Guardiolův zmar: Dnes říše, zítra popel. Najde cestu z nevídané krize?
Pep Guardiola je nejúspěšnějším trenérem 21. století a po většinu uplynulých 16 let byl inspirací pro ostatní. Nyní se jeho aura vytratila a prochází svou nejtemnější chvílí. Manchester City, klub vybudovaný podle Kataláncovy vize, nezničitelný stroj a nezranitelný šampion, plive krev. Zvenčí se zdá překvapivé, že pochmurná série trvá tak dlouho, a že skvělí hráči a nejlepší trenérský mozek nenašli řešení. Tohle je cesta do hlubin Pepovy noci.
Selhurst Park byl ještě z valné části prázdný, když se podél soupeřovy lavičky začal tvořit zvědavý dav. Do výkopu prosincového utkání mezi Crystal Palace a Manchesterem City zbývala necelá hodina a hráči byli stále zavření v šatně, v bezpečí před bouří, dunící londýnskou oblohou. Pep Guardiola však seděl venku a lijáku nevěnoval pozornost. Přemítal, pohupoval nohou a ťukal prsty o koleno, zatímco kolem se zvedal vítr a sklo bičoval déšť.
Dělá to často, odpojí se od předzápasového shonu, aby si srovnal myšlenky a toulal se po duševních stezkách, které zná jen on. V souvislosti s chatrnou a neslýchaně rozkolísanou formou City však takové zvyky, respektive výstřednosti nabývají na významu. Každý jeho krok je podroben bezmála vědeckému zkoumání, nemá-li náhodou nějaký hlubší smysl. Nejjistější kouč v moderním fotbale najednou vypadá znepokojeně… rozrušeně… podrážděně… nervózně… zmateně… Ať už to nazvete jakkoli, v očích nemá vyrovnanost, natož neochvějnost, ale stres, pochybnosti a napětí.
Katalánec bere v úvahu, že s výsledky se mění i to, jak ho vnímá veřejnost. Poté, co na Anfieldu prohrál 0:2 a pak zvedl do vzduchu šest prstů (na znamení šesti titulů během osmi let), mu reportéři položili otázku, zda uprostřed nejhorší série své kariéry neztrácí klid? Guardiola opáčil, že v první řadě nikdy klidný nebyl. „Byl jsem v pohodě jen proto, že jsme vyhrávali, a to ve značném počtu. Když nevyhráváte, je to naopak.“
