Kadeřábek o Spartě: Jednou bych návrat chtěl, ale musím jí pomoct
V pondělí Pavel Kadeřábek oslavil třicáté narozeniny, v bundeslize kroutí už svou sedmou sezonu. Kariéra spolehlivého profesionála se tak dostala do fáze, kdy vyhlíží nové horizonty. Nedávno obránce Hoffenheimu v klubu prodloužil až do roku 2025 a sám říká, že pokud bude sloužit zdraví a výkonnostně bude stále na výši, rád by se poté chtěl vrátit do Sparty. I o vztahu ke svému současnému i bývalému klubu, stejně jako o konci v reprezentaci, či především o svém někdejším trenérovi Julianu Nagelsmannovi, který teď vybojoval s Bayernem titul, mluvil v novém díle pořadu a podcastu Mundial na iSport.cz.
Je pro vás rok 2025 strop, kdy byste si už řekl, že máte za sebou deset let v bundeslize a bylo by pro vás načase vrátit se do Česka, třeba i do Sparty?
„Mám smlouvu na tři roky, kterou bych chtěl určitě dodržet. Ale vždycky říkám, že na to musím mít výkonnost. Kdybych ji neměl, nechtěl bych vysedávat na lavičce nebo chodit na tribunu jen proto, abych si odkroutil deset let v bundeslize. Totéž se pojí i k návratu do Sparty. Strašně rád bych se chtěl vrátit. Ale kdyby mě chtěla, musím být přesvědčený o tom, že jí sportovně pomůžu. Musím vědět, že na to fyzicky i fotbalově mám a že Spartě můžu něco dát. Nechcí to tam jít dohrát a dokroutit poslední rok, dva, jako že jsem se ještě vrátil do Sparty, protože lidi chtěli, ale de facto to nebude dávat smysl.“
Ale pokud by vám to tedy zdravotně a výkonnostně v Hoffenheimu šlo, je tedy pro vás rok 2025 případný strop, po kterém už byste se chtěl stoprocentně vrátit?
„Ano, rok 2025 je pro mě určitě strop. I kvůli dětem bychom se chtěli vrátit a už ani nepředpokládám, že ve třiatřiceti letech by od Hoffenheimu přišla další nabídka na prodloužení. Samozřejmě se může stát cokoliv. Můžu mít dobrou výkonnost a klub bude chtít prodloužit. Ale už si v tuto chvíli nedokážu představit, že bych šel za rok 2025 a zůstal bych venku v zahraničí.“
Každopádně u případného návratu do Sparty byste jí chtěl primárně pomoct a nejen dohrát kariéru. Vyhodnocujete si to tak i na základě zkušeností, které Sparta za poslední roky v tomto ohledu měla?
„Ano, říkáte to správně. Je to i poslední dobou nějaké téma, které vyskočilo ven. Ačkoliv se tomu chci vyhnout, nějaké informace se k vám dostanou, takže vidím i kritiku na zkušené hráče nebo fotbalisty, kteří se vrátili ze zahraničí. A samozřejmě toho bych se chtěl vyvarovat.“
A máte pocit, že to u kluků občas bylo tak, že přišli dohrát kariéru?
„Nemyslím si. Asi to bylo tak, že v zahraničí nehráli, ale ještě neměli věk na skončení kariéry. Takže to šli zkusit a byli i v jiné pozici, než bych byl já ve třiatřiceti letech. Tam bych si řekl: ‚Super, jdu tam, protože vím, že pomůžu a že mám kvalitu.‘ Ale těm klukům bylo 28, 29, to není na to, abyste si řekl, že ukončíte kariéru. Nevíte, do čeho jdete, protože v zahraničí nehrajete, takže nevíte, jestli máte výkonnost, nebo ne.“
Každopádně teď jste stále v Hoffenheimu, co vás na klubu pořád baví? Přijde mi, že jste se do něj strašně trefil, že využívá maximum vašeho potenciálu. Mám správný dojem?
„Samozřejmě. Ale na druhou stranu ať se psalo, co se psalo, nikdy jsem na stole neměl jinou konkrétní nabídku. Až na AS Řím. Ale přišla v době, kdy tady byl trenér Nagelsmann, skončili jsme třetí v tabulce a hráli jsme další sezonu Ligu mistrů. To podle mě každý pochopí, poprvé v historii jsme postoupili do Ligy mistrů a nechtělo se mi odejít. Byla to nabídka, kterou bych asi měl přijmout, protože AS Řím je zvučné jméno. Ale troufnu si říct, že v AS Řím nemají podmínky na trénování jako v Hoffenheimu. Každopádně je to zvučné jméno, peněžně bych se posunul, byl bych v klubu, který má fanouškovskou základnu úplně někde jinde.“
Přesvědčovali vás i z klubu, ať zůstanete?
„Trenér Nagelsmann mě tehdy přemlouval, ať zůstanu, a další rok odešel on sám. Takový je fotbal. Ale zpět k otázce, v klubu jsem se našel, ať už po fotbalové stránce, kdy hrajeme systém, který mi vyhovuje. Rozestavení 3-5-2 s halvbeky mi vyhovuje samozřejmě víc. Zázemí je tu na světové špičce. Je neskutečné, jaké tu máme možnosti. Rodina, máme to blízko do Česka, všechno si do sebe sedá. Ale pro mě to nebylo tak, že bych se tu spokojil. I když se tu cítím komfortně a jsem už tady nějakým způsobem legendou, nikdy jsem neztratil ambici přestoupit do nějakého lepšího klubu. Ale nabídka už pak nikdy nepřišla. Samozřejmě jsem se mohl pídit po lepších nabídkách. Kdybych manažerovi řekl, pojďme se zkusit dostat někam do Anglie, mohl jsem. Ale když jsme tady skončili třetí, čtvrtí, tehdy jsem odejít nechtěl. A když už jsme skončili sedmí, osmí, logicky už nebyly nabídky jako v době, kdy jsme byli nejvíc úspěšní.“
Když jste mluvil o Julianu Nagelsmannovi, jak se vyvíjel váš vztah a co ve vás viděl?
„Pamatuji si, že moje první sezona v Hoffenheimu nám vůbec nešla. Byli jsme odepsaný tým, všichni říkali, že automaticky padáme z bundesligy. Pak ale přišel Nagelsmann a všechno se zvedlo. Pamatuji si, že úplně první zápas pod ním jsem nehrál. Ale hned první týden jsem ho v tréninku přesvědčil, že mě má dát do dalších zápasů, a pak už jsem odehrál všechno. Myslím, že jsem ho získal svou pracovitostí, jak jsem na tréninku dřel. A od začátku jsem s ním měl skvělý vztah, de facto všechny zápasy jsem pod ním odehrál od začátku. Vzpomínám na něj jen v dobrém.“
Co jste si říkali, když za vámi do kabiny přišel osmadvacetiletý trenér, což se předtím v elitních soutěžích nikdy nestalo?
„Ptal jsem se ostatních kluků, protože někteří ho zažili už v dorostu a rovnou říkali, že je to skvělý trenér a že bude mít přirozený respekt už od začátku. A opravdu to tak bylo. Na to, že mu bylo osmadvacet nebo devětadvacet, tak cokoliv řekl hned od prvního dne, mělo váhu a nebylo znát věk.“
Čím si už v devětadvaceti letech vybudoval respekt?
„Těžko říct. Člověk to musí v sobě mít. To, co řekne, hráči musejí nějakým způsobem vnímat a musejí si to chtít vzít za své. A on to dokázal. Věděli jsme, že když něco řekne, na hřišti to bude fungovat. Respekt pak přijde hrozně rychle a to byl i jeho případ.“
A v čem byl za vás výjimečný, že vás dotáhl takhle vysoko?
„Ať už jsem zažil spoustu skvělých trenérů předtím i potom, jeho taktické přípravy na soupeře, to bylo něco neskutečného. Něco takového jsem doteď nezažil. A to nebyla dvouhodinová videa. Hráli jsme v sobotu, první video jsme měli ve čtvrtek a druhé bylo v pátek ke standardkám. Takže během čtvrtka nám dokázal během dvaceti minut na videu ukázat, jak máme na soupeře hrát. A pak to v zápase opravdu fungovalo.“
Jak je možné, že to zvládl takhle rychle?
„Aniž bychom to věděli, už předtím v trénincích od pondělí do středy dělal nějaká cvičení, která obsahovala taktiku. Ale to jsme tehdy ještě neviděli. On už do nás ovšem nějak dostával návyky, které budeme potřebovat v sobotu, což za mě bylo neskutečné a opravdu to všechno fungovalo. Samozřejmě přišly zápasy, kdy to nefungovalo úplně stoprocentně. Ale měl v sobě přesně to, že dokázal v páté minutě zareagovat. Viděl, že hra nefunguje a musíme ji změnit. Změnil rozestavení, napadání a různé věci. V tom je jeho obrovská síla.“
A baví vás tahle teorie, že by vás jednou lákala trenéřina? Když už jste v pondělí oslavil třicítku, ke které vám gratulujeme, přemýšlíte už trochu i o budoucnosti, řešíte věk, nebo na to moc nedáte?
„Asi na to moc nedám. Odpovím přímo na rovinu, vůbec si nedokážu představit, že bych po skončení hráčské kariéry měl přesedlat na trenérskou. Na škále nula až sto je to pro mě absolutní nula. Vůbec bych se do toho nechtěl pouštět a nechtěl bych se v tom pohybovat. Vůbec mě to neláká a ani si nemyslím, že bych na to byl správný člověk. Vidím další, třeba Bořka Dočkala, který to vnímá. U hráčů to poznáte i během kariéry, jestli k tomu mají vlohy. A myslím, že já na to vlohy vůbec nemám a vůbec bych se nechtěl pouštět do trenéřiny.“
A máte třeba v hlavě, že byste chtěl zůstat u fotbalu?
„Asi bych se chtěl pustit do něčeho jiného a poznat svět mimo fotbal. Neříkám, že bych se od fotbalu chtěl úplně distancovat, třeba bych pak změnil názor, když budu rok nebo dva bez něj, bude mi chybět a budu ho chtít dělat a to, co teď řeknu, nebude mít žádnou váhu. Ale od šesti let jedu dokola ve fotbalovém světě a asi bych chtěl poznat svět i mimo něj. Ale doufám, že do toho mám stále daleko, že mi bude držet zdraví a fotbalovou kariéru nějakých pár let potáhnu.“
Máte pocit, že jste třeba z kariéry vytřískal maximum?
„Já myslím, že ano. Nikdy jsem nebyl brán úplně za extra top talenta, který by obcházel hráče jeden na jednoho a dělal si na hřišti, co chtěl. Byl jsem platný v týmovém pojetí, nikdy jsem nebyl žádný špílmachr a byl jsem pro tým potřebný jiným způsobem než ti, kteří rozhodují zápasy góly a finálními přihrávkami. Takže myslím, že jsem z kariéry vytřískal hodně. Samozřejmě můžu ještě vytřískat víc, kdybych si do toho po tom šel víc, ale se svou kariérou jsem absolutně spokojený.“
Ale věřím, že je trochu nešťastné, že se váš přínos pro reprezentaci neukázal tolik, kolik by si zasloužil. Vy jste reprezentační kariéru před baráží ukončil. Je to úplně definitivní?
„Pro mě už je to definitivní. Pro mě už je teď reprezentační kariéra uzavřená. Ačkoliv mě to mrzí, ve třiceti letech je to nestandardní a pro mě je to samozřejmě citlivé téma, je to už definitivní rozhodnutí. Reprezentační kariéru jsem si užil. Každý sraz, ať už jsem hrál nebo nehrál, vždy jsem jezdil s radostí za klukama. Vždycky tam byla parádní parta a po osobní stránce myslím, že jsem tam odvedl kus práce. A hlavně za trenéra Vrby myslím, že jsem byl jedním z platných a rozhodujících členů kádru.“
Nedá mi se nezeptat vzhledem k tomu, že před baráží se řešilo i obsazení vaší pozice. Neříkal jste si třeba potom zpětně, jestli to opravdu mělo přijít ještě před baráží, nebo až po ní?
„Samozřejmě jsem si vyhodnocoval, jestli je to šťastné načasování. Samozřejmě do médií, respektive ven, to šlo myslím o dost později, než rozhodnutí padlo. Trenér o něm věděl už déle a připravoval jsem ho na to. Nebylo to tak, že v pondělí byla nominace a já jsem mu to v pátek řekl. Samozřejmě jsem mohl počkat, ale tam už se nastřádala spousta střípků. Všechno samozřejmě začínalo od zdravotní stránky, pak se nabalovalo EURO, které nebylo po osobní stránce úspěšné, pak vynechaný podzim. A já už jsem to měl nastaveno tak, že jsem si před baráží nevěřil, že bych týmu měl natolik pomoct, když už jsem v něm de facto rok nebyl. Takže jsem se rozhodl, že to před baráží bylo ideální načasování.“
