Kočovník Jaroslav Plašil

„Ale domov mám v Česku,“ říká Jaroslav Plašil (26), reprezentační záložník. Natrvalo se však do země v srdci Evropy zřejmě nikdy nevrátí.

Svět je pro něj malý. Jako by se dal celý přejet za pár okamžiků. „Tady v Česku,“ opakoval neustále. Přitom seděl v krásné cukrárně v Bad Kleinkirchheimu, malém horském městečku v Korutanech, kde se reprezentace připravovala na letošní EURO. Pro něj už celkově druhé. Na to první, před čtyřmi lety do Portugalska, však Plašil cestoval jako vyplašený zelenáč.

Vzpomínáte teď před šampionátem na ten minulý?

„Tehdy to můj první evropský šampionát. Pro mě a možná pro všechny bylo velkým překvapením, že jsem tam vůbec jel. Po fotbalové stránce pro nás byl moc úspěšný, přivezli jsme medaili. Vzpomínám rád.“

Pomohlo vám to pořádně nastartovat kariéru?

„Hlavně to pro mě tehdy byl úspěšný rok v Monaku. Dostali jsme se do Ligy mistrů, hráli jsme finále, po téhle stránce to pro mě byla výborná sezona. Navíc suprově zakončená v Portugalsku.“

Nakoplo to tedy váš fotbalový život?

„Jasně. Pro každého hráče je nejvíc reprezentace, být v ní je radost. Dostat se na evropský nebo světový šampionát, to pomůže každému. Dodá vám to sebevědomí, jste víc na očích.“

Před EURO 2004 jste soupeřil o nominaci s Miroslavem Matušovičem. DoPortugalska jste nakonec cestoval vy a Matušovič už do ní nikdy nenakoukl. Myslíte, že kdyby si tenkrát Brückner vybral jeho, že byste teď byl někde jinde, myslím níž?

„Těžko říct. Je pravda, že kariéra se hodně odvíjí od toho, jestli jste v reprezentaci, nebo ne. Kluby, které se o hráče zajímají, si samozřejmě vyberou spíše ty, kteří nastupují za národní tým své země. Jenže už nikdy nezjistíme, jak by to tenkrát se mnou dopadlo, kdyby místo mě jel na šampionát Matušovič.“

V té době se o vás říkalo, že jste protekční dítě Karla Brücknera. Zaslechl jste to také?

„Ano. Co na to říct?! Každý má svůj názor a já to nikomu brát nebudu. Teď už je to za mnou, jsou to čtyři roky zpátky. Ale přiznávám, že mě to tehdy trochu mrzelo. Víc než mě to však trápilo rodiče a nejbližší.“

Už v minulosti jste řekl, že Karel Brückner vás ze všech trenérů ovlivnil nejvíc. V čem?

„Dal mi šanci v nároďáků, umožnil mi zahrát si s našimi nejlepšími hráči, jako byl Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Vláďa Šmicer. To jsou jedni z nejlepších hráčů vůbec, jak v historii českého fotbalu, tak československého. Pan Brückner mě ovlivnil i jako trenér, ve všem.“

Můžete to specifikovat?

„On dokáže mužstvo připravit tak, jako to nedokázal nikdo, pod kým jsem trénoval.“

Myslíte po psychologické stránce?

„To určitě taky. Dokáže hráče nabudit v ten správný moment. A má velký čich odhadnout hráče a jejich formu. To každý trenér nemá a pro nás je to jen dobře.“

Má český tým na to, aby minimálně zopakoval poslední EURO?

„Důležité bude, abychom postoupili ze skupiny. V jednom zápase se pak dá porazit i Francie, Itálie, nebo Španělsko. Klíčové budou ty první tři zápasy, jestli je zvládneme, tak je šance dostat se i dál.“

Kdo bude nejtěžším sokem ve skupině?

„Všechny zápasy budou strašně těžké. Nejtěžší možná ten proti Švýcarsku, bude to první zápas šampionátu, bude hodně sledovaný.“

Kdybyste srovnal oba týmy, ten nynější a ten bronzový z Portugalska, který je silnější?

„To se srovnávat nedá. Hráči jako Pavel Nedvěd nebo Karel Poborský skončili, není tady ani Tomáš Rosický, což je velká ztráta. Budeme se s tím muset poprat. Bude to spíše o bojovném výkonu a o tom, že se budeme muset všichni semknout. Ovšem kvalitní hráče máme, hrají kvalitní ligy, jen bránit nebudeme.“

Myslíte, že je tedy tento tým slabší?

„To určitě ne. Je jiný. Hráči, kteří tady nejsou, dokázali dát gól a rozhodnout zápas. Byly to hvězdy týmu a nyní žádná velká hvězda není. I tak si ale myslím, že někdo z týmu zase vylítne a zazáří.“

První zápas na letošním šampionátu začíná už za týden. Vracejí se vám vzpomínky na ten v Portugalsku každým dnem intenzivněji?

„Nevracím se k němu skoro vůbec. Na vzpomínání bude čas až po konci kariéry. Pak si třeba sednu a nějaké zápasy si i přehraju, ale teď se dívám jen dopředu. Nedívám se do minulosti, zajímá mě přítomnost.“

Přesto vám jeden okamžik připomenu. Když jste po zbytečné kličce v zápase s Německem ztratil míč a Ballack po vaší chybě skóroval.

„Tohle už v hlavě dávno nemám. Je to pryč, za mnou.“

Trápilo vás to tehdy?

„Někdo by ten míč odkopl, já jsem to chtěl řešit fotbalově a - bohužel… Nakonec se ten zápas vyhrál, což všechno přebilo. Přiznávám, že mě to mrzelo. Jenže to, že jsem ztratil balon, jste vytahovali jen vy, novináři! Už je to za mnou.“

Opravdu?

„Kdyby na to člověk musel pořád myslet, zůstal by na stejném místě a nikam se neposunul.“

Kam jste se posunul vy?

„Myslím, že jsem pokročil dost. Jak po fotbalové stránce, tak v normálním životě. Změnil jsem působiště, oženil jsem se. Je to úplně o ničem jiném.“

Zkusme nejprve otevřít ten fotbalový život. Vyspěl jste?

„V poslední době mi pomohla změna působiště. V Monaku jsem byl osm let a všechno už bylo dokolečka. Stejná soutěž, stejní lidi, stejné zápasy. Přestup do Pamplony mi pomohl. Když člověk navíc mění klub, přichází nová motivace a přesně tohle jsem potřeboval.“

V Monaku jste se necítil důležitý. Změnilo se to v Pamploně?

„Je to velká změna. Mám více prostoru se ukázat. Zahrávám standardní situace, hraju v ofenzivě, která by se měla postarat o góly. Tohle vám přidá. Zvlášť, když vám trenér věří a hraje se dobrý ofenzivní fotbal.“

Ve tváři jste se od posledního EURO příliš nezměnil. Jako byste nestárnul. Říká vám někdo, že vypadáte dětsky?

„To ani ne. Ale je pravda, že když si trochu zkrátím vlasy a oholím se, tak vypadám na osmnáct. Jenže s tím prostě nic neudělám.“

Měl jste s tím někdy problémy?

„Dřív ano. Třeba v restauracích po chtěli nějaký doklad totožnosti.“

Je to i důvod, proč jste si nechal narůst bradku?

„Tím to není. Já se nerad holím. Už se vlastně neholím vůbec, jen si vousy zkracuju. Když se totiž holím, teče mi hodně krve. Prostě to nemám rád.“

Jak vám změnilo život manželství?

„Člověka manželství zklidní. Je to život ve dvou. Ráno mám jen fotbal, odpoledne žijete rodinou. Dobré je na tom to, že když přijdu domů, nemůžu si dovolit mít špatnou náladu, nesmím to přenášet na manželku. To přepnutí je pro mě hodně důležité.“

Říkal jste, že jste se zklidnil. Dřív jste byl nervák?

„Některé věci jsem si dřív hodně bral. Teď už to beru s větším odstupem. Občas však emoce neukočíruju ani nyní, ale i tak o sobě musím říct, že jsem klidnější.“

Vyčetla vám někdy manželka, že si nosíte špatnou náladu z tréninku domů?

„Ano. Jenže my se zase o fotbale tolik nebavíme.“

Ona mu nerozumí?

„To ano. Ale jen trošku.“

Co to znamená?

„Ví, co je ofsajd! Myslím si, že to je asi to nejdůležitější.“

Jako Brazilka však musí mít k fotbalu vztah pozitivní, ne? Chodí pravidelně na vaše zápasy?

„Doma na všechny.“

A když se chcete v televizi dívat třeba na Ligu mistrů, mrkne se s vámi, nebo po vás chce, abyste to přepnul na jiný kanál?

„Jak kdy. Ale my nejsme ten pár, který když je doma, sedí jen u televize. Když už si však fotbal v televizi pustím, tak ona si zaleze spíš vedle do pokoje. Je pravda, že někdy se dívá i se mnou, ovšem to není často.“

V cizině žijete od sedmnácti let. Vaše manželka je Brazilka. Kde vůbec máte domov?

„Tady v Česku. Mám tady rodiče a dva bratry. Můj domov je tady. To říkám jednoznačně.“

Vrátíte se po skončení kariéry do Česka?

„To je těžká otázka.“

Zkuste na ni odpovědět.

„Nyní na ni odpovědět neumím, ale kdybych měl říct, jestli se vrátím, nebo ne, tak řeknu, že spíš ne.“

To kvůli manželce?

„Není to jen kvůli ní. Do sedmnácti let jsem žil v Česku, jenže to byl spíš jen takový dětský život. A nyní už to bude deset let, co jsem venku. Takovou tu hlavní a rozhodující část života jsem prožil v cizině. A tam je život úplně jiný než v Česku. Myslím si, že už jsem si na život v zahraničí zvykl víc.“

Cítíte, když přijdete do Česka, že už byste sem nezapadl?

„To ne. Tak to vůbec nemyslím. Vždycky se rád vracím domů, jenže nejhorší je, že tam nikdy nezůstanu moc dlouho. Tím pádem už neumím brát život, tak jak jsem ho měl předtím, než jsem odešel do ciziny. To už nejde.“

Tomu přesně nerozumím.

„Do sedmnácti jsem byl u našich. Vlastně ne, už od čtrnácti jsem bydlel na internátu a už od té doby jsem se naučil být samostatný. Doma jsem se moc nezdržel, pendloval jsem mezi školou a fotbalem. Moc jsem toho tady v Čechách nestihl. Ten pravý život, tedy pravý v uvozovkách, to bylo v cizině.“

Liší se nějak život v Česku a život na západě Evropy?

„To nechci porovnávat. Ani bych neměl. Vždyť já jsem tady pořádně nežil.“
Budete v budoucnu žít v zemích, kde jste si už život vyzkoušel, tedy ve Francii, nebo Španělsku? „Těžko říct, myslím si, že ještě nějaký poznám. Tak potom si s Annou vybereme.“

Naznačujete, že se ještě budete stěhovat?

„To nééé. Ale je mi šestadvacet a možná, že mi ještě vyjde v kariéře i nějaká jiná země. Tím bychom měli možnost poznat zase jiný svět, jinou zemi.“

Jak to berou vaši rodiče?

„Za tu dobu už si zvykli. Navíc mám dva bráchy, ti jsou v Česku, takže to problém není.“

Dokážete si představit, že byste se s manželkou natrvalo přestěhoval do Brazílie?

„Ta varianta tady taky je. Zatím jsem tam však nebyl ani na návštěvě, protože nebylo kdy.Uvidíme, jak se s manželkou dohodneme.“

Už jste to probírali?

„Bavili jsme se o tom. Ale žádné konkrétní rozhodnutí nepadlo.“

Jakým jazykem doma hovoříte?

„Mluvíme francouzsky, také portugalsky a někdy česky.“

Ale většinu obstará francouzština?

„V poslední době už se to mění. Snažíme se oba dva víc víc, abychom se naučili jazyky toho druhého. Takže někdy mluvíme jen portugalsky, jindy zase jenom česky. Musím, říct, že portugalština se mi hodně líbí.“

Cítíte, že máte talent na jazyky?

„Myslím, že když se člověk naučí jeden z latinských jazyků, ty další už mu jdou lépe. Já a talent na jazyky? To těžko. To spíš manželka. Ta mluví asi sedmi.“

To máte co dohánět.

„Přesně tak. Jenže to co zvládla, už se ani dohnat nedá. Po téhle stránce mě jasně válcuje.“

Popletou se vám někdy všechny jazyky dohromady?

„V tohle vede také manželka. Ona totiž dokáže mezi jazyky okamžitě přepnout. Mně to trvá malino déle. Když byli třeba moji rodiče ve Francii, normálně jsem na ně začal mluvit francouzsky a uvědomil jsem si to až po chvíli.“

Nejste jediný, i vás spoluhráč Rudolf Skácel na nás před pár dny při rozhovoru promluvil anglicky.

„To se stává. Rozhovory většinou poskytujeme jen v cizím jazyce a už jsme na to připraveni. Češtinu pak používáme mnohem méně.“

V jakém jazyce se vám v hlavě formují myšlenky?

„Jak kdy. V Česku v češtině, jinak už spíše ve francouzštině.“

Nedokážu si představit, jak se člověk může tak rychle přepnout na jiný jazykový kód.

„Je to těžké. Když jsem přijel nyní na sraz, chtěl jsem říct na tréninku záda a zakřičel jsem to ve francouzštině. Ale po dvou třech dnech už se přeorientuju a problém to není.“

A co když po tréninku zavoláte manželce. To se vám zase všechno vrátí, ne?
(směje se) „Nééé, pak už je to v pohodě.“

Stane se vám někdy, že zapomenete české slovíčko?

„Občas ano.“

Přihodí se vám to i ve chvíli, když křičíte na spoluhráče?

„To ne. Jen když máme nějakou hlubší konverzaci a potřebuju něco vysvětlit.“

Vím, že jste říkal, že máte domov v Česku. Nepřipadáte si ale přesto jako kočovník, jako muž bez stálého místa v životě?

„Mně to nevadí. Myslím si, že je dobré mít otevřený svět. Nikdy nevíte, co se může stát. Pro život je dobré poznávat hodně věcí, a čím víc toho poznáme, tím víc vás to posílí.“