Zidane rok po hlavičce
Cesty po světě, setkávání s celebritami, vyznamenání. Takový je nový život francouzské legendy PRAHA - "Kdybych dopředu neoznámil konec, pokračoval bych ještě jeden rok," prohlásil nedávno Zinedine Zidane. Moc by si přál, aby posledním momentem jeho kariéry nebyl úder hlavou do hrudi Itala Materazziho a červená karta ve finále mistrovství světa. Jak se změnil jeho život za uplynulých dvanáct měsíců? Už se nehoní za balonem, ale jeho popularita neklesá. Naopak, kam přijede, tam rozpoutá blázinec. Je to krutá ironie. Na hřišti patřil k nejlepším, které kdy fotbalový svět viděl. Přivedl svou zemi k titulu mistra světa (1998), zlato slavil i na EURO 2000. S Juventusem Turín i Realem Madrid vyhrál řadu trofejí. Jeho gól z finále Ligy mistrů v roce 2002 proti Leverkusenu se řadí mezi nejkrásnější v historii. Dokonce je po něm pojmenovaná klička - "zidanovka". Ale k čemu to je, když většina populace si tohoto génia spojuje s úderem hlavou, kterým sestřelil Itala Marka Materazziho. Je 9. července 2006, 22 hodin a šestnáct minut. Berlín a s ním celý svět sleduje finále MS. Do konce prodloužení zbývá jedenáct minut, když sudí zapíská do píšťalky. V ten moment nikdo neví proč. Sudí Horacio Elizondo šokuje červenou kartou pro Zinedina Zidana. Hra už byla dávno jinde, když se Francouz nechal vyprovokovat a udeřil Materazziho hlavou. O tři minuty později opouští legenda trávník. Tohle je poslední moment jeho profesionální kariéry. Bolestivý moment. "Stalo se. Nemůžu předstírat, že jsem to nebyl já. Jsem jen člověk, prostě jsem zareagoval. Všem se omlouvám," uvedl později. Materazzi se slovně otřel o jeho sestru a to "ZZ" neunesl. Thuram se ho nezastal Svět po několik dalších dní nemluvil o ničem jiném. Reakce se lišily, ale doma ve Francii našel Zidane masivní podporu napříč společností. Od obyčejných fanoušků až po tehdejšího prezidenta Jacquese Chiraka. A to i přesto, že Francie nakonec finále prohrála. Sebastien Lipszyc, šéf jedné francouzské nahrávací společnosti, napsal s přáteli píseň s názvem "Coup de Boule" (Úder hlavou). Bylo to napůl v žertu, a tak ji rozeslali e-mailem kamarádům. Během několika týdnů se ze skladby stal celonárodní hit, který vyšplhal až na první místo francouzské hitparády. Postupem času se ale našli i tací, kteří odmítli dělat z tichého hříšníka mučedníka. K těm nejupřímnějším patřil - jak bývá jeho dobrým zvykem - obránce Lilian Thuram. "Pokud tvrdíte, že reagoval správně, tak tím říkáte, že až vám druhý den někdo řekne něco, co se vám nelíbí, tak vystoupíte ze svého auta a udeříte ho. To je anarchie. Ne, Zidane ví, že udělal hloupou věc." Ano, ví. "Přál bych si, aby všechno skončilo jinak," uvedl "Zizou" v jednom z mála rozhovorů, které od ukončení kariéry poskytl. Používá hlavu... V uplynulých měsících se snažil na všechno zapomenout. Cestoval do různých koutů světa, i když zčásti měly jeho cesty ekonomický podtext. Nadnárodní společnosti jako Danone, Adidas, Generali, GrandOptica nebo Orange ho používaly jako jakéhosi vyslance. A dobře ho platily. Jen kontrakt s Danone mu prý garantuje 15 milionů eur v nejbližších jedenácti letech. V průběhu roku také dokázal, že umí vzít svůj exces s nadhledem. Pro pojišťovnu Generali namluvil reklamní slogan: "Proč jsem si zvolil Generali? Používám hlavu!" Věnoval se charitativním projektům, mimo jiné uspořádal v Marseille zápas proti chudobě. Občas se představil i jako expert stanice Canal Plus. Dokonce si "střihnul" roli Numerodixe v pokračování filmového Asterixe a na plátně se představí vedle hvězd jako Alain Delon nebo Gerard Depardieu. Jedna z prvních cest vedla loni v listopadu do Bangladéše, kde Danone otevíralo novou továrnu. Mimo jiné se sešel s Muhammadem Junusem, držitelem Nobelovy ceny míru za rok 2006. Zidanovi se v Bangladéši dostalo vřelého přijetí, šokovalo ho, jak je v jedné z nejchudších zemí světa populární. A tak se lehce nechal přemluvit k fotbálku, který si zahrál s místními dětmi. Jen tak, v rifl ích a tričku. V únoru vyrazil do Thajska na charitativní akci Adidasu. Výtěžek putoval na pomoc dětem postiženým nemocí AIDS. Ovšem zřejmě nejemotivnější chvíle zažil v prosinci, kdy vzal rodiče do jejich rodné vlasti, Alžírska. Letecký speciál pro něj poslal samotný prezident Boutefl ika, který bývalému fotbalistovi udělil státní vyznamenání, jež obvykle připíná na klopy válečným hrdinům. Fotbalista musel v této zemi prokázat i kus diplomacie. Alžírský prezident, který nepatří k oblíbencům organizace Amnesty International, se nechal zvěčnit s populární osobností pod sloganem "Muži solidarity". Opozici a představitele regionu Kabylie, odkud Zidaneho rodina pochází, to pěkně rozzlobilo. Na tiskové konferenci pak musel vážit každé slovo. "Mám radost z toho, že jsem v Alžírsku, a zítra se chystám do Kabylie." Prostá odpověď na otázku, jak se cítí v této zemi... Jako komentátor neuspěl Ne ve všech aktivitách slavil úspěch. Zklamání provázelo jeho vystupování na stanici Canal Plus v roli experta. Krátké strohé věty se u tohoto nemluvy daly pochopit během fotbalové kariéry, ale ne ve chvíli, kdy je za to placený. Jenom potvrdil, že se při pohledu do kamer cítí nesvůj. Šéfy stanice prý nejvíce vytáčelo, když se po zhasnutí signálu "pozor, natáčí se" a vypnutí kamer vrátil Zidane do své přirozené polohy. Jednu zajímavost ale otec čtyř synů, se kterými nadále žije v Madridu, v televizi při jednom z rozhovorů prozradil. "Kdybych dopředu neoznámil, že končím, ještě jeden rok bych pokračoval. Po tom, co se stalo, bych nebyl schopný říct: Končím. Ale už jsem to oznámil a nebyla cesta zpět," přiznal, jak ho mrzí, že z fotbalové scény zmizel jako hrubián. "Nejtěžší na tom je, že s tím musím žít po zbytek svého života," dodal. *** hráči s přezdívkou "nový zidane" SAMIR NASRI 20 let, Olympique Marseille Má alžírskou krev, rozumí arabsky, ale tímto jazykem nemluví. Vyrůstal v chudé čtvrti Marseille, ovšem v harmonické rodině. Že to zní jako začátek příběhu o velkém "ZZ"? To ano, ale dvacetiletý Nasri může nabídnout úplně stejný životopis. A taky seznam předností. Jako Zidane má skvělou kontrolu míče, diktuje tempo hry a jeho tvůrčí schopnosti jsou mimořádné. V čem se liší? "Zizou" debutoval v reprezentaci ve dvaadvaceti, Nasri, který pravidelně nastupuje za Olympique už tři roky, si odbyl premiéru v devatenácti. YOANN GOURCUFF 21 let, AC Milán Má za sebou první sezonu v AC a zanechal v ní velmi dobrý dojem. Při svém debutu v Lize mistrů loni v září vstřelil AEK Atény gól, a když opouštěl trávník, San Siro mu připravilo ovace ve stoje. Po utkání mu osobně gratuloval i majitel klubu Silvio Berlusconi. Mistra Evropy do 19 let z roku 2005 začali ihned přirovnávat k Zidanovi. Gourcuff, který prošel FC Lorient a Stade Rennes, si získal respekt skvělým čtením hry, tvůrčími schopnostmi i produktivitou. A se Zidanem má společnou také jinou věc: zatímco na hřišti je nepřehlédnutelný, mimo něj zase velmi tichý. ENZO ZIDANE 12 let, Real Madrid Zidane má s manželkou Veronique čtyři syny a dva z nich už hrají za žákovské výběry Realu Madrid. Nejstarší z nich, dvanáctiletý Enzo (pojmenovaný po uruguayské hvězdě Enzu Francescolim), nadchl španělská média, když na mládežnickém turnaji pomohl letos v dubnu svému týmu k vítězství. "Nikdo nemůže zpochybnit, že Enzo je synem svého otce. Ty geny jsou vidět," napsal list Marca. Na rozhovor se Zidanem juniorem si ale novináři musejí nechat zajít chuť. Rodiče vydali absolutní zákaz jakéhokoliv interview s malým Enzem.
