Jaroslav Hřebík přiznává: Do Sparty mi pomohl Straka
ROZHOVOR - Jeho předchůdce Jozef Chovanec obýval luxusní kancelář přímo na Letné. Nový generální sportovní manažer Sparty se však spokojil se skromným kamrlíkem v administrativní budově tréninkového centra na Strahově. Přesně tak to Jaroslav Hřebík chtěl, má totiž odtud dobrý přehled o všech týmech klubu - od áčka až po přípravku.
Trvá na tom, že do Sparty tentokrát nepřišel jako trenér, nýbrž jako ten, kdo udá směr celého klubu. „Tak jsme s panem Křetínským domluveni,“ říká třiašedesátiletý odborník. „Trenéři jsou Martin Hašek a Venca Jílek. S nikým jiným bych do toho nešel.“
Váš návrat do Sparty byl pro mnohé šokem. Byl i pro vás osobně?
„Nemyslím si, že to bylo pro moc lidí šokem. Vždyť se o tom už dopředu dost mluvilo, ani jsem nepozoroval, že by to byl šok. Šok byl můj minulý příchod do Sparty, teď moc ne. Šok to byl akorát tak pro moji manželku. Máme zaplacené tři dovolené a ty teď propadnou.“ (směje se)
Tak tedy překvapení...
„Překvapení asi jo. Pro mě to bylo náročné rozhodování, protože jsem musel vyhodnotit, co to přinese Spartě - jaké problémy, co pozitivního. A také z hlediska mého osobního života. Logicky jsem musel zvážit, jestli v této etapě mého života po různých zkušenostech mám znovu podstupovat náročnost toho prostředí a jeho nebezpečnost pro tu práci, kterou děláte. Neuvažoval jsem, že do Sparty půjdu. Mně se práce s mladými fotbalisty líbila, bylo to pro mě naplnění toho, jak já si představuju, že by se fotbal mohl u nás dělat.“
A došel jste tedy k tomu, že situace je jiná?
„Je to šest let, lidé jsou starší. Sem tam se na něco zapomene. (směje se) Prostředí, do kterého jsem teď přišel, je nastavené jinak, než bylo tenkrát. Má nějakou filozofii - jestli se to tak dá říct, protože to slovo je takové divné - a ta ovlivňuje celé dění. Tenkrát to bylo nastavené tak, že jsem vystřídal trenéra, který byl v tom prostředí oblíbený. Dokonce se to kvalifi kovalo tak, že jsem ho odsud vyhnal. Teď, když Franta (Straka) odešel do Slavie, je to nastavené trochu jinak. Další faktor, proč jsem přijal nabídku, byl ten, že u devatenáctky v létě končím.“
Takže příchod Františka Straky do Slavie vám pomohl.
„Bylo to taky jedno kritérium, které jsem si musel vyhodnocovat, protože to má na to prostředí vliv. Když Franta odešel do Slavie, ten rizikový faktor vlastně pominul.“
Kdo vás s nabídkou návratu do Sparty oslovil?
„Pan Křetínský.“
„V průběhu těch šesti let jsem se sešel s panem Křetínským asi čtyřikrát - většinou náhodou. Vždycky, když jsme se setkali, bavili jsme se o fotbale. Myslím si, že měl pořád nějakou představu, že bych do Sparty mohl přijít ještě jednou. V létě po zápasech s Vasluií tomu byla situace asi nakloněná nejvíc, protože se nedařilo. Ale to by prostě nešlo, abych přišel v té době.“
Takže v létě jste její nabídku odmítl?
„Ne, tehdy jsem žádnou nabídku nedostal. Bylo to jen nějak ve vzduchu, že se o tom nějakým způsobem uvažovalo, ale konkrétní nabídku jsem dostal až teď v prosinci.“
Co vás přimělo nabídku Sparty přijmout?
„S panem Křetínským jsme vyhodnocovali, co jsme naposled udělali dobře, co se nám nepovedlo, kde jsme měli jít jinou cestou. Pan Křetínský si asi vyhodnotil, že ta situace se změnila, že se zlepšila. Když mi dal nabídku v prosinci, říkal, že prostředí je jiné. Že bych to měl vzít. (směje se) Teď byla ta situace taková, jaká jsme si vždy říkali, že by měla být. Proto se to těžko odmítalo.“
Jaké jste měl podmínky?
„Neměl jsem žádné, protože došlo k tomu, že když jsem dostal nabídku, žádné podmínky jsem si už dávat nemusel. Všechno bylo v podstatě vyřešené.“
Narážíme tím na složení realizačního týmu.
„Já vím, že na to narážíte. (směje se) To nebyly moje podmínky, které bych já určil. Ty byly dané šest let, hned, když jsem naposled ze Sparty odcházel. Lidé v realizačním týmu, kteří se nesnaží situace, které vznikají, pozitivně řešit, v něm nemají co dělat.“
Mnoha fanouškům vrtá hlavou, proč je třeba tak zásadní obsazení funkce maséra.
„To je důležitá věc v podstatě vždycky. Když jdou v zahraničí kvalitní trenéři do kvalitních klubů, berou si s sebou spoustu svých spolupracovníků. Tihle lidé jsou důležití, protože jsou blízko hráčům, vlastně dokonce formují charakter a myšlení týmu. Třeba konkrétně masér je s hráčem mnohem víc než trenér, komunikuje s ním o hodně víc, protože ho má každý den minimálně půl hodiny. A vy jako trenér nemůžete s každým hráčem mluvit denně půl hodiny a nějakým způsobem ho ovlivňovat. Každý člověk v realizačním týmu ovlivňuje myšlení, přístup a interpersonální stavy a vztahy. To je to prostředí. A každý má nějakou povinnost, jakým způsobem pracovat. Ty povinnosti vždy byly jasně řečené. S každým členem realizačního týmu si promluvím, sdělím mu, jak si představuju jeho práci. A když to potom neplní, nedá se nic dělat.“
Byl pro vás skutečně tak zásadní příchod asistenta Václava Jílka z Olomouce?
„Psalo se o různých jménech, ale nic z toho nebyla pravda. Věděl jsem, že to chci dělat jen s Martinem Haškem a Vencou Jílkem, protože oba dobře znám. A žádná jiná varianta obsazení trenérských postů nepřipadala v úvahu.“
