápat. A že je normální, když na téhle cestě někdy přicházejí pády a kotrmelce. Občas mi chybí respekt a slušnost jeden k druhému. Víceméně to vidíme i na fotbalových stadionech, mezi lavičkami. Někdy si při zápase za ně stoupnu. V evropských pohárech se razí heslo Respect, je na výšivce, ale když občas poslouchám některé výlevy, směrem k čtvrtým rozhodčím nebo i navzájem, tak člověka napadne: Sakra, vždyť to přece není normální! Ale to jsme se dostali asi někam jinam, než jsme chtěli...“ 

Nevadí. Vy jste samozřejmě Antonína od začátku kariéry podporoval, jste nyní pyšný, že jste šli správnou cestou?
„Víte co... Ono teď vypadá všechno růžově. Ale jak už jsem zmiňoval, je to složité. Když si vezmete, kteří kluci jsou v zahraničí, tak víceméně českým prostředím do dorostu pokračovali všichni, ale pak odešli v patnácti pryč. Jak Matěj Kovář, tak Víťa Jaroš, Radek Vítek, Lukáš Horníček. Takže Českem jako by neprošli. Musím se přitom přiznat, že jsem byl přesvědčený o tom, že to má být jako dřív, kdy vlastně všichni naši brankáři, kteří v cizině uspěli, nejdřív dokázali něco doma a teprve pak se dostali ven. Teď to tak nefunguje. Vím, na co jsme naráželi, když Tondovi bylo nějakých devatenáct.“

S čím vším jste se setkávali?
„Každý trenér nám řekl: ⸴No jo, je talentovaný, ale my potřebujeme výsledky. My ho tam nemůžeme dát jako jen tak, protože nevíme, jak to bude vypadat.ʻ S tím se setkává velký počet kluků, ale u brankáře je to kór složité. Protože v osmnácti, devatenácti ten kluk není o parník lepší než hráč v osmadvaceti, devětadvaceti, který už má zkušenosti. Můžou ale být nastejno. Nebo u mladého hráče vidíte obrovský potenciál. Jenže oni ho tam nedají: ⸴Musí si ještě počkat.ʻ Ano, je to ještě talent. Ovšem pak vám to uteče do jednadvaceti, dvaadvaceti nebo třiadvaceti – a to už talentovaný nejste. Už musíte mít parametry, a buď si vás v zahraničí někdo vezme, anebo je to tak nabušené, že se tam nedostanete. Proto se mluví o cestě dostat se přes české prostředí co nejrychleji ven. Protože čím jste starší, tím je to složitější. Mluvíme o tom, že česká liga je velice kvalitní, ale když se podíváte do zahraničí, zjistíte, že co se týče brankářů, málokoho zajímá.“

Kdy jste to poznal?
„Když jsme měli pohovory s kluby, které se o Tondu ucházely, zjistili jsme, že je zajímají evropské poháry. Jak se v nich hráči chovají, jak zvládají tlak. A nezajímá je – v uvozovkách, abych nikoho neurazil – například zápas Slovácko-Pardubice. To pro ně není atraktivní. A pak je to na zvážení. Nejdřív jsem si opravdu myslel, že cesta vede přes domácí fotbal. Ale kdyby se Jindrovi Staňkovi – bohužel – nepřihodilo zranění, které měl, a Tonda se nedostal do Slavie, tak třeba všechno taky vypadalo jinak. Každý věděl, že talent a parametry má, ale že by mu u nás dal někdo vyloženě šanci... Složité, složité. 

Kritické období

V Tottenhamu ji váš syn dostal znovu i navzdory zmiňovanému zápasu na Atlétiku. Jak jste se tímhle kritickým obdobím vypořádal vy?
„Samozřejmě to bylo nepříjemné. Přejete si úspěch, hlavou se vám honí: Teď se to zlomí, teď se dostane do brány. Je strašně složité se v takovém týmu prosadit, protože nemáte žádné jméno. A to se ve velkém klubu vyžaduje. Hodně jsme tenhle krok zvažovali, nechtěl bych o tom mluvit, ale dnes by nad tím člověk asi přemýšlel jinak.“

A jak tedy? 
„Pro brankáře je ohromně důležité pravidelně chytat. V případě kluků, kteří jdou ven, je to klíčové. Těžko okamžitě někoho přesvědčíte, že jste jednička a pro tým ta správná volba. K tomu, abyste se někam dostal, hodně potřebujete mít kvality, ale i štěstí. Že se to k vám v určitý moment jako by nakloní. Co se týká Tottenhamu, tak období, kdy jsme viděli, že není šance dostat se do brány, bylo dlouhé. A ne každý by to zvládl. Tondu přes to dokázala přenést jenom jeho cílevědomost, konzistence v trénování a náročnost na sebe sama. I přes to, co se mu přihodilo na Atletiku Madrid. Z mého pohledu je to teď úplně jiný gólman. Úplně jiný. A je to i kvalitou dennodenní práce v klubu. Takže porovnáváme a zvažujeme dvě věci. Jednu: aby brankář chytal, a  druhou - úroveň hráčů, se kterými trénujete. Když se každý den připravujete s tak obrovskou kvalitou, tak vás to posouvá, děláte strašně moc věcí navíc – a pak se vám poštěstí, že se do brány dostanete. To je ideální kombinace. Ne každému se sejde. Ne každý je takhle cílevědomý, ne každý je takhle pracovitý, nastavený v hlavě. I to je strašně důležité.“ 

I když jste o Antonínovi věděl, jaký je, ak k fotbalu přistupuje, překvapil vás nakonec, jak si se vším poradil? 
„Já to čekal. O jeho kvalitách jsem přesvědčen. Ale samozřejmě jsem nepředpokládal, že vše bude až takhle rychlé. To musím smeknout...“

Top esa v bráně pro Česko a plány s mladou trojicí. Jsme velmoc, říká expert

Liga národůJonáš Bartoš24. září 202611:42

Špička ledovce nezmění vše, nelžeme si do kapsy, říká Čech. Kdo bude jedničkou?

Liga národůŠtěpán Filípek26. září 202605:00