Brankám bylo padesát aneb Díky, táto!
Otcem může být kdokoli, ale být tátou, to je něco docela jiného. Vím, o čem mluvím, protože jsem táta Pavlatáta. Zrovna jsem chtěl psát o tom, jak jsem se jako kluk začal zajímat o sport, kdo mě k němu přivedl, jak to všecko bylo, a zjistil jsem, že ta vzpomínka je už napsaná. A je napsaná moc dobře. Tady je: "Táta mě naučil všechno. Kličku u boty, malé a velké A, odemykat dům, vážit si každého prožitého dne a zážitku. Koupil mi brusle na kličku, ohranou fotbalovou merunu a chodil se mnou na rozdělovský rybník Brynďák mrznout při našich školních hokejových bitvách. Povídal mi o bolesti, věděl, že nemá cenu dělat, že ji nevidíš. Dělal všechno pro to, abych jí měl co nejméně. Chtěl, aby u mě vždycky vítězila radost. A proto si pro mě vymyslel sport. Od začátku chtěl, aby to byl můj kamarád - nic víc. Chtěl, abych měl sport jen jako koníčka. Ukazoval mi ho v celé jeho kráse. Byli jsme spolu ve Vršovicích na tribuně k stání, když tu otevírali nedávno zbořený stadion dr. Vacka. Topili jsme se v podchodu u Dejvického nádraží, když nás cestou na Spartu přepadl déšť. Pravidelně jsme jezdili s hokejovým Kladnem na Štvanici, když tu v roce 1959 vyhrálo ligu, a jedli v jedné uplivané hospodě tlačenku u jednoho stolu s tehdy neznámým Vladimírem Menšíkem. V létě, neděli co neděli, jsme ráno chodili z Rozdělova lesem do Kladna na házenou žen. Nebo volejbal, pinčes. Odpoledne vždycky na fotbal. Jednu neděli na Rozdělov, druhou na Kladno. To podle toho, kdo hrál doma. A v zimě večer, zase pěšky, stejnou cestou, za každého počasí na hokej, na otevřený kladenský zimák. Když jsem byl nemocný a on byl na hřišti sám, tak mi to všechno pak doma vyprávěl. Kolik bylo lidí, jaké měla mužstva dresy. Kdo dal góly a koho vyloučili. Prostě přesný referát. Byly to nejhezčí pohádky na dobrou noc, co znám! Naučil mě znát prohru i vítězství. Díky jemu jsem pochopil, že nerozhodně vlastně neexistuje. I když se pak do tabulek píše bod, nerozhodně je skoro vždycky pro někoho vítězství a pro jiného prohra, říkal táta. Řekl mi také, že nejhorší, co může sport potkat, je faleš a podvod. S touhle výbavou mě poslal do života. Díky jemu jsem se upsal sportu na celý život. Díky, táto." Tak tohle mě dojímá. Chtěl bych umět napsat něco podobného, protože mám podobné vzpomínky a taky si už, stejně jako autor výše uvedeného poděkování, dobře pamatuju hlavně věci, které se staly dávno. Ten text je prologem knížky Otakara Černého "Brankám bylo padesát aneb Díky, táto". Vydala Česká televize v edici ČT. Je oslavou "BRANEK", nejstaršího televizního seriálu. Jsou to vlastně dějiny našeho televizního sportu. Nesmírně čtivá kniha opatřená unikátními fotkami. Ota Černý za ni po právu získává tři body. Díky, Oto! *** Své názory, dopisy a poznámky pište na adresu: Deník Sport, U Průhonu 13, 170 00 Praha 7, nebo na elektronickou adresu: deniksport@deniksport.cz NÁZORY NA TÉTO STRÁNCE NEMUSEJÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE DENÍKU SPORT O autorovi| Autor je hercem a publicistou
